Kapitola 23: Třetí velká rasová válka – Maurská invaze do Evropy

http://www.white-history.com/hwr23.htm

Reklamy

One Response to Kapitola 23: Třetí velká rasová válka – Maurská invaze do Evropy

  1. Miloš napsal:

    Velké rasové války v dějinách Evropy III: Maurové

    Invaze barevných muslimských armád do západní Evropy na počátku 8.století představovala alarmující ohrožení moderního bílého kontinentu, takřka srovnatelné s hunským vpádem z minulosti. Zatímco Hunové byli Asiaté, u Maurů se jednalo o směs, částečně arabskou, částečně černošskou a částečně míšenou, na pohled ovšem velmi snadno rozeznatelnou od vizigótských obyvatel Španělska.
    Ačkoliv byly muslimské armády kolektivně známy jako Maurové nebo Saracéni, ve skutečnosti je tvořily různorodé komunity. Nicméně společně si podmanily téměř celé Španělsko a od záboru západní Evropy je odradil až zuřivý bělošský protiútok ve Francii. Příběh této sedm set let dlouhé rasové války je bezpochyby nejúchvatnějším úsilím bílých lidí za obranu svého kontinentu..

    Mapa: vyhnání musilmů ze Španělska: Černě vyznačeno území ovládané Araby, bíle území ovládané bělochy

    Roku 711 se ze severní Afriky na Pyrenejský poloostrov, do země germánských Vizigótů s centrem v Toledu, vydala masa dvanácti tisíc Arabů pod vedením Tárika Ibn Zijáda, který se vylodil na skále, pojmenované podle něj (džabal at-tárik – Gibraltar). V bitvě u Jerez de la Frontera porazil armádu posledního vizigótského krále Rodericha a brzy si podmanil téměř celý poloostrov, kterému dal název Al-Anadalus (podle Vandalů, odtud španělská verze Andalusie). Pojmenování „Maurové“ je odvozeno od názvu severoafrického berberského kmene, jehož království ve své největší slávě dosahovalo od středního Španělska až po Senegal. Mezi Araby a Berbery však panovaly neshody.
    Před narůstající silou a početním stavem islámských armád se ustupující Gótové bránili pouze v roztroušených kapsách. Na severu si dokonce musely zajistit své životy otřesným výkupným v podobě každoročního odvodu sta bílých gótských panen do harémů maurských velitelů. Tyto odpudivé podmínky trvaly až do roku 791, kdy se Gótové stali dostatečně silnými, aby se této smlouvy zbavili.

    Obr.1:
    Nahoře: Obraz ukazuje Maury oslavující pád bělošského španělského města a odvlékání bílých žen. Řadu let po velkém maurském vítězství v roce 711 Maurové vyžadovali Tribut (daň) v podobě mladých bílých dívek do jejich harémů. Tento tribut dostávali do roku 791, kdy běloši znovu získali sílu na to aby vypověděli mírovou smlouvu s Maury

    Maurský Džihád však neskončil na hranicích Španělska, ale naopak roku 722 překročil Pyreneje a atakoval gótskou Galii (Francii), kde zplundroval několik měst na jihu této země. O deset let později se pokusila masivní armáda maurského vládce Španělska Abd al-Rahmána zhltnout velkou část franckého a gótského území Francie. Gótové v Akvitánii, pod vedením jejich vůdce Eudese, byli poraženi u Garonne a vrátili se zpět do střední Francie se zprávou na rtech o zběsilé maurské ofenzívě.
    Francie byla od pádu Římské říše konsolidována kelto-germánským kmenem Franků, obývajícím region přibližně v okolí dnešní Paříže. Francký vojevůdce Karel Martel v době maurské invaze mobilizoval svůj lid k protiútoku a jeho armáda se s mouřeníny střetla mezi městy Tours a Poitiers v říjnu 732. Byla to jedna z nejzávažnějších bitev v dějinách bílých lidí. Porážka by znamenala pro celou kontinentální Evropu hrůzostrašný pád pod okupaci islámu a rasově míšené populace z východu.
    Bělošská armáda však svedla drtivě vítězný boj a pobila údajně 375 000 nepřátel, čímž zastavila jakýkoli další pohyb nebělochů směrem na západ. Sám král Karel zde ubil desítky, možná stovky, barevných vetřelců svou oblíbenou zbraní – mohutným kladivem. Neschopná prolomit linie bělochů se arabsko-africko-asijská aliance obrátila k úprku. Jedním z jejích hlavních bodů neúspěchu se ukázalo multietnické složení, které propuklo v chaos po první porážce, z níž se jednotlivá etnika navzájem obviňovala.

    Obr.2: Bitva u Tours v roce 732, Karel Martel zabíjí nepřátele:

    Maurové se stáhli na jih Španělska, očekávaje pronásledování franckou jízdou, která by je zatlačila zpět do Afriky. Vyčerpání zdrojů a sil Karla Martela tomu však zabránilo. Neznamenal to ovšem konec francké kampaně proti Maurům. V roce 755 Frankové osvobodili město Narbonne a zanedlouho vyhnali posledního nebělocha z území Francie. Karlův vnuk, král Karel Veliký, se roku 778 pustil do boje s Maury v severním Španělsku a vyčistil od nich značná území severně od řeky Ebo. Jeho pozornost však zanedlouho upoutal nový protivník, Baskové, kteří oponovali jak vládě Arabů a Gótů, tak i Franků, a kteří s Karlem nakonec roku 778 svedli vítěznou bitvu u Roncesvalského průsmyku.
    Pozn. překladatele: Hlavním důvodem, proč se Španělé dokázali ubránit mnohonásobné přesile Arabů bylo to, že Arabská říše se roku 750 rozpadla a muslimy ovládaná část Španělska se odtrhla od zbytku státu. Proto již Arabové neměli takovou přesilu a později byli poraženi.

    Během muslimské nadvlády ve Španělsku se na severu, kam Arabové nedokázali proniknout, postupně vytvářelo široké protiislámské hnutí odporu, které postupně začalo vytlačovat barevného nepřítele jižním směrem. Byl to však velmi bolestně pomalý proces, trvající mnohá staletí, který umožňoval dostatek času na smíšení části bílé populace s arabskými uzurpátory, vytvářející „tmavý“ vzhled mnoha obyvatel současného Španělska. Tento proces míšení, stejně jako v Řecku a Římě, nebyl dokončen tak jako v oblastech severní Afriky nebo Středního východu a velké množství bělochů na evropské straně Středomoří tímto nebylo dokonce vůbec zasaženo. Nicméně velká část arabského genofondu se smísila s původními obyvateli nejjižnějších částí Evropy a jejich snědý vzhled, dnes mylně považovaný za „mediteránní“, je trvalým důkazem muslimské invaze.
    Od 11.století se běloši ve Španělsku začali mohutně bouřit proti arabské nadvládě a zahájili od severu znovudobývání (reconquistu) své země. První fáze tohoto postupu byla zakončena dobytím Toleda v roce 1085. Postupně se na severu vytvořilo silné Leónské, Aragónské a Kastilské království a v červenci 1212 po bitvě u Navas de Tolosa zahnali Španělé nebělochy na samý okraj jižní části poloostrova. Doba reconquisty je úzce spojena se vzestupem dvou velkých vůdců – rusovlasé Isabeli I. Kastilské a Ferdinanda V., krále Aragonského. Kastilie bylo území, které Arabové nikdy neobsadili a Aragonii se podařilo vrátit bílou moc po lokální válce Vizigótů s Maury. Isabela, která získala proslulost nejen osvobozením Španělska od posledních Maurů, ale byla také jedním z hlavních sponzorů objevitelských cest Kryštofa Kolumba, byla výsledkem sňatku mezi španělskou a portugalskou šlechtou, která se společně s velkým množstvím Španělů vyhnula míšení, způsobeného staletou maurskou nadvládou. Konečné sjednocení Španělska umožnilo manželství krále Ferdinanda II. s královnou Isabelou roku 1469.

    Obr.3
    Nahoře: Velký bílý král a královna Španělska, Ferdinand a Isabela, v roce 1492 vyhnali muslimy a Židy ze Španělska a zahájili objevování Ameriky financováním Kryštofa Kolumba

    Hrozba z arabské strany však ještě zdaleka nepominula. Roku 1479 zaútočil Mohamed II., Velký Turek, na řecký ostrov Rhodos, avšak byl odražen intervencí Rytířů sv. Jana o rok později. To ho však neodradilo od napadení Itálie, kde se mu podařilo uchvátit město Otranto v Neapolském království. Do zajetí mu padlo na 22 000 obyvatel, z nichž více než polovinu nechal svázat lany a umučit k smrti před městskými hradbami. Muslimové rovněž povraždili všechny křesťanské kněží, na které narazili. Na kopci nedaleko města, od onoho dne známého jako „Vrch mučedníků“, pak zabíjeli všechny zajatce, kteří nekonvertovali na islám.
    Zanedlouho muslimové, zahnaní reconquistou na Granadu, 25.prosince 1482 obnovili útoky na Španělsko záborem města Zahara, jen několik kilometrů od Sevilly. Desetiletá válka za konečné vypuzení Arabů ze Španělska začala. Neběloši brzy pocítili, že s nově založenou institucí – Inkvizicí Svatou – nebude velká legrace. Isabela a Ferdinand shromáždili obrovské množství peněz ze svých zdrojů i z majetku židů, jim zabaveného jako trest za staletí promaurské kolaborace. Těmito prostředky si Španělé zajistili extrémní zásobu zbraní a materiálu, potřebného k vyhnání Arabů z Evropy „jednou provždy“.

    Obr.4:
    Nahoře: pondělí 2. ledna 1492, poslední arabská pevnost ve Španělsku, hrad v Grenadě kapituloval před vítěznou bělošskou armádou, vedenou osobně králem Ferdinandem a královnou Isabelou. To byl definitivní konec arabské nadvlády nad Španělskem, trvající 770 let.

    Konečná fáze reconquisty vypukla dobytím Alhamy roku 1482. O pět let později následovala Malaga, v letech 1488 a 1489 Baza, Almeria a Gaudix, až se bílá smyčka utáhla kolem poslední barevné pevnosti – bašty Granady, honosného sídla Alhambra. Po několikaměsíčním obléhání se uvnitř odříznutého maurského útočiště rozšířily nemoci a nedostatek potravin do takové míry, že 2.ledna 1492 došlo k jeho kapitulaci. Tím se po 770 letech dostala vláda nad celým územím Španělska znovu do rukou bílého lidu.

    Článek není přeložen celý, zbytek později doplním

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: