Kapitola 32: Pátá velká rasová válka – Čingischán

http://www.white-history.com/hwr32.htm

Reklamy

One Response to Kapitola 32: Pátá velká rasová válka – Čingischán

  1. Miloš napsal:

    Velké rasové války v dějinách Evropy V: Čingischán

    Ačkoliv se jméno Čingischán stalo synonymem pro tyranii a často se odkazuje na jeho autorství invaze do Evropy, ve skutečnosti tento mongolský dobyvatel sehrál při pustošení bílých zemí relativně malou roli. Nicméně byl to on, kdo sjednotil asijské kmeny a upevnil jejich moc, která později vedla k rozsáhlému napadení našeho životního prostoru. Přetvořil mongolskou společnost ještě jako syn zemřelého mongolského vládce Temüdžin, a vytvořil oddanou a disciplinovanou armádu. V roce 1206 jej prohlásili za Čingischána – „vládce světa“.

    Obr.1
    Nahoře: Čingischán, portrét z doby jeho nástupců

    Jeho první bílou obětí se stali Rusové roku 1221, když žlutá armáda vtrhla do několika knížectví na jihu země a zastavila se až po rozdrcení bělošských oddílů, které jí vyšly vstříc. Toto spolknutí jižního Ruska se ve skutečnosti stalo jedinou invazí Mongolů, v jejichž čele stál Čingischán osobně, neboť roku 1227 náhle zemřel. Mongolské armády se na několik let zastavily na dobytém bílém území, zatímco byl vybírán mezi mongolskými náčelníky Čingischánův nástupce.
    Mezitím se na bílý lid snesla ponurá ruka mongolského teroru. Veškeré obyvatelstvo bylo masově vyhlazováno, šťastní přeživší, stěží utíkající na sever a západ, přinášely zlou předzvěst o blížící se krutosti nových asijských útočníků. Jedna z taktik, kterými se Mongolové „proslavili“ bylo vydrancování města, jeho opuštění a po několika dnech zase vrácení se na místo zkázy, kam se lidé, přeživší předchozí masakr, mezitím znovu uchýlili. Po opětovném plundrování a totální likvidaci se z těchto míst stával jen prach a lidský popel.
    Nakonec se v roce 1236 mongolské šiky vydaly znovu na pochod západním směrem v takovém množství a s takovou prudkostí, že se prosekali lidskými těly hluboko do Balkánu, Maďarska, severního Ruska, Polska a středního Německa. Pod vedením jednoho z Čingischánových vnuků, Batuchána, Asiaté roku 1240 zničili Kyjev a poplenili značná území Polska, Čech, Maďarska a údolí Dunaje.

    Mapa1:
    Nahoře: rozsah mongolských výbojů, jejich domovina černě

    Proti nim se zoufale s tasenými meči postavila aliance Němců a Poláků pod velením slezského knížete Jindřicha II. Pobožného. Spojená bílá armáda se srazila s mongolskými řezníky na tzv. Dobrém poli v bitvě u Lehnice (Polsko), avšak 9.dubna 1241 byla děsivě poražena. Jindřichovu uťatou hlavu Mongolové narazili na oštěp v čele jejich armády a s touto trofejí se několik dnů procházeli východní Moravou, kde srovnali se zemí mnoho vesnic a osad a jejich obyvatele odvlekli do otroctví. Ubránila se jen dobře opevněná města (např. Olomouc, Brno, Uničov).

    Obr.2
    Nahoře: Mongolové před branami Leignice, po porážce bělošské armády knížete Jindřicha nesou jeho hlavu naraženou na kopí

    Tataři (jak Mongoly pojmenovali Rusové, podle výrazu „tartarus“ – peklo) se poté spojili se svou jižní armádou, která pronikla přes Karpaty do Uher. V dubnu 1241 je nedokázala zastavit ani slovanská jednota, vedená uherským králem Bélou IV. bitvou na severu Budapešti u řeky Sajó. Porážkami bílých armád Němců, Rusů a dalších Slovanů si tak Mongolové zajistili volný průchod celou Evropou. Roku 1242 stanuli na předměstích samotné Vídně.
    Zasáhnout k ochraně bílé rasy tedy musela vyšší moc. Ještě před konečným porobením našeho kontinentu přišla z Mongolska zpráva, že Čingischánův nástupce zemřel. Žlutá vojska se obrátila k východu a začala se ze srdce Evropy stahovat. Jižní a východní části Ruska však zůstávaly pod tatarskou nadvládou. Batuchán zde vytvořil tzv. chanát Zlatá horda (slovo „horda“ původně neznamenalo nic jiného než ležení), živený z poplatků bělochů, kteří jimi vykupovali své životy. Jediný východoevropský stát, který zůstal ušetřen tohoto ponížení byla Litva. Jak mongolská síla uvadala, Litva se rozšiřovala do oblastí od Baltského k Černému moři na jihu. Stala se tak nejmocnějším státem ve východní Evropě.
    Na počátku 14.století se mongolská říše nacházela v krizi, rozvrácená vnitřními spory a bratrovražednými válkami o mongolský trůn. Moskevský velkokníže Dmitrij Donský využil tohoto zmatku ve žlutých řadách a vyrazil se svou armádou do početnějšího tatarského davu na Kulikovo pole roku 1380. Ačkoliv zde na březích Donu utrpěly obě strany šokující ztráty, bílí Rusové zahnali nepřítele na ústup, poprvé od mongolského záboru jižního Ruska.
    Přes prohloubení vnitřních rozporů získali Asiaté pod novým vládcem, Tamerlánem, roku 1395 opět většinu území původní mongolské říše v Rusku. Po Tamerlánově smrti bylo toto panství rozděleno do čtyř nezávislých chanátů: Astrachaň, Kazaň, Krym a Sibiř. Tímto byl završen konečný pád tatarské rozpínavosti, neboť úbytku sil žlutých otrokářů znovu využilo moskevské knížectví, vedené Ivanem III. Vasiljevičem. Roku 1480 zde běloši odmítli platit každoroční tribut žluté vrchnosti.
    Ivan, zvaný Veliký, který vládl v letech 1440-1505, poté podpořil tuto rebelii sérií lokálních válek, jimiž rozšířil hranice svého království. Některé byly vedeny proti jiným bělošským knížectvím, zatímco další proti místním mongolským náčelníkům. Tímto způsobem pomalu sestupoval dolů k jihu a systematicky vymazával z dějin mongolské državy, ačkoliv jejich jména, která Tataři dali těmto oblastem, dosud přetrvala.
    Hlavní znovudobytí jižních částí Ruska bělochy začalo uprostřed 15.století, když skupiny ruských rolníků, známé jako Kozáci, unikly před autokratickým panstvím severního Ruska a začaly se usazovat podél břehů povodí Donu. Kozáci se zapojili do rozsáhlých vyčišťovacích operací proti Mongolům, trvajících celá desetiletí. O století později již byli Tataři buď vystrnaděni z této oblasti, nebo se absorbovali do nové populace.

    Mapa2:
    Nahoře: Cesta destrukce způsobená Mongoly při jejich řádění v Evropě. Nespočetné množství bělochů tehdy zahynulo.

    Ve střední Evropě neměla mongolská přítomnost dostatek času ke genetickému dopadu na místní obyvatelstvo, i když se i zde naleznou nepatrné výjimky. Toto je především následek sériového znásilňování bělošek, jímž se Mongolové stali tak pověstnými. Hlavním následkem tatarské invaze do jižní a střední Evropy bylo zejména vyhubení početné bílé populace, která Asiatům zkřížila cestu. V jižním Rusku byla situace pochopitelně odlišná, neboť třistaletá mongolská vláda zde zanechala viditelné genetické dědictví. Mnoho obyvatel oblastí jako je Kazachstán je jasně rasově míšeného původu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: