Úvod

18.2.2010

Úplná a souhrnná historie bílé rasy zahrnující 350 století rušných událostí.

Toto je její neuvěřitelný příběh – příběh velkých vizí, říší, úspěchů, vítězství nad závratnou přesilou, lehkomyslných chyb, drtivých porážek a ohromujících zápasů.


Kromaňonský člověk z Cheddaru; Anglie, 7 000 př.n.l.

Múmie z jeskyně duchů, Nevada, SSA, 7 000 př.n.l

Modrooká socha ze Sumeru, 3 000 př.n.l.

Egyptská královna Nefertiti, 1 325 př.n.l.

Od časů vzniku prvního bílého rasové typu, přes jeho pouť do všech koutů světa a nakonec do vesmíru samotného: Toto je pozoruhodný příběh lidského úsilí, které nemá ve světě obdoby, ohromný příběh bázně, inspirace a hrdinství.


Múmie tocharské ženy, Čína, 1500 př.n.l.

Detail z klasické řecké  amfory, 500 př.n.l.

Octavius Augustus, římský císař, 45 př.n.l.

Alexander Něvský, ruský hrdina, 1240

A co je ze všeho nejdůležitější: v této knize jsou odhaleny pravé příčiny vzestupů a padů největších světových říší – všechny civilizace povstaly a padly v závisloti na jejich rasové stejnorodosti – národ může přežít války, porážky, přírodní katastrofy, ale nemůže přežít smrt své vlastní rasy.


Anglická královna Alžběta I., 1600

Napoleon Bonaparte, Francie, 1796

Thomas Jefferson, americký hrdina, 1789

kancléř Adolf Hitler, Německo, 1940

Advertisements

Kapitola 1: Důležité pojmy

17.2.2010

Tato kniha vypráví příběh bílých lidí jako rasové skupiny bez vymezeného určitého území. Proto pozadí tohoto příběhu překračuje kontinenty, věky a civilizace, spojené pouze genetickým dědictvím. Pro pochopení tématu této knihy je důležité znát základní pojmy rasa, etnikum a kultura.

Rasa, etnikum a kultura

Rasa je definována jako skupina jednotlivců sdílejících stejnou genetickou výbavu, kterou zahrnuje fyzický vzhled, a co je kontroverznější, i jejich schopnosti. Etnikum je definováno jako skupina jedinců (často jedné rasové skupiny, ale není to podmínkou) se společnou tradicí, jazykem, uměním, postoji a dalšími jinými znaky.

Kultura představuje hmotné projevy vytvořené etnickými skupinami – jazyk, umění, náboženství, společenský řád a úspěchy a vymoženosti dané skupiny. V praxi je tedy možné hovořit o bílé rase; skotském etniku a skotské kultuře. Poslední dvě – etnikum a kultura – jsou na sobě vzájemně závislé a jedno z druhého přímo vyplývá. Tato kniha se přímo zabývá historií bílé rasy a v jejím rámci také bílými etnickými skupinami a kulturami.

Bílá rasa – tři podskupiny

Co přesně je myšleno bílou rasou? V podstatě se bílá rasa dělí na tři hlavní  a dvě vedlejší podskupiny. Tři hlavní podskupiny jsou vědecky známé jako nordická, alpínská a mediteránská (středomořská).

Přestože tyto pojmenování jsou vytvořené převážně na základě oblastí, s kterými byly tyto podskupiny spjaté v křesťanském období (nordici v severní Evropě, alpínci v Evropě střední a mediteránci v Evropě jižní) je špatné se domnívat, že tyto skupiny obývaly výhradně tato území. Tyto tři hlavní podskupiny sehrály roli v událostech v téměř každé oblasti, kde se bílá rasa kdy vyskytla.

Z těchto tří původních skupin existují dnes ve větším počtu  pouze dvě: nordická a alpínská. Původní mediteránci dávné minulosti nesmí být zaměněni s lidmi, kteří se dnes za „mediteránce“ označují – současné obyvatelstvo středomořské oblasti jsou z velké části směsí více ras s tím, že původní mediteránská složka byla z největší části už dávno pohlcena, nejdříve invazemi nordiků a alpínců a následně nebílými Araby, Turky a jinými středovýchodními a severoafrickými rasovými skupinami.

Pro představu konceptu těchto tří hlavních podskupin: přestože existuje široce vymezený pojem „černá rasa“, dělí se na další podskupiny – Pygmejové z povodí Konga a ultra vysoké kmeny Masajů z Keni jsou dva dobré příklady podskupin čersné rasy.

Podskupina je tedy větev určité rasy s mírně odlišnými fyzickými charakteristikami, ale se stále stejnou genetickou základnou, kterou sdílí s ostatními podskupinami v široké rasové kategorii.

Nordici – vysocí, štíhlí, světlé oči a vlasy

Nordická rasová podskupina, která je v dnešních dnech nejrozšířenější, je charakterizována světlými vlasy a očima, vysokou hubenou postavou a osobitým „dlouhým“ (tenkým a prodlouženým) tvarem lebky.

Lebka příslušníka nordické bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Prodloužený charakter obličeje je jasně viditelný. Vpravo: klasický případ nordického muže ze Švédska.

Alpínci – „pevné“ tělo, okrouhlá hlava, hnědé oči

Alpínská rasová podskupina, která i dnes existuje ve velkých počtech, je charakterizována hnědými vlasy a očima, nízkým „pevnějším“ tělem a osobitým „okrouhlým“ (avšak ne úplně kruhovým) tvarem lebky.

Lebka příslušníka alpinské bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Okrouhlý tvar je jasně patrný. Vpravo: klasický případ alpinského muže z jižního Německa.

Mediteránci – Smíšené rasové typy

Mediteránská rasová podskupina dnes již prakticky neexistuje – první ze tří bílých rasových podskupin zmizela z povrchu Země, rozpuštěná v genenofondu okolních ras. Mediteránská rasová podskupina byla převážně (ale ne vždy) charakterizována černými vlasy a očima, štíhlou (nordickou) nebo pevnou (alpínskou) stavbou těla a také protáhlým nebo okrouhlým tvarem lebky.

Lebka příslušníka mediteránské bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Vpravo: příklad skutečného mediteránce, které lze nalézt i dnes: voják z první světové války původem z Walesu v Británii.

Mediteránci prakticky vyhynuli

Je důležité si znovu připomenout, že dnes na světě zůstalo velmi málo z původních Mediteránců. Byli známí jako „Staří Evropané“ a na úsvitu dějin obývali velké části Evropy, Egypta, Blízkého a Středního Východu.

Tyto mediteránské typy nemají téměř žádnou podobnost s dnešními obyvateli Středmoří: původní Staří Evropané byly téměř úplně pohlceni nordiky a alpíny v Evropě, nebo afričany, semity a asiaty v Severní Africe a na Blízkém a Středním Východě.

Jediná místa, kde se čas od času vyskytne původní mediteránský rasový typ můžeme najít v keltských okrajích Británie, hlavně ve Walesu a Devonshire, a v Baskitsku ve Španělsku. Na těchto územích se vyskytují lidé malého tmavého vzhledu – původní obyvatelé Evropy.

Čistý příklad mediteránského typu zůstává stále velmi vzácný, protože obyvatelé těchto oblastí získali během let jistou příměs nordické nebo alpínské krve.

Další podskupiny – dinárijci a východní baltové

Existují ještě dvě další bílé rasové podskupiny (dinárijci a východní baltové) – tyto skupiny vznikli míšením tří hlavních podskupin. Dinárijci a východobaltský typ se dají dnes ve velkém počtu nalézt ve východní Evropě. Často mají fyzické znaky nordiků, alpínců a mediteránců.

Velmi malé procento těchto dvou podskupin vykazuje znaky míšení s hordami asijských dobyvatelů, kteří do Evropy přes východ pronikali: této skutečnosti se věnuje jiná kapitola této knihy.

Běloši definováni genetickou příbuzností

Pro potřeby této knihy je etnikum a kultura definována jako součást bílé rasy, protože její příslušníci sdílí největší část ze společných genů. Když etnická skupina ztratí svou genetickou příbuznost (jak se to stalo mediteráncům) přestává být součástí bílé rasy.

Prostředky ke stopování ras v civilizaci

Jak vystupujeme rasu v civilizaci? Jak určíme zda daná společnost či civilizace náleží ke specifické rase? Odpověď je prostá: rasu lze v historii vystopvoat čtyřmi způsoby: palaeoserologií, uměním, jazykem a geneticky. Poslední způsob se používá teprve posledních deset let, ale za tu dobu se ukázalo, že je hlavním prostředkem k stopování historie rasy.

Palaeoserologie odhaluje rasové typy

Palaeoserologie je věda o kosterních pozůstatcích. Protože rozdílné rasové skupiny mají rozdílné fyzické charakteristiky, je snadné určit rasovou příslušnost obyvatel dané oblasti studiem hrobů v ní nalezených.

Často je dnes tento způsob používán policejními patology k identifikaci rasy neidentifikovatelné mrtvoly. Stejně prospěšným se tento způsob jeví i v historickém pátrání.

Průzkum pohřebišť a těl zde nalezených nám podává neocenitelné poznatky o rasové příslušnosti lidí žijících na různých místech v různých časech, nemáme-li jiné důkazy o jejich rasové příslušnosti.

Projevy rasy v umění

Umění (klasické malby, malby na keramice či dokonce sochy) nám také podávají určitý důkaz o rasové příslušnosti jejího stvoření.

Zvláště starověké civilizace – všech rasových skupin – sami sebe promítali do svého umění (často proto, že jejich vlastní rasový typ byl jediný, se kterým přicházeli do styku).

Proto například ranní čínské umění zobrazuje Číňany, Inkové a Aztékové ve svém umění zase zobrazují pouze Inky a Aztéky atd. Ve všech společnostech původní umění zobrazuje lidi blízské vlastnímu fyzickému typu. Tuto skutečnost dobře ilustrují čtyři formy umění níže.




Stopování rasy v minulosti: projevy rasy v umění. Rané civilizace ve svém umění často zachycovali sebe sama, protože to byl nejběžnější (nikoliv jediný) model, který měli k dispozici. Porovnáním (zleva doprava) olmécké umění, 400 př.n.l.; africké umění, asi 1400 n.l.; japonské umění, 1 000 n.l.; a řecké umění 340 př.n.l.; zachycují tento princip velmi dobře. Studium umění spolehlivým ukazatelem rasové typu lidí, kteří dané umění vytvořili.

Genetika odhaluje minulost rasy

Všichni lidé mají tři druhy genů: motochondriální DNA, dědičnou po ženské linii; chromozom Y, dědičný po mužské linii; a autosomalní DNA, dědičná oběma pohlavími. Genetické studium nám potvrzuje rasovou příslušnost mnoha historických skupin a je tedy velmi užitečné při popisu vzestupu a pádu civilizací, jak tato kniha demonstruje.

Jazyk odhaluje rasovou příbuznost

Studium jazyka je další důležitou stopou: společné jazykové rysy nám v kulturách nechávají jasně identifikovatelné „otisky prstů“.

Podobná slova, fráze či jazykové formy jasně ukazují na společný civilizační původ.

Tímto způsobem můžeme kulturu (a tedy i její nositele) vystopovat pomocí společného jazyka.

Angličtina Němčina
Latina Řečtina
Stará perština
Sanskrt Čeština
brother bruder frater bhrater brater bhrater bratr
mother mutter mater meter matar matar matka
father vater pater pater pitar pitar otec

Diskuse o klimatu a genech

Argument o vlivu prostředí jakožto způsobovatele fyzických rasových rozdílů je stejně tak špatný jako víra ve společný rasový původ všech lidí.

Často můžeme slyšet argument, že bílá rasa má svou barvu kvůli svému původu na chladném severu, zatímco černoši jsou z horkého jihu. Kvůli zjevné geografické nemožnosti tohoto dohadu (ve skutečnosti mnoho velkých úspěchů bílé rasy bylo dosaženo v teplých klimatech – na Blízkém východě a v Egyptě) nám tento argument ani neosvětluje, proč například příslušníci mongoloidní rasy (Číňané, Japonci a další) mají své jedinešné rasové rysy.

Jak například asijské klima vytvořilo šikmý tvar očí a lebkovitou strukturu, pro kterou jsou mongoloidní rasy známé?

Skutečný původ těchto fyzických charakteristik je genetický a neexistuje žádný důkaz, že žitím v chladném či teplém podnebí dojde ke změně rasové příslušnosti. Kdyby se velká skupina Číňanů přestěhovala do Norska a žila v něm po nějaký delší čas, všichni potomci by se skutečně „vyvinuli“ v modrooké blonďáky?

Obdobný argument jde použít i naopak: když se běoši přestěhují do Číny (a nebudou se mísit s nikým jiným než mezi sebou) stanou se po nějakém čase mongoloidi?

Lidé můžou třeba poporůst, či žít déle s potřebným přísunem potravy a zdravotnickou péčí, ale to je jen prodloužením genetického potenciálu daných lidí, než genetické změny. Podnebí tak nikdy nemůže změnit genetickou stavbu člověka.

Geny se mění skrze míšení

Geny mohou být změněny jedině tak, že se dostatečně velký počet členů jedné genetické skupiny smíchá s cizí. Tak jedině lze „změnit“ geny – a historie je plná příkladů, kde se tak stalo, kde se původní rasová skupina smíchala s jinou a splodila tak novou skupinu s rozdílnými fyzickými znaky a podobnostmi od obo skupin.

Prostředí a úspěchy

Dalším populárním mýtem je rychlejší vývoj jedné rasové skupiny před ostatními, kvůli jejich geografickému umístění. Tato vývojová teorie je známá jako teorie prostředí: jednoduše některé rasy měly „štěstí“, že například žili na úrodné půdě, či měli přístup k některým druhům domestikovaných zvířat a jedlým rostlinám, a tak se vyvinuly rychleji než jiné rasové skupiny jinde ve světě.

Tento světonázor se pokouší vysvětlit obrovskou technologickou mezeru mezi bílými Evropany a černými Afričany, původními Američany (Amerindy), Asiaty a australskými Aboriginei v době, kdy běloši oběvovali a kolonizovali svět.

I když není účlem této knihy zabřednout do soudu jaká rase je podřízená a jaká nadřazená (tedy tím, co je považováno za nadřazené a podřízené u jednolivých ras), zabývá se přesto problémem technologické mezery mezi rasami a to pouze proto, že tato skutečnost hraje tak obrovskou roli v historii vzájemného ovlivňování se mezi bílou rasou a rasami ostatními.

Teorie „prostředí“, šířená dnešními sociologi, je zcela zničena dvěma hlavními příklady: Egyptem – a porovnáním domorodých kultur rovníkové Afriky a Střední Ameriky.

V Egyptě, jak si brzo ukážeme, sdíleli černoši a běloši stejnou geografickou oblast kolem řky Nil – přesto starověcí bílí gypťané vytvořili civilizaci, která stále udivuje svět; zatímco černoši (Nubijci) obývající stejný region nevytvořilo nic, co by se jen vzdáleně blížilo divům pyramid.

Pokud by byla „šťastná náhoda prostředí“ skutečností, tak by rozdíl mezi původními bílými Egypťany a černými Nubijci nikdy nenastal, protože žili ve stejném prostředí.

Často se také argumentuje tím, že běloši měli výhodu kvůli chovu zvířat a koní, zatímco černoši ne – tento argument ignoruje fakt, že bílí Egypťané začali používat koně až dávno po dosáhnutí svých úžasných technických zázraků. Ve skutečnosti koně byly do Egypta přivedeni spolu s invazí semitských Hyksosů, která se udála stovky let let po rozkvětu první egyptské civilizace.

Nesourodost v úspěších ve stejném prostředí

Hodnotné je i srovnání úspěchů nebílých Inků a Aztéků ve Střední a Jižní Americe, ležících na severu a jihu rovníku, původní domovině černé rasy v Africe. Žijí v přibližně stejném prostředí centrální Ameriky a centrální Afriky. Ani v jedné z oblastí se nevyskytují koně a v obou jsou deštné pralesy.

Navzdory podobnému prostředí, Amerindané v Americe byli schopni postavit důmyslné budovy, zavést psanou formu komuniakce, pracovat se zlatem a vzácnými kovy a další vymoženosti: zatímco v Africe byla pořád doba kamenná. (Samozřejmě musíme zvážit i přesvědčivé důkazy o vlivu bělochů v Americe, jak si detailně ukážeme v dalších kapitolách.)

Rozdíl mezi nebílými Ameridiny a nebílými Adričany nelze vysvětlit „náhodnou geografií“.

Poslední argument teorie „prostředí“ tvrdě dopadne, když ho porovnáme se vzestupy a pády civilizací. Proč je starověký Egypt v jednu chvíli na pomyslném nejvyšším stupni kultury a civilizace, přestože dnes patří k zemím třetího světa?

Pokud podle této teorie dáme jistým lidem „stálou výhodu“ tak by dnešní Egypt musel být jedním z nejrozvinutějších státu světa.

Ale jak mohou všichni návštěvníci této země dosvědčit, skutečností je pouze bída, chudoba a zpátečnictví – navzdory „prostředí“, které je naprosto stejné, jako bylo během velké věku civilizace, která zbudovala pyramidy.

Teorie „prostředí“ nám neosvětluje, proč Egypt s naprosto stejným prostředím, mohl ztratit svůj věhlas za zbytkem světa.

Důvod technologické nadvlády

Co tedy způsobylo technologickou mezeru? Pokud ji nezpůsobil vliv prostředí, jediné logické vysvětlení, které nám tak zůstává, musí být skutečnost, že některé druhy kultur, či civilizací, jsou produktem jisté skupiny lidí – vyjádření vrozeného potenciálu dané skupiny. Toto je však přesně onen politicky nekorektní pohled, ale fakta historického vývoje nám jiný přesvědčivý důkaz nepodávají.

Další příklad – pokrok Severní Ameriky můžeme porovnat s Amerikou jižní. Severní Amerika byla zcela zkolonizována bílými Evropany a postupně se stala vůdčí mocností novověku. Na druhou stranu Jižní Amerika, mající bohatší přírodní zdroje než Amerika severní, nebyla nikdy kolonizována takovou většinou bílých Evropanů a dnes je většina populace tvořena rasově smíšeným obyvatelstvem.

Tento kontinent je považován za třetí, při nejlepším za druhý svět. Pokud by prostředí bylo jediným faktorem, měla by teoreticky být Jižní Amerika vyspělejší než Severní, protože má více „výhod prostředí“.

Pochybný bílý předek – homo erectus

Archeologie a příbuzná věda, palaeoserologie, nám odhalila, že se životní formy podobné člověku (tedy dvě ruce, dvě nohy, trup, hlava a chůze po dvou) objevily na mnoha místech po celé Zemi přibližně před dvěma miliony lety. Tyto formy se nazývají „homo erectus“ (nebo-li „člověk vzpřímený“), jejich rasové typy jsou pak mezi evolucionisty oblíbené jako, coby „předek člověka“. Tito tvorové se našli v Evropě, Africe, Číně a v Austrálii. Nicméně zůstává spekulací, z kterého rasového typu homo erectus se dnešní člověk vyvinul.

Nahoře: Porovnání lebky homo erectus (vlevo) a homo sapiens (vrpavo) vykazuje rozdíly ve velikosti lebky a úhlu čela, tyto dvě skutečnosti jsou největším rozdílem mezi oběma lebkami. Z tohoto rozdílu tedy vyvstává otázka, jestli je bílý rasový typ skutečně příbuzný s nějakou rasovou skupinou minulosti, či je-li mýtus o našem odchodu z Afriky vůbec pravdivý.

Neandrtálec – nepříbuzný k bělochům

Období, kdy homo erectus žil, je známé jako Paleolit. V tomto období měl vymizet tzv. člověk neandrtálský, nový rasový typ, znázorňovaný moderními obrazy jako „opičí muž“. Přesto neandrtálec nebyl tak důvtipný, nad homo erectus vynikal. Opět nám ovšem chybí jakékoliv spojení s moderním bílým člověkem.

Univerzita v Glasgow v Británii uskutečnila DNA testy neandrtálce a jejich výsledky publikovala v březnovém čísle časopisu Nature v roce 2000. Ty potvrdili, že moderní člověk nepochází z neandrtálce a nemají žádné příbuzenské svazky.

Fyzická charakteristika neandrtálce byla stavěna na těžkou lebku a jeho ruce byly oproti jeho tělu delší. Měl vystouplou čelist, tedy jeho nos byl od brady mnohem dál.

Kromaňonec – první moderní bílý rasový typ

Nahoře vlevo a uprostřed: Cheddarský člověk. Dobře zachovaná lebka kromaňonce, objevená v Cheddar Gorge v Anglii. Původně se kostra datovala mezi roky 40 000 a 30 000, ale poslední výzkumy naznačují, že je pouze 9 000 let stará. Nahoře vpravo: rekonstrukce kromaňonce, vyrobená slavným antropologem, Mauricem Putnam Coonem. S objevením kromaňonce začíná historie bělochů.

První moderní bílý rasový typ se objevil teprve mezi roky 40 000 a 15 000 př.n.l. v různých částech Evropy a Blízkého východu. Toto období je známé jako Pozdní paleolit, tedy doba kamenná. První rasový typ je známý jako kromaňonec – pojemnovaný po části reriognu Dordogne ve Francii, kde se první kosterní pozůstatky kromaňonce našli.

Kromaňonec je první dvojnohou formou života, o které běloši mohou tvrdit, že s ní sdílejí genetickou příbuznost. Historie bílé rasy začíná kolem roku 35 000 – tedy v Pozdním paleolitu, kde začíná i příběh této knihy.


Kapitola 2: Pozdní paleolit

17.2.2010

Rasové typy identifikované jako příbůzné současným bělochům se poprvé objevily v částech Evropy, jižního Ruska a Blízkého východu v časovém rozhraní od cca. 30 000 př.n.l. Do 15 000 př.n.l. (po ukončení poslední velké doby ledové okolo roku 40 000 př.n.l.).


Nahoře: jeskyní malby v Lascaux, Francie, cca 20 000 př.n.l.,
období pozdního paleolitu. Tento jeskyní komplex poskytl jedny z nejdůležitějších důkazů o raném osídlení a způsobu života v Evropě.

Nově příchozí jsou známi jako homo sapiens (nebo-li člověk rozumný), na rozdíl od ostatních životních forem známých jako homo erectus a člověk neandrtálský.

Tyto první rasové typy se vyskytovaly ve dvouch hlavních formách: původní mediteránci (staří Evropáné), kteří měli tmavé nebo hnědé vlasy, tmavé oči a tzv. protonordici a nebo kromaňonci – vysocí, se světlými vlasy a světlýma očima. V určitých částech Evropy – zejména ve Skandinávii – je možné až do dnešných dnů nalézt žijící dokonalé příklady protonordického rasového typu, který se jen málo odlišuje ve výšce od dnešních nordiků.

Tělesné pozůstatky protonordického rasové typu jsou velmi časté, jelikož putoval široko daleko. Žil v rozsáhlém pásu  tahnoucím se od Španělska přes celou Evropu až do Asie, kde byly také nalezeny jeho pozůstatky.

Nahoře: jeden z nejpozoruhodnějších nálezů z období pozdního paleolitu je tento oděný bílý muž nalezený v Sungire, Rusko. Byl pohřben přibližně před 25 000 roky. Tento druh člověka vytvořil první náznaky bílé civilizace současného období interglaciály,
které začlo kolem roku 40 000 př.n.l. Složitost zpracování materiálu, ve kterém byla mrtvola pohřbena je důkazem, že bílý člověk pozdnho paleolitu byl už velmi vyspělí – v porovnáním s Afrikou, kde se tkané materiály začaly používat nedávno: přibližně před 500 lety.

Nordické typy tvoří vůdcovskou elitu

Mediteránci a protonordici poměrně často obývali stejné území – zejména na Blízkém a Středním východě, ale také v západní Evropě a na Balkáně. Do určité míry probíhalo i míšení a jelikož mediteránci byli v obrovské převaze, výskyt nordických prvků mezi prvními bílými populacemi byl poměrně nízký, přičemž většina těchto nordických typů tvořila vůdcovskou elitu obyvatelstva.

Neandrtálci vyhubeni konfliktem

Tato epocha, cca 25 000 př.n.l. je charakterizována dvěma podstatnými událostmi – raný bílý člověk se živí lovem a sběrem a neandrtálec vymírá (během srážek s nově příchozími).

Lovci a sběrači – luk a šípy 9 000 př.n.l.

Protonordici pozdního paleolitu putovali z oblasti do oblasti, přičemž se nikde neusadili nadlouho – často byli vytlačeny přítomným obyvatelstvem, někdy zase pronikali stále hlouběji na nová uzemí vhodná na osídlení, vytvořená ustupujícími ledovci.

 

Nahoře: jeden z nejmladších projevů umění: žena z  Willendorfu, dnešní Rakousko, cca 30 000 př.n.l., Pozdní paleolit.

V důsledku kočovné povahy tito lidé putovali většinou v rodinných skupinách, obvykle v počtu 5 až 20 jedinců. Malé počty dobytka a lov zabezpečovali jejich živobytí.

Ikdyž se z tohoto období nezachovaly žádné větší budovy nebo stále usedlosti, menší každodenní předměty jsou poměrně rozšířené. Vykopávky po celé Evropě a Rusku ukázaly, že tyto raní běloši měli oheň, barvy, kamenné mlaty a schopnost vytvarovat zvířecí kosti na zbraně a nástroje. V této době byly vynalezené i jehly na šití.

27 000 př.n.l. – první hudební nástroje

Objevují se i hudební nástroje – na nalezištích v jižní Francii byly nalezené flétny, které byly 27 000 roků staré. V tomto čase bylo poprvé použito jako palivo uhlí.

Raným bělochům byla známa také pálená keramika – na území dnešní České republiky byly objeveny sošky a další předměty z pálené hlíny přibližně z roku 26 000 př.n.l. Byly vynalezené také dvě důležité zbraně: vrhač oštěpů, vylepšení základního oštěpu (byl to nástroj z kostí, který dával vrhanému oštěpu větší páku a tím pádem i větší rychlost a dostřel), kterž se objevil okolo roku 12 000 př.n.l. a luk a šípy, které se poprvé objevily okolo roku 9 000 př.n.l.

Z této doby se po celé Evropě zachovaly smyslné sošky žen, které se stali zníme jako „venuše“. Předpokládá se, že měli představovat symbol plodnosti.

 

Nahoře: kamínky s azilskou „abecedou“, staré přibližně 9 000 let, byly objeveny v jižní Francii. Archeloogové stálé polemizují o tom, jestli se jedná skutečně o písmo či ne. Mají jistou záhadnou podobnost s písmy vynalezenými o tisíceletí později. Jestliže tyto kamínky opravdu znázorňují písmo, jde o nejstarší nápis na Zemi.

Azilské umění– první písmo? – 7 000 př.n.l.

Možná největší překážkou při zkoumání lidí z období pozdního paleolitu je to, že po nich nezbyly žádné písemné záznamy toho co vykonali – jen malby na stěnách jeskyní.

Jeden z nejlepších zachovaných příkladů je zároveň nejzárážejicí – malby na skalách nelezené v jeskyních Mes d´Azil v jižní Francii. Byly zde nalezeny kamínky, které na sobě mají něco, co připomíná písmo, avšak nikdy nebylo rozluštěno. Jestliže opravdu zobrazuje písmo, může být první a nejstarší formou písemné komunikace na světě.

První domy – cca 30 000 př.n.l.

Nejstarší pozůstatky budov se zařazují do období lovců pozdního paleolitu, kteří obývali uzemí dnešních republik Česka a Slovenska a jižního Ruska. Na ochranu před chladným počasí si skupiny lovců z pozdního paleolitu vyráběli oblečení ze sešitých kůží, zbytky které se zachovali na území republik Česka a Slovenska.

Mamuti – dnes už vyhynutí sloní příbuzní živočiše, byly během tohoto období loveni a domy byly stavěné z mamutích žeber, které se používali jako podpěry střechy. Existují také náznaky toho, že lidé pozdního paleolitu používali jako své úkryty vápencové jeskyně v západní Evropě.

 

Nahoře: první domy byly konstruovány z mamutích kostí a kůží: tato rekonstrukce je založená na důkazech nelezených v jižním Rusku z období mezi lety 30 000 – 20 000 př.n.l.

Celkově, život v pozdním paleolitu musel být prostý, tvrdý a krutý a skoro většina energie členů společenství byla vkládána do přežití. Kočovná povaha společenství tohoto období byla hlavní příčinou nepřítomnosti velkých rozlehlých usedlostí – tento výoj přišel až s počátky polního hospodářství charakteristického pro období po roce 10 000 př.n.l.

Objevují se alpínci – cca 10 000 př.n.l.

Okolo tohoto roku se objevuje podskupina alpínců: možná jako výsledek míšení mezi protonordiky a mediteránci (jedná se pouze o spekulaci).

Tyto tři seskupení – protonordici, původní mediteránci a alpínci, sidlili ve velkých částech Evropy, Blízkého a Středního východu – situace která zůstala nezměněná, až pokud nebyl celý kontinent vystavený invazím bílých nordických kmenů – Indoevropanů, kteří začal po roku 5 000 př.n.l.

Nordičtí Indoevropani a alpínci dodnes formují základ bíle rasy, které obývají Evropu.

 

Nahoře: jemně opracovaná malá ženská hlava z mamutího klu se  stylizovanými dlouhými vlasy, nalezená v  Brassempouy, Francie – cca 22 000 př.n.l.

Tyto tři rasové podskupiny – nordici, alpínci a původní „staří Evropani“ – mediteránci nakonec společně ovládali pás uzemí sahající od Británie po Ural, od Skandinávie po severní Afriku a Blízký východ, včetně Egyptu, Palestiny, dnešního Jordnánska, Sýrie, Iráku a Íránu.

Postupem času se Blízký a Střední východ stal vírem ras, s vlnami usazujících se bělochů, Arabů, Semitů a dokonce Mongolů, přičemž každá z těchto skupin načas ovládla území a vytvořila svojí vlastní kulturu a civilizaci.

Současní obyvatelé Blízkého a Středního východu jsou výsledkem tisíciročnhého míšení mezi všemi skupinami, ačkoli znaky každé z původích skupin jsou občas k vidění i dnes: Palestinci s blond vlasy nebo modroocí Íráčani nejsou vyjímkou – genetickým důkazem přítomnosti bílých kmenů, které tyto oblasti v dávných časech obývali.


Kapitola 3: Doba neolitická

17.2.2010

http://www.white-history.com/hwr3.htm


Kapitola 04: Pokládání základů – staré evropské civilizace

17.2.2010

http://www.white-history.com/hwr4.htm


Kapitola 5: Zrození u Černého moře – indoevropské migrace

17.2.2010

Část I.: Evropa

Mnozí dnešní příslušníci bílé rasy jsou buď přímými nebo alespoň částečnými potomky velké vlny bílých, která se přehnala Evropou mezi lety cca 5500 př.n.l. až 500 let př.n.l. Tito lidé, co se týče podrasové skupiny – Nordici, měli za svou původní otčinu oblasti na území dnešního středního a jižního Ruska. (pozn. Genetické studie evropských populací, které byly provedeny po roce 2000, potvrdily indoevropskou invazi, ale také prokázali, že nebyla početně až tak rozsáhlá, jak se původně předpokládalo).

Výzkum, který provedl Robert Ballard a National Geographic potvrdil, že oblast Černého moře byla zaplavena vodami ze Středozemního moře přibližně okolo roku 5600 př.n.l. a to byla pravděpodobně příčina prvního velkého stěhování indoevropských kmenů. S pomocí koní se první Indoevropané šířili všemi směry, způsobujíc pomalé, ale jisté tempo pokroku, všude kam doputovali. Velké počty se jich usadili v severní Evropě, kde zůstali dokud odsud nezačali putovat dále na jih, další směřovali na Střední a Blízký východ, zatímco jiní putovali na západ až do Španělska či přes moře do Británie.

Opouštějíce území zaplavovaného Černého moře, nordičtí Indoevropané vtrhli do Evropy a Asie. Evropa byla osídlena čtyřmi hlavními skupinami : Kelty, Germány, Slovany a Baltiky. Na jihu založili předdynastický Egypt a kultury Středního východu, dále pronikli až do Indie (Indoárijci), Afganistánu (Árijci) a Číny. Rozdíl mezi západním a východním směrem migrace Indoevropanů byl v tom, že na západě došlo k míšení s geneticky příbuzným obyvatelstvem, zatím co na východě se mísili a nakonec byli pohlceni, geneticky odlišnými lidmi.

Nordičtí „lidé s bojovými sekerami“ – triumf zpracování železa

Tito Nordici se pomalu plahočili na západ, napadaje a znovu napadaje Evropu po dalších téměř 6000 let, což nakonec vedlo ke vzniku nové nordické domoviny v severní Evropě. Jejich obrovskou výhodou nad již existujícími bílými mediterány (středozemci) a protonordiky bylo, že si sebou přinášeli tajemství zpracování kovů: proto se někteří z nich stali známými jako „ lidé s bojovými sekyrami“.

Z této domoviny v severní Evropě – lůna národů (vagina gentium – takto nazývali tuto oblast Římané) se po staletí vydávaly postupné vlny indoevropských nordických nájezdníků do všech částí Evropy a Blízkého východu, podrobujíce si a nahrazujíce lidi na které tam narazili.

Tyto původní nordické kmeny již stavěly kamenné budovy a dovedly vyrábět bronz a měď. Jaká část těchto jejich vědomostí se dostala na jih k civilizacím Střední východu zůstává předmětem diskusí. Je však zřejmé, že postupné vlny útočících nordických kmenů začali napadat střední a jižní Evropu okolo roku 2000 př.n.l čímž způsobili oslabení starých evropských civilizací. Obsazovali rozsáhlé oblasti jižní Evropy, Itálie, Řecka, Kréty a Turecka.

Útočící nordici postupně začali splývat s početným mediteránním (středozemním) obyvatelstvem těchto oblastí, přičemž často tvořili jejich vůdcovskou elitu.

Některé skupiny Indoevropanů migrovali na Dálný východ – dokonce až do Číny, kde byly nalezeny hrobky s ostatky nordiků. Indoevropské nordické kmeny byli tvůrci mnoha z prvních civilizací : Árijci v Indii, Kasiti, Chetité, Peršané, Mykéňané, Řekové, Římané, Kelti, Teutoni, Slované a pozdější kultury západní Evropy.

Indoevropské invaze – Evropa

Největší invazi Indoevropanů do Evropy tvořili 4 hlavní vlny :

Kelti
Germáni
Balti
Slované

Všechny tyto skupiny přišli do Evropy ve vlnách mezil lety 4000 př.n.l a 500 př.n.l.

Velké nordické invaze do Evropy proběhly ve 4 hlavních vlnách a dalších menších podvlnách. Každá z podvln byla odnoží jedné z hlavních vln. Opouštějíc svůj prastarý domov pod Kavkazem, Kelti (1), Germáni (2), Balti (3), a Slované (4) se usadili v různých oblastech Evropy, přičemž je často pojmenovali svými jazyky. Podvlny byly tvořeny Mykéňany (1A) do Řecka a Latini (1B) do Itálie, oba tyto kmeny se následně rozvinuli do klasických civilizací, kterými se tato území stala známá. Ve všech těchto oblastech nájezdníci objevili již přítomné obyvatelstvo starých Evropanů, které jim bylo do velké míry rasově příbuzné. Tak se Latini smísili s Etrusky v Itálii, čímž se vytvořil nordicko-mediteránní mix, který představoval klasický římský typ. Stejný proces se objevil i v Irsku a stal se příčinou „ irského vzhledu“ , který kolísá mezi nordickým vzhledem (modré oči, blond vlasy) a tmavými vlasy a tmavýma očima.

Samotné slovo Kelt je odvozené od slova Keltoi, názvu, kterým Kelty pojmenoval řecký historik Herodotes. Římané znali Kelty jako Galy a na britských ostrovech jako Britaniky.

Keltské kmeny často napadali Řecko a Itálii: např. v roce 390 př.n.l. Kelti dobyli Řím a v roce 279 př.n.l. vyplenili řecké posvátné město Delfi.

Sice tyto indoevropské kmeny používaly jiná jména, byly si všechny rasově podobné a pocházely z té stejné nordické skupiny. Všechny jejich jazyky byly odvozené z jednoho praindoevropského (protoindoevropského) jazyka, který se zformoval, když jejich předkové žili společně v původní indoevropské otčině v dnešním Rusku.

Příliv nových, poměrně početných, skupin nordiků do Evropy ovlivnil rasové složení různých oblastí různými způsoby v závislosti od povahy již existující původní evropské populace žijící na tom daném území.

V oblastech, kde bylo řídké osídlení a nebo kam dorazilo větší množství protonordiků, si Indoevropané do značné míry zachovali nordické charakteristiky. Kde však již existoval protonordicko/alpínský/mediteránní mix, nordičnost nově příchozích se postupně rozmělnila. Území nejméně zalidněná alpínským a mediteránním typem byla v severní a západní Evropě a tyto oblasti se také staly novou nordickou domovinou a tato situace zůstávala, až donedávna nezměněna.

Británie pojmenovaná dle britanických Keltů.

Okolo roku 600 př.n.l. již britaničtí Kelti ovládali velkou část území v dnešní západní Evropě (Francii, část Holandsko, Belgii , Španělsko a Británii). Název Brittany (Bretaň ve Francii) a samotné pojmenování Velké Británie je odvozené od této skupiny Indoevropanů.

Kelti, migrující na západ, našli v této poměrně řídce osídlené oblasti obyvatelstvo smíšeného nordicko/alpinsko/mediteránního původu. Ve většině případů se Keltové s těmito skupinami promísili, čímž se vytvořila široká paleta smíšených rasových typů. Toto vedlo ke vzniku „keltského vzhledu“, který kolísá mezi typickými nízkými hnědookými a tmavovlasými „keltskými“ Velšany a červenovlasými modrookými Skoty, kteří se též řadí mezi Kelty.

Tito Kelti byli ze západní Evropy posléze vytlačeni dále na západ jiným indoevropským kmenem, který napadl Itálii a dal vzniknou Římu, ve střední a severní Evropě je pak vytlačili Germáni a Balti.

Germáni a Balti ve střední a severní Evropě

Germánské indoevropské kmeny se nejprve usadily na území dnešního Dánska a jižní Skandinávie okolo roku 4000 př.n.l. , odsud se postupně přesouvaly směrem na jih do střední Evropy a později daly jméno Německu.

Balti obsadili severní pobřeží kontinentu ( dali jméno Baltskému moři ) a Skandinávské krajiny ( ovládli je s výjimkou Finska, které si dodnes udrželo velkou část svého původního alpinsko/mediteránního složení obyvatelstva ) .

Artefakt, který vystihuje technickou vyspělost předřímských Germánů: vůz Dejbjerg z Dánska, cca 500 př.n.l. obsahuje obdivuhodně propracovaný systém ložisek s dřevěnými čepy a bronzovou výztuhou pro ulehčení otáčení kola v jeho ose. Takto promyšlená technologie dokazuje, že předřímští Kelti, Germáni, Balti a Slované vůbec nebyli „barbaři“, ale lidé na vysoké úrovni, schopni pozoruhodných technologických výkonů. (Národní muzeum v Kodani.)

V průběhu let 1800 př.n.l. až 400 př.n.l. Kelti v jižním Německu a Rakousku vytvořili dvě vyspělé kultury zpracovávající kovy, archeology pojmenované podle míst, kdy byly nalezeny nejpočetnější artefakty : Urnfield a Halštat v severním Rakousku. Zručnosti vyvinuté v těchto kulturách se rozšířily po Evropě a zavedly používání železa za účelem výroby zbraní a nástrojů.

Ve střední Evropě se Germáni usadili v širokém pásu od východní Francie přes Polsko až na jih na Balkán. Předpokládá se, že postup skupin Germánů mohl mít souvislost s vlnou Indoevropanů nazývaných Latini, kteří v tomto období pronikli do Itálie.

Kelti napadají jižní Evropu.

Kmen Indoevropanů známý jako Latini pronikl na jih až do Itálie, převzal kontrolu nad poloostrovem a smísil se s již existujícím původním obyvatelstvem, čímž byly položeny základy pro pozdější vznik největší říše světa – Říma. Jazyk, který sebou přinesli se nazýval dle nich – latina. Ironicky, římská vojenská síla nejprve rozdrtila své vzdálené rasové bratrance Kelty ve Francii a Británii, ale nakonec byla podrobena potomky indoevropských Germánů.

Latini nebyli jediní Kelti, kteří se stěhovali na Apeninský poloostrov. Kolem roku 400 př.n.l. další skupina Keltů napadla severní Itálii, zničila původní etruské osídlení a založila město Miláno. V roce 390 př.n.l. dokonce keltská armáda uspěla v obléhání samotného Říma a odešla teprve tehdy, když Římané zaplatili výkupné ve zlatě.

V jižní Francii a Španělsku se Kelti střetli s vyspělým mediteránním obyvatelstvem. Ztratili mnoho ze svého nordického vzhledu, protože v této oblasti byli již usazeno větší množství mediteránů. Mnozí z těchto smíšených keltsko-mediteránních obyvatel bylo později ovládnuto arabskými islámskými armádami, a to během prvního tisíciletí našeho letopočtu. Promíšením s arabskými dobyvateli vzniklo množství Španělů, kteří jsou ve skutečnosti smíšeninou Keltů, mediteránů a Arabů a nenesou téměř žádné znaky svých prvních indoevropských předků. A však i dnes stále ve Španělsku existuje početné původní keltské a mediteránní obyvatelstvo, avšak početně upadá.

Vliv indoevropských nordických rasových typů ( dokonce i ochlupení na ohanbí je světlé barvy ) na Balkáně je evidentní z této podlahové mozaiky v makedonském městě Pella v severním Řecku, cca 400 let př.n.l.
Vliv indoevropských nordických rasových typů (dokonce i ochlupení na ohanbí je světlé barvy) na Balkáně je evidentní z této podlahové mozaiky v makedonském městě Pella v severním Řecku, cca 400 let př.n.l.

Mykéňané (Achájci) – první Indoevropané v jihovýchodní Evropě

Pevninské Řecko, které bylo obýváno původními evropskými mediteránními rasovými typy, padlo pod náporem invaze indoevropských Mykéňanů a tento kmen položil základy, z nichž vycházela klasická řecká civilizace, i když ta samotná začala existovat až po další vlně nordických útočníků.

Mykény vyrostly v části pevninského Řecka známé jako Peloponés kolem roku 1900 př.n.l. společně s náhlým se objevením nordických kmenů, které poměrně rychle pohltili místní obyvatelstvo . Existují důkazy o tom, že Mykéňané měli kontakty s dalším indoevropským kmenem, Chetity, neboť jsou doklady o obchodu mezi těmito národy.

V Řecku se v průběhu tohoto období začalo objevovat mnoho měst a byly

zakládány Mykénské kolonie na pobřeží Turecka a dokonce až v Sýrii. Mykéňané jsou pokládání za předchůdce klasické řecké civilizace, zanechali po sobě velkolepé město Mykény, jehož nejznámějším obyvatelem byl král Agamemnón.

Mykény byly dobyty a zničeny v roce 1100 př.n.l. v průběhu vpádu dalšího nordického kmene, Dórů. Potomci Dórů se později stali známí jako Sparťané a Korinťané a měli velký dopad na historii klasické řecké civilizace. Zničení Mykén způsobilo , že mnozí Mykéňané opustili Peloponés a velké množství jich odešlo na východní pobřeží dnešního Turecka.

Pobřežní osídlení bylo známo jako Iónie. Iónská civilizace si udržovala bohatý odkaz Mykén a vstřebala též prvky kultury Lýdské. Civilizace, jež později dosáhla obrovského rozkvětu v Aténách, vyrostla v Iónii.

Lví brána v Mykénách , cca 1500 př.n.l.

Dóři – zakladatelé Řecka 1100 př.n.l.

Počátkem roku 1100 př.n.l. začali Řecko ze severu napadat ve vlnách indoevropští nordici – Dóři. Časové období mezi Dórskou invazí a přibližně rokem 750 př.n.l. je známé zavedením zpracování železa na Peloponéský poloostrov. Období Dórů je známé, jako Homérské období, poněvadž se o něm ví málo a hlavní zdroj poznatků o této době tvoří Homérovy epické básně Ilias a Odyssea.

Sociální struktura Dórů

Muž z homérského období byl bojechtivý, odvážný a ctižádostivý – nejlépe oplýval všemi těmito vlastnostmi.

Společenské uspořádání té doby bylo tvořeno polnohospodářskými systémy – zabezpečujícími obživu a vládnoucí vrstvou , skládající se z kmenových králů a poradců z vlivných aristokratických rodin.

Přibližně v této době se začíná hovořit o městském státě – polis. Každé město mělo vyvýšené opevněné místo – akropolis , kde našli útočiště nejdůležitější obyvatelé města nebo kde se shromažďovali při vzývání svých bohů. Časem se město přímo pod akropolí rozvinulo na obytnou a obchodní zónu. A ta ve spojení s akropolí tvořila jednotku známou jako polis. Samotné slovo politika je tudíž odvozeno od tohoto řeckého slova.

Slované – z kotle konfliktu

Ze všech Indoevropanů, kteří se usadili v Evropě kolem roku 2000 př.n.l. – během velkých nordických invazí, skupina nazývána jako Slované, se usadila nejblíže ke své prastaré domovině v jižním Rusku.

Území, které obývali – dnes známé jako Bělorusko a Ukrajina – bylo ideální pro pěstování obilnin a proto povzbuzovalo usedlíky spíše k provozování zemědělství, než k válčení. Kolem roku 1000 př.n.l. se tito indoevropští předchůdci Slovanů začali přesouvat na západ, přičemž obsadili území kolem řeky Visly (v dnešním Polsku).

Zidealizovaná kresba slovanské pohřební hranice jednoho z jejich náčelníků kolem roku 900 n.l. Stejně, jako všichni Indoevropané, i Slované tradičně spalovali mrtvá těla svých vůdců. Když bylo upřednostněno zakopání mrtvého, byly spolu s náčelníkem běžně zakopány i všechny jeho zbraně, nástroje a jiné předměty. Tento obraz byl vyroben na základě popisu návštěvníka jižního Ruska té doby. Vyobrazení lodě vikingského stylu v pozadí je zajímavým postřehem – jasná ukázka toho, že původní Slované byli prakticky kulturně i rasově shodní s další skupinou Indoevropanů, usazenou ve Skandinávii, z nichž se později stali Vikingové.

Okolo roku 700 př.n.l byla celá oblast podrobena dalším indoevropským kmenem , Skythy, kteří přišli z jihu ( kde další větev tohoto kmene pronikla do Malé Asie a na Blízký východ ). Kolem roku 200 př.n.l. Skythové ovládli značná území, lehce porážejíc slovanské zemědělce. Avšak cca roku 100 př.n.l. se tímto územím přehnala další vlna nájezdníků – Sarmati. Sarmati nahradili Skythy jako pány slovanských území, když zbytky Skythů byly pohlceny novými indoevropskými dobyvateli, přičemž obě skupiny byly rasově identické.

V roce 600 n.l. se další indoevropský kmen – Góti – převalil ze severní Evropy, porazil Sarmaty a ovládl území východní Evropy. Toto opakované dobývání a podrobování národy, které byly v zásadě stejného indoevropského původu , vytvořilo mix. známý jako Slované.

V těch dobách byli Slované čistě indoevropským národem a pouze později se některé skupiny slovanské populace na úplném východě do menší míry smísili s mongolskými dobyvateli, čímž se vytvořila smíšená slovansko-mongolská rasa, která byla často nesprávně interpretovaná jako „typicky slovanská“.

Pravděpodobně pro svou blízkost s prastarou domovinou v jižním Rusku si kmeny, které nakonec zformovaly Slovany, udržely kulturní zvyky svých předků nejdéle. Indoevropské náboženství slunce u Slovanů přetrvalo až do 12. století. Jejich nejvyšší božstvo bylo známo jízdou na bojovém voze a jeho zbraní bylo kladivo – zjevná to společná mytologická minulost se skandinávským bohem Thorem.

Když začala Římská říše praskat ve švech , se Slované začali šířit na západ, nejprve pronikli na Balkánský poloostrov a později i do střední Evropy. Okolo roku 650 n.l. se Slované zmocnili pobřeží Jadranského moře naproti Itálii ( dnešní Albánie ). Později se dostali dále na jih a dokonce až do Turecka , kde však byli pohlceni početnější smíšenou rasou, tehdy obývající toto území.

Slované ve východní Evropě nejen že nesli tíhu hunské invaze, ale byli i téměř tisíc let okupováni muslimskými Turky. Omezená míra míšení mezi Slovany a těmito dvěma skupinami dobyvatelů, vytvořila tmavý slovanský vzor, který je příznačný pro mnohé dnešní obyvatele této oblasti. Mnohé z těchto rasových typů jsou výsledkem tohoto míšení, ale samozřejmě, existuje obrovské množství Slovanů , kteří vykazují tělesné charakteristiky svých indoevropských předků.

Keltské inovace – kroužkové brnění a mýdlo

I když tyto indoevropské kmeny měli společný původ, nebránilo jim to bojovat mezi sebou navzájem, stejně jak proti všem ostatním nepřátelům. Každý kmen byl veden králem a dále se dělit do tříd druidů, bojovníků a obyčejných lidí.

Dobytí jihovýchodní Evropy, Francie a Británie Římany účinně zničilo keltské dědictví. Kelti nebyli tak gramotní jako Římané a proto měli méně organizačních schopností jako jejich podmanitelé. Kelti však byli vynálezci kroužkového brnění, železných podkov pro koně, a první vyráběli bezešvé obruče pro bojové vozy. Dalším důležitým keltským vynálezem bylo mýdlo.

V uměleckých dílech Keltů, jejichž složitost se stala pověstnou, jsou jasně odhaleny jejich styky s dalšími indoevropskými kmeny: keltský umělecký styl se vyznačuje používáním stylizovaných rostlinných motivů, obvykle řeckého původu a mýtických stvoření odvozených od Skythů a dalších obyvatel ruských stepí. Další oblíbené vzory, jako např. elipsovité a protichůdné křivky, spirály jsou též odvozeny z umění obyvatel ruských stepí.

Téměř všichni z původních Indoevropanů uctívali slunce a sluneční kruh – kruh s křížem přes sebe byl motivem mnoha vyobrazení. Moderní keltský kříž, dnes považovaný za křesťanský symbol, byl přímo okopírován z tohoto indoevropského, čistě pohanského symbolu.

Dnes Keltština, jako jazyk přežívá pouze v nejkrajnějších výběžcích území obývaných potomky Keltů, ve Walesu, Skotsku a některých územích v Irsku.

Část II.: Původní indoevropské náboženství

Při zkoumání indoevropských bohů se stává jasně viditelným, jak hluboko jsou tito bohové a pověry zakořeněné v evropské populaci, a to až dodnes.

Prastarý germánský oslavně náboženský vůz zhotovený ze zlata a bronzu, cca 1400 př.n.l. Nalezený v Trundholm Bog na dánském ostrově Seeland.

Velmi mnoho jmen původních indoevropských bohů bylo křesťanstvím buď převzato (např. Hel, jméno bohyně podsvětí) nebo se zachovalo v různých formách, takže v germánských jazycích je dokonce až pět ze sedmi dnů v týdnu pojmenováno podle nich, jak bude ukázáno níže.
Že je tomu tak, by nemělo být překvapující: tito bohové byli hlavním náboženstvím bílých národů po minimálně 6000 let v porovnání s méně než tisícem let křesťanství v severní Evropě.

Bronzová hlava keltské bohyně Rosmetry, manželky Merkura, germánská socha kolem r. 250 př.n.l.

Hlavní charakteristiky tohoto původního bílého náboženství a hlavních jeho bohů byly :

– Samotný svět vzešel z velkého světového stromu Yggdrasilu, který sahal přes celý prostor a čas. Yggdrasil byl však neustále pod útokem zlého hada Nidhogga. Pod stromem ležela fontána Mimir, zdroj skryté moudrosti.

– Uctívání jakéhokoliv z indoevropských bohů probíhalo většinou pod širým nebem – často v blízkosti posvátných stromů nebo u uspořádaných monolitů. Indoevropané pro tyto účely postavili mnoho megalitů po celé Evropě.

– Odin (Němci nazývaný Wodan či Wuotan) byl vládcem bohů. Jeho dva černí havrani, Huginn (Mysl) a Muninn (Paměť) létali po celém světě a hlásili mu počínaní lidí a dalších bohů.

– Odin sídlil ve velké síni Valhale, kam se dostali stateční bojovníci padlí v boji. Když se Odin vydal na cestu, použil svého osminohého hřebce Sleipnira a byl vyzbrojen svým kopím Gungnir a svým nejoblíbenějším šperkem, prstenem nazývaným Draupner.

– Odin byl také bohem moudrosti, básní a magie. Obětoval jedno své oko za právo napít se z Mimiru, fontány moudrosti. Měl tři ženy.

– Thor byl nejstarším synem Odina a nejsilnějším z bohů. Měl magické kladivo Mjöllni, které házel s pomocí železných rukavic tak, že se mu vždy navrátilo.

Thor, syn Odina, bije nepřátele kladivem Mjollnir. Tento obraz namalovaný v roce 1872, ukazuje Thora jak řídí válečný vůz tařený kozly.

– Další Odinův syn Balder, byl bohem světla a radosti, byl zabit svým dvojčetem, slepým bohem temnoty Hödem, kterého k tomuto navedl bůh Loki. Balder byl též bohem slunce.

– Frey (r) byl synem boha plodnosti Njörda. Freyr byl bohem úrody, prosperity, míru a dárcem slunečního svitu a deště. Probouzel zemi z dlouhého zimního spánku a modlitby za hojnou úrodu směřovaly k němu. Freyr byl patronem Švédska a jeho hlavní svatyně byla v Uppsale. Měl setru Freyju.

– Freyja byla bohyní lásky, plodnosti a krásy a někdy též bývá označována za bohyni smrti. Bohyně Freyja byla kráska s modrýma očima a blond vlasy, cestovala na divočákovi se zlatými štětinami (Hildeswinovi) nebo ve voze taženém kočkami. V Německu byla Freyja někdy ztotožňována s Frigg, manželkou Odina.

Freya, indoevropská bohyně lásky a krásy, řídí vůz tažený kočkami. Obraz z 19. století.

– Frigg byla bohyní oblohy a jednou z Odinových manželek . Byla uctívána, jako ochránkyně manželské lásky a žen v domácnosti. Jejím symbolem byl svazek klíčů.

– Tyr byl bůh války a bitev. Je zobrazován pouze s jednou rukou. Podle některých legend proto, že mohl dát vítězství jen jedné straně, podle jiných mu ruku ukousl vlk Fenrir.

– Hel byla bohyní mrtvých. Bývala jedním ze tří kořenů posvátného jasanu Yggdrasil a dcerou Lokiho, který byl vtělením zla a šibalství. Odin vykázal Hel do podzemí a svěřil ji jeho správu, přičemž se sám tam již nikdy neobjevil.

– Loki byl synem obra a zosobňoval zlo a disponoval velkými znalostmi a lstivostí. Loki a Hel vedli síly zla proti bohům v konečné bitvě mezi dobrem a zlem – „Ragnarök“ (soumrak bohů) posledním dnem.

– Kromě těchto hlavních božstev existovalo velké množství dalších bohů, kteří se čas od času stali více či méně oblíbenými nebo je posléze nahradili jiní : Hermod, Bragi, Forseti, Idun, Nanna , Sif atd.

– Valkýry byly bojovnice, někdy označované za Odinovy dcery. Mezi ně krom jiných patřila i Brunhilda (která se později stala hlavní postavou v jedné z Wagnerových oper). Valkýry pomáhaly Odinovi vybírat bojovníky, kteří si po smrti v boji zaslouží jít do Valhaly. Ve Valhale pak bojovníci trávili čas bojem a hodováním, až do nastání „Ragnaröku“.

Valkýry, panenské bojovnice, nesly těla padlých bojovníků do Valhaly, kde je očekávala věčná hostina.

Pět dní týdne pojmenováno po severských bozích.

Úterý (Tuesday) je pojmenováno po Tyrovi, bohu války – ve Švédsku se dodnes nazývá Tisdaq a v dánsku Tirsdag. Středa (Wednesday) je pojmenována po Wodanovi, tedy Wotanovi/Odinovi (Wodansday – Wodanův den). Ve Švédsku a Dánsku se tento den nazývá Onsdag.

Čtvrtek (Thursday) je pojmenován přímo po Thorovi (Thorsday – Thorův den), zatímco jeho matka, Frigg, je připomínána v pátek (Friday – Frigg’s day – Frigginin den). Baldur, bůh slunce a světla, se připomíná v neděli (Sunday).

Jméno soboty ( Saturday ) sice není odvozené od severských bohů, je však také odvozeno z pohanství, z indoevropské předkřesťanské římské slavnosti Saturnalia, takže pouze pondělí (Monday) , nebo-li den měsíce (Moon’s day) nemá zjevný předkřesťanský původ.

Část III.: Blízký a Střední Východ

Část IV.: Árijci v Afgánistánu a Indii

Část V.: Historie svastiky


Kapitola 6: Na konec světa – ztracené bílé migrace

17.2.2010

http://www.white-history.com/hwr6a.htm