Kapitola 18: První velká rasová válka – Attilovi Hunové

Na východních hranicích Římské říše sídlily indoevropské kmeny, mnohé z nich stále migrující ze severu nebo dokonce ze starověké nordické vlasti mezi Černým a Kaspickým mořem. Jednou z nejdůležitějších skupin mezi nimi představovali Gótové, kteří ve svých různých kmenových odnožích (Ostrogóti, Vizigóti …) sehráli nejvýznamnější roli při konečném obsazení západořímské říše.

Zpočátku je římské síly dokázaly držet před východními hranicemi své říše během několikaleté lokální války, avšak okolo roku 372 se od Donu objevil na scéně silný rasový nepřítel, který hrozil zničením Germánů i Římanů a v podstatě celé Evropy. Invaze asijského kmene, nazývaného Hunové, zažehla první válku ras v Evropě.

Hun Attila; vůdce asiatského teroru, který otřásl celou bílou Evropu s takovou zuřivostí a krutostí, že jeho jméno dodnes zůstalo ztělesněním tyranie. Podle římského zobrazení.

Římany popisováni jako „malí, s hnědou kůží, šikmými oči a do placky záměrně zdeformovanými lebkami“ se Hunové vynořili ze střední Asie a vpadli na území Alanů. Tento nordický kmen, stále žijící v rodné vlasti mezi Černým a Kaspickým mořem, byl rozdrcen zdatným hunským jezdectvem. Jeho zbytky se rozptýlily jižním a západním směrem, a jsou to právě stopy tohoto posledního nordického kmene, které můžeme vysledovat na současné populaci tohoto regionu. Alané, prchnuvší ještě více na západ přinesli jako první do země Ostrogótů zprávy o asijské vlně, která se na ně řítí.

Dlouho je o pravdivosti faktu přesvědčovat nemuseli, hunské hordy dorazily do ostrogótského království velmi brzy. Starý ostrogótský král Ermanarich nebyl schopen ničení prosperujících vesnic a zabíjení lidí zastavit a v zoufalství spáchal sebevraždu. Jeho nástupce a prasynovec Vithimir byl po řadě neúspěšných bojů nakonec definitivně poražen a Hunové si podmanili většinu národa. Ostrogótské království v dnešním západním Rusku se rozpadlo a jeho přeživší obyvatelé se vydali na západ za řeku Dněstr. Následkem toho se dali na pochod i západní Gótové (Vizigóti) v čele s vládcem Athanarichem. Ve strachu před hunskými bestiemi opouštěli své domy mezi Dněprem a Dněstrem a prchali k dolnímu toku Dunaje; v roce 376 jej překročili – a ocitli se na území Římské říše. Přes bezmála dvě století vzájemných bojů poskytli Římané tomuto germánskému kmeni azyl, ovšem za podmínek jeho odzbrojení a vydání velkého množství jeho žen a dětí jako rukojmích. Tyto zdrcující podmínky pobytu na území dnešního Bulharska ve Vizigótech vzbuzovali přirozenou nelibost, která vyvrcholila v povstání proti římským pevnostem v Thrákii a Makedonii v severním Řecku. Nakonec v bitvě u Adrianopole (378) v současném Řecku, porazila vizigótská armáda římské legie, většinou složené z gótských žoldáků, a vynutila si tak souhlas s přítomností Vizigótů na území východořímské říše bez jakýchkoli omezení. Mezitím již byly mnohé bývalé vizigótské země obsazeny Huny, kteří pohltili také rozsáhlou část Dácie, Vizigóty kdysi těžce vydobytou na Římanech (a která odpovídá současnému Rumunsku).

Protibílý teror: Asiaté, známí jako Hunové, útočí na bělošský kmen Alanů v roce 742 nl. Po rychlé likvidaci Alanů táhnou Hunové proti vzájemně znepřáteleným bílým národům- Římanům, Germánům a Gótům. Tyto národy se však dokázaly sjednotit proti nebezpečí hrozícímu celé bílé rase. V otevřené rasové válce, která následovala byli Hunové poraženi v bitvách u Troyes ve střední Francii a u Nedao ve střední Evropě. Bílá Evropa stála blízko zániku. Nahoře je zobrazení scény, která postihla statisíce Bělochů- nájezd barevných na římský statek, vraždění bílých mužů a odvlékání bílých žen do sexuálního otroctví.

V této době se rasové zastoupení v Evropě významně naklonilo na stranu asijských mongoloidů – všechny původní rodné země bělochů byly zničeny nebo okupovány Huny. Navíc tyto kobylky zabírali také velké části západního Ruska a části střední a východní Evropy, včetně obrovských ploch dnešního Maďarska a Rumunska, přes noc přeměněných v miniasijské státy.

S lačností po dalším území se Hunové drali stále dál na západ, vyvolávaje tak časté přesuny národů, a likvidujíce prakticky vše co jim stálo v cestě. Zbytky Alanů a jiné menší nordické kmeny byly nuceny se stěhovat západněji, kde zakládali své nové říše – svébskou a vizigótskou ve Španělsku a vandalskou dokonce v severní Africe.
Mezitím hunské zástupy pronikly i do západní Evropy a porazily Burgundy. Invaze nomádských nájezdníků do Podunají, při níž byla ničena a pleněna římská města a tábory, způsobila rozpad římsko-provincionální struktury. Zbídačená města přestala být středisky hospodářského a společenského života. Řada lokálních center řemeslné výroby a obchodu se přesouvala na venkov. Hunové po sobě v téměř celé kontinentální Evropě zanechávali spoušť.)

Evropa pod vládou barevných Hunů: černá plocha ukazuje rozsah území ovládnutého Asiaty. Navíc Hunové často útočili na Francii, Itálii nebo Severní Řecko

Roku 433 získali Hunové nového krále, jehož jméno se stalo synonymem asijského teroru – Attilu. Své velitelství si zřídil u vesnice Buda na Dunaji v roce 445 (Buda se později spojila s další vsí na druhé straně řeky, Pestí, a vytvořila se tím současná maďarská metropole Budapešť). Tehdy se hunská říše rozprostírala od Kaspického moře na východě až k Severnímu moři. Ve všech oblastech prováděli Hunové rasovou vyhlazovací válku proti bělochům, kteří byli vojensky příliš slabí na jakoukoli obranu. Nesčíslné bělošské osady byly srovnány se zemí a ženy rutinně odváděny do zajetí. V roce 452 zahájil Attila nový pohyb na západ s cílem podmanit si Francii a dokončit zábor celé Evropy.

V tomto stádiu se začaly projevovat následky fyzického míšení Hunů s porobenou populací. Stopy mongolského vlivu mohou být dosud pozorovány mezi některými lidmi ve východní Evropě (tzv. „slovanský vzhled“, který ve skutečnosti není vůbec slovanský, ale smíšený mongolsko/slovanský). Možným výsledkem tohoto omezeného integračního procesu může být také hunské rekrutování kolaborantských jednotek, složených z východoevropských kmenů. Drtivá většina hunského vojska v té době však stále zůstávala mongolského původu a pod vedením nekompromisního řezníka Attily stanula s odhodláním průchodu k Atlantskému oceánu. Evropa se nacházela na pokraji vyhlazení.

Hrozba hunské poroby přinutila věčné nepřátele – Římany a Vizigóty – ke společné alianci. Západořímská vojska pod vrchním velením vojevůdce Aëtia se připojila k vizigótské armádě krále Theodoricha I. a společně se střetli s Huny roku 451 na území dnešní východní Francie (nedaleko města Châlons-sur-Marne) v „bitvě národů“, v bitvě na Katalaunských polích. V pomocných jednotkách římské armády se boje zúčastnili i Frankové, Sarmati, Burgundi, Sasové a další bílé kmeny. Romanizovaný gótský historik Jordanes o bitvě s jistou nadsázkou mimo jiné napsal: „Byla to bitva lítá, spletitá, krvavá a úporná. Jí rovné neznala do té doby celá minulost. Vypráví se o takových činech, které se v ní odehrály, že nemohl ve svém životě spatřit nic pozoruhodnějšího ten, komu nebyl dopřán pohled na tento div. Můžeme-li věřit starším, vzdula se říčka, která teče podél té pláně korytem s nízkými břehy, množstvím krve z ran těch, kteří zahynuli. Nerozvodnily ji deště, jako tomu bývalo, ale neobvyklý přítok ji uvedl do prudkého pohybu a přibývající krev v ní rozpoutala příval. A ti, kteří tu byli pro své zranění vyprahlí a žízniví, nabírali vodu smíšenou s krví. Tak je smutný osud přiměl pít krev, o níž tušili, že ji prolili zranění.“

Po celodenní řeži byl za cenu těžkých ztrát a Theodorichovi smrti hunský nápor přece jen zastaven a zdrcený Attila byl nucen ustupovat přes celou Evropu a dokonce i z Maďarska, zanechávaje za sebou strašlivou pomstu na bílých osadách, které stály v cestě jeho ústupu. V roce 452 se Asiaté naposledy pokusili zničit bělochy útokem na severní Itálii, kde vyplenili Aquileiu, Veronu, Ticino, Milán a další města, jejichž obyvatele nemilosrdně zmasakrovali. Rozklad hunského kmenového svazu urychlila Attilova smrt, bezprostředně následující po jeho sňatku s germánskou princeznou Ildiko v roce 453. Svatba s plavovlasou germánskou dívkou se stala vzorem pro jeho mongolské bojovníky, jejichž genetická stopa může být dodnes viděna ve tvářích některých obyvatel východní Evropy a Ruska.
Smrt šedesátiletého hunského dobyvatele se stala signálem pro vzpouru porobené bílé populace. Roku 454 se vzbouřili Gótové, Slované a další kmeny, které téměř 70 let sužovala asijská tyranie. V rozhodující bitvě na řece Nedao téhož roku mezi germánskou a mongolskou armádou byli Hunové definitivně zničeni.

Po své totální porážce se zbytky přeživších Hunů úprkem vydaly zpět na Dálný východ, hnáni děsem z odplaty rozzlobených bělochů, kteří pobíjeli každého hunského tuláka, na kterého narazili.

Když zhodnotíme největší dopad hunské invaze na evropskou populaci, vedle částečného smíšení slovansko/germánských kmenů ve východním Rusku, je nutné uvést zánik pravlasti indoevropských lidí. Území mezi Černým a Kaspickým mořem již nikdy znovu nevyprodukovalo další nordický kmen – tento zdroj bílých lidí jako nejviditelnější důsledek rasové genocidy navždy vyhasl. Oblast se po dalších tisíc let stala střediskem invaze vlny barevných hord z Asie: nejprve Hunů, poté Avarů (kteří byli zničeni germánskými Franky), Turků (ty se podařilo vyhnat z Evropy až před 1.světovou válkou) a dalších nebělochů.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: