Kapitola 21: Druhá velká rasová válka – křižáci

Vzestup islámu z malého kultu v Saúdské Arábii v jedno z hlavních světových náboženstev je fakt, který ovlivňuje bílou historii od 8. století až po současnost. Kolem roku 613 se na arabském poloostrově dostávalo stále silnější pozornosti charismatickému kazateli Mohamedovi, který zde rozšiřoval novou víru v jednoho všemohoucího boha – Alláha, pojmenovanou „islám“ (arabsky „oddanost“ nebo „podřízenost“). Řady jeho přívrženců – muslimů („ti, kteří se podřizují“) – s dalšími léty pouze narůstaly a po jeho smrti, kdy již byl arabský poloostrov zceleaoddán přepracované a skloubené verzi judaismu a křesťanství, došlo ke sjednocení dosud vzájemně soupeřících kmenů. Výboje islamizovaných Arabů na sebe nenechaly dlouho čekat a tak po Sýrii, Iráku a Persii se v roce 642 vydali do Egypta, jenž byl tehdy stále součástí Východořímské říše. Po pádu Alexandrie se toto území stalo výchozím místem pro další válečná tažení, během nichž se arabská vojska dostala do celé severní Afriky a podél jejího pobřeží, přes Gibraltarský průliv do Španělska. V roce 718 překročily muslimské oddíly Pyreneje a přitáhly až do střední Francie, kde je zastavilo francouzské vojsko v bitvě u Tours (732).

Ačkoli křižáci bojovali pod maskou křesťanství, křížové výpravy byly ve skutečnosti zjevná rasová válka. Bílé armády vyrazily z celé Evropy bojovat proti barevným na Blízký Východ. Na obrázku svatý Bernard káže křižákům při druhé křížové výpravě. Jeden z nejzajímavějších vedlejších produktů křížových výprav bylo vzplanutí protižidovských nálad v celé Evropě, neboť Židé byli spojováni s muslimy. Když bílí křižáci konečně dobili Jeruzalém, zmasakrovali všechny muslimy a Židy ve městě.

Východořímská říše pohlížela na vzestup islámu s obavami. Nezapomínala přitom, že Bůh z křesťanské Bible byl identický s Alláhem v Koránu (či-li lehce nahraditelný), a že se realitou začala stávat rovněž rasová válka mezi nebílými muslimy a bílou Evropou. Východořímská říše však stála před takřka neřešitelným problémem, sláva a moc jejích imperiálních armád již dávno zašla a před sebou měla zástupy snědých náboženských fanatiků, třesoucích se na mučednickou smrt ve svaté válce Džihádu.

V 11. století se z hlubin asijského kontinentu vyrojili seldžučtí Turci, nelítostní kočovníci, kteří přestoupili na islám a brzy se stali hlavní hybnou silou na Středním východě. V roce 1071 porazili byzantské vojsko u Manzikertu a odměnou za vítězství jim připadla velká část Malé Asie. Mocná Byzanc, po staletí křesťanská hráz proti militantnímu islámu, chráněná mohutnými zdmi, náhle jakoby byla zranitelná. Když poté roku 1076 Seldžukové dobyli i Jeruzalém, byzantský císař Alexij I. zaslal papeži do Evropy naléhavou žádost o pomoc.

Toto byl počátek nové rasové války mezi bílými národy a středovýchodní míšenou populací, která trvala bezmála dvě stovky let: od roku 1095 do 13.století. Původně termín „křížová výprava“ označoval úsilí křesťanů za vyčištění Jeruzaléma v Palestině od muslimů, ale velmi brzy spíše odkazoval na vojenskou kampaň bělochů proti tmavým rasám Středního východu. Křižáci využili příležitosti rovněž k napadení poměrně silného postavení židů v kontinentální Evropě a Palestině a nakonec i k útokům na maurskou okupaci Španělska. Rovněž vytvořili řadu krátkodobých feudálních států na Blízkém východě, první evropské kolonie mimo rodný kontinent.

Hrob křižáckého rytíře v Dorchesteru, Anglie. Rytíř byl zachycený v okamžiku smrti, jeho tvář ukazuje jak se pokouší vytáhnout svůj meč z pochvy. Jméno rytíře je neznámo, ale že to byl křižák je nepochybné – všechny náhrobky křižáků znázorňují rytíře se zkříženýma nohama jako jejich identifikační znamení.

Politická jednota, která umožnila bílé Evropě vést ofenzívu proti barevné invazi, byla dílem katolické církve. Především to byla zvláštní úcta k papeži jako k hlavě světového křesťanstva, která sehrála důležitou roli v povzbuzení mnoha křesťanských vládců v západní Evropě, aby se chopili meče. I když náboženská motivace byla bezpochyby primární příčinou počátečních fází křížových výprav, nezanedbatelným faktorem též bylo rasové uvědomění.

Bílí lidé čelili od počátku 8. století nevyprovokovanému, násilnému útoku barevného muslimského světa. Islámské armády na severu Afriky systematicky zlikvidovaly zbytky státu germánských Vandalů. Východní pobřeží Středomoří a většina Španělska byly zaplaveny barevnými armádami ze saúdskoarabského poloostrova. Islámská vojska postavila své základny v Itálii a blížila se ke Konstantinopoli. Arabové začali napadat bílé křesťanské poutníky, kteří se do Palestiny vydávali na místa Ježíšova života. Na všech frontách se muslimové zdáli být k nezastavení.

První křížová výprava (1095-1099)

Papež Urban II. proto 27.listopadu 1095 svolal na Auvergneské vrchy u francouzského města Clermont veliké shromáždění rytířů a baronů: „Hrůzná zvěst se šíří od bran jeruzalémských a města Konstantinopole. Zlořečené plémě, pokolení zcela odcizené Bohu vtrhlo do zemí tamějších křesťanů a zpustošilo je mečem, loupením i ohněm…Ó, chrabří válečníci, potomci nepřemožitelných otců! Zapuďte veškerou zášť, jenž vás rozděluje, skončete své spory! Vydejte se na cestu k Božímu hrobu, vyrvěte posvátnou zemi oněm bídným uchvatitelům a získejte ji pro sebe!“ Papežovo naléhání a zanícená kázání Petra Poustevníka a Waltera Chudobného se setkaly s obrovskou vlnou nadšení. V různých částech Francie, Německa a Itálie se pod znamením kříže (odtud se nazvali „křižáky“) začaly sjednocovat tisícovky bělochů k přípravám na budoucí třistaletou rasovou válku.

První křížová výprava (1095-1099) měla za hlavní cíl vyhnat muslimy z Jeruzaléma. Skupiny rytířů a prostých bojovníků se po souši i po moři přesunuli do Konstantinopole. V čele výpravy stáli šlechtici jako Raymond z Toulouse, Godefroy z Bouillonu či Bohemond z Tarentu. Slabým místem křížové výpravy byla nedůvěra, která se rozšířila mezi Řeky a „Franky“ – tak nazývali Řekové i muslimové všechny křižáky bez ohledu na jejich skutečnou národnost. Křižáci, kteří se přesouvali po zemi, využili možnosti pogromů na evropskou židovskou komunitu jako součást protisemitského tažení, které je čekalo v Jeruzalémě. (V květnu 1095 se účastníci výpravy z Porýní, Frank a Saska prošli územím Čech a Moravy a v Praze došlo k protižidovským nepokojům. Židé se zde necítili bezpeční a naši zemi houfně opouštěli do Polska a Uher.)

Když konečně křižáci dorazili do Konstantinopole, vydali se pěším pochodem přes Turecko do Jeruzaléma. V počtu okolo 30 000 mužů se sužováni horkem a nemocemi plahočili do Sýrie, kde oblehli mohutně opevněné město Antiochii. Ta v nich probouzela zvláštní pocity, protože ač byla ovládána Turky, většinu jejího obyvatelstva tvořili bílí křesťané. Jakmile se však křižáci přiblížili ke gigantickým hradbám Antiochie, nařídil seldžucký velitel Jaghisan vyvraždit všechny křesťany ve městě, bělochy i nebělochy.

Křižáci, jejichž morálku podkopala úplavice, nekonečné a marné obléhání i stále častější dezerce, se už málem vzdali, když tu kdosi zosnoval plán, jak využít zrádného arménského strážce ve Věži dvou sester, jež byla součástí vnějšího opevnění. Armén ve stanovený čas spustil z věže žebřík. Po něm šedesát křižáckých rytířů vyšplhalo na hradby a poté otevřeli brány. Jimi pak bílí bojovníci, kteří čekali venku, vpochodovali dovnitř a za soumraku 3.června 1099 Antiochii dobyli. Za předchozí masakr křesťanů se křižáci pomstili pobitím každého barevného, který pošetile zůstal ve městě. První velké vítězství křížové výpravy bylo vybojováno a nyní se mohli bílí rytíři připravit k útoku na skutečný cíl – Jeruzalém.

Městské hradby tohoto města nechal zbudovat římský císař Hadrian a postupně byly zdokonalovány a rekonstruovány Byzantinci i muslimy. Vzbuzovaly tudíž před dobyvateli nezbytný respekt. Dodávky vody v něm proudili přes promyšlený římský zavlažovací systém, který stále fungoval i ve 20.století. Vládce Jeruzaléma Iftichár ad-Dawla si byl jistý, že může křižáky zadržovat před branami města až do doby, než mu přijedou na pomoc islámské armády z Egypta. K ruce měl arabskou a súdánskou pěchotu a zároveň učinil opatření proti bělochům, když nechal otrávit všechny studny ve městě, kromě jediné, která se nacházela mimo městské opevnění, v dobré pozici pro arabské lučištníky. Mnozí běloši byli zabiti u těchto zdí při pokusu o čerpání vody. Před příchodem křižáků nakonec nechal Iftichár vyhnat všechno křesťanské obyvatelstvo – bílé i barevné – aby se nespojilo s nepřítelem. V Jeruzalémě tak zůstali pouze židé, což pro ně později mělo strašlivé následky.

Město bylo 7.června obleženo ze čtyř stran a křižáci, moření vedrem a žízní, podnikali na titánské opevnění neúspěšné útoky. Nakonec s příchodem janovských a anglických tesařů a s přistáním deseti lodí se zásobami a stavebním materiálem v Jaffě, si křižáci postavili obrovskou pojízdnou obléhací věž i se stroji na vrhání kamenů. V noci 13.července 1099 se na 13 000 bílých vojáků s děsivým řevem rozběhlo do útoku, čelíce nepřátelské salvě vrhacích strojů a tzv. řeckému ohni. Po drsných 16 hodinách prudké mlaty se lotrinské části vojska podařilo proniknout za hradby. Šokovaní arabští a židovští vojáci se stáhli do Šalamounova chrámu, odkud se hodlali bránit. Křižáci, šťastní a rozzuření zároveň pro utrpení, které si museli prožít, než město dobyli, pokračovali v zabíjení všech chycených muslimů. Vypukl krvavý masakr. Když se židé schovali do hlavní synagogy, křižáci budovu zapálili a každého, kdo se z plamenů pokusil uprchnout, pobili. Vyvražďování trvalo celý týden a podle slov dobových kronikářů se křižáci brodili po kolena v krvi. Jediný hrabě Raymond z Toulouse přijal nabídku kapitulace členů muslimské jednotky, kteří se stáhli do Davidova hradu, a po výkupném za jejich životy jim dovolil z města odejít.

Bílí rytíři obléhají město Jeruzalém během první křížové výpravy. Poté, co nasbírali dřevo z okolního venkova, postavili tři obléhací věže, aby je neviděli obránci města, a používali je při nočním útoku na obrovské zdi. Muslimové byli ohromeni, že vidí obléhací věže, postavené ze samých dostupných surovin

Cíl první křížové výpravy byl nyní splněn a mnoho křižáků se vrátilo domů. Ti, kteří zůstali, však pokračovali v boji a postupovali podél severního pobřeží Středozemního moře. Nakonec došlo k založení čtyř bělošských panství: Tripoliského v dnešním Libanonu, Antiochijského v dnešní Sýrii a Edesského knížectví v dnešní severní Sýrii a jižním Turecku a konečně Jeruzalémské království, jemuž panoval nordický šlechtic Godefroy z Bouillonu.

Křižácké státy se nicméně nepokoušely měnit rasové složení místní populace vynucenou migrací, ani nevyhledávaly domorodé konvertity. Byly to první evropské kolonie v bílé historii. Pozice těchto panství však nebyla nikdy bezpečná, Evropané v nich tvořili žalostnou menšinu mezi mořem tmavých muslimských tváří a jejich vláda by zřejmě dlouho nepřežila, nebýt pomoci vojenských bratrstev (například templářů či johanitů), které se organizovaly speciálně k tomuto účelu.

Druhá křížová výprava

Situace však nebyla navždy udržitelná a roku 1145 padlo nejohroženější edesské knížectví do rukou Turků, což vedlo k zahájení druhé křížové výpravy (1147-1148). Vedl ji německý král Konrád III. a francouzský panovník Ludvík VII., skončila však mimořádným neúspěchem. Po selhání této výpravy s mnoha bílými oběťmi se sebevědomé muslimské armády přelily přes Jeruzalém a znovu opanovaly Střední východ.

Třetí křížová výprava

Ilustrace ze středověkého rukopisu ukazuje sultána Saladina, jak vyrval kříž anglickému králi Richardovi během třetí křížové výpravy

Za účelem záchrany ostatních knížectví a opětovného získání Jeruzaléma byla uspořádána třetí křížová výprava (1189-1192). Německému králi a římskému císaři Fridrichu I. Barbarossovi se podařilo přejít přes Evropu a Malou Asii, v roce 1190 se však nešťastně utopil. Dalším dvěma vladařům, anglickému králi Richardu I. (nazývanému také Lví srdce) a francouzskému králi Filipu II., se však podařilo dorazit až k tureckému území. Během cesty dobyl Richard Lví srdce Kypr, který později prodal vypuzenému králi Jeruzaléma Gui de Lusignanovi.

Po dvouletém obléhání bylo v roce 1191 dobyto velké přímořské město Akra a křižáci se vydali k Jeruzalému. Filip II. se již mezitím vrátil do Francie a anglický král-voják tak svedl vítěznou bitvu u Arsoufu s nebělochy sám. Neshody v řadách křižáků však způsobily ztrátu iniciativy, což vedlo roku 1192 ke smlouvě, která zajistila bílou moc na pobřeží a právo křesťanským poutníkům navštěvovat Jeruzalém, město samotné však zůstalo v tureckých rukou.

Čtvrtá křížová výprava

S Richardovým odchodem skončila doba křížových tažení do tzv. „Svaté země“. Čtvrtou křížovou výpravu (1201-1204) odchýlili od původního cíle Benátčané, kteří v té době ovládali velkou část obchodu v oblasti Středozemí a chtěli jej ovládat ještě více. Křižáci se plavili na benátských lodích, za což Benátčanům zaplatili tím, že pro ně nejprve dobyli křesťanské město Zadar, jenž bylo tehdy součástí Uher. Poté odjeli do Konstantinopole, aby zde znovu dosadili na trůn sesazeného císaře podporovaného Benátkami.

Dětská křížová výprava (1212)

Další skvrnou na křesťanském období vlády v Evropě se vedle náboženských válek mezi bělochy stala událost z roku 1212, přímo související s neúspěchem poslední výpravy. Na 30 000 bílých dětí s vidinou dobytí Palestiny pod Boží ochranou zorganizovalo dětskou křížovou výpravu, která skončila tragédií a stala se podkladem pro legendu o Krysaři z Hamelnu. Všechny francouzské a německé děti, jimž ještě nebylo ani 18 let skončili v zajetí a byly prodány do arabského otroctví.

Pátá křížová výprava (1228-1229) mířila do Egypta, nejmocnějšího muslimského státu, avšak pro spory mezi vůdci ztroskotala.

Šestá křížová výprava (1248-1254)

Do Palestiny znovu (a naposledy) zamířila až šestá křížová výprava (1248-1254), vedená německým králem a římským císařem Fridrichem II., kterému se podařilo dobýt Jeruzalém, Betlém a Nazaret. Úspěch při získání těchto měst však byl pouze dočasný. Křesťané v Palestině byli stále nejednotnější, zatímco obnovený egyptský sultanát začal likvidovat jednu křižáckou pevnost za druhou.

Křižácký hrad – Krak des Chevalier v Sýrii, postavený v polovině 12. století. Chybou křižáků bylo dobýjení míst, ve kterých byla malá poluace vlastní rasy, což vedlo k jejich rychlému vymizení. Tak dnes jen jejich obrovské prázdné stavby zůstaly jako svědectví o duchu a hrdinství tehdejších časů.

Sedmá křížová výprava (1270)

V roce 1271 byl v Tunisu učiněn poslední marný pokus, který vedl Ludvík Svatý (francouzský král Ludvík IX.) a anglický kníže Eduard (později král Eduard I.). Mezitím v roce 1268 padla Antiochia, v roce 1271 ji následoval velký hrad Krak des Chevaliers a v roce 1289 Tripolis. Vítězný muslimský útok na Akru v roce 1291 ukončil křižáckou přítomnost na barevné pevnině.

Výsledky křížových výprav:

Z vojenského hlediska skončily křížové výpravy debaklem a nedokázaly vytlačit muslimy odnikud s výjimkou severního Portugalska. Nicméně, to by bylo nespravedlivé odsouzení snahy bílých národů, které se válek zúčastnily. Překážky, které museli překonat byly impozantní – ohromné vzdálenosti, jejich závislost na přísunu dobrovolníků z Evropy, společně s extrémně špatným spojením a nekvalitními cestami. Skutečnost, že přes tyto problémy byli schopni pořádat výpravy tak daleko od domova, je sám o sobě pozoruhodný výkon.
Další křížové výpravy také měly za cíl vyhnat muslimy ze Španělska. Tohoto cíle bylo dosaženo necelých 150 roků po poslední křížové výpravě na Blízký Východ.

poznámka překladatele:
Dalšími křížovými výpravami bylo pět neúspěšných válečných tažení Němců a Maďarů proti Čechům v období husitských válek 1420-1431, další křížové výpravy směřovaly proti pobaltským Slovanům, proti Finům a proti Albigenským (kacíři v Jižní Francii) a tzv. Alexandrijská křížová výprava, což byla válka mezi Kyprem a Egyptem v roce 1365.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: