Kapitola 35: Šestá velká rasová válka – Osmanský holokaust

http://www.white-history.com/hwr35.htm

This entry was posted on Středa 17.2.2010 at 21.41 and is filed under Kapitola 35: Šestá velká rasová válka - Ottomanský holokaust. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.

4 Responses to Kapitola 35: Šestá velká rasová válka – Osmanský holokaust

  1. Miloš píše:
    25.3.2010 (12.09)

    Velké rasové války v dějinách Evropy VI: Osmanský holocaust

    Správný překlad je Osmanský holocaust, změň to

    Osmanská říše představovala nejdéle trvající barevnou invazi do Evropy všech věků. V období od začátku 13.století do prvních let století dvacátého tato rasově smíšená skupina středovýchodních Turků, vedená fanatismem muslimského náboženství, okupovala rozlehlou půdu střední a jižní Evropy, dvakráte byla zahnána od bran Vídně v jejím úsilí získat celou Evropu. Dopad a odkaz Osmanů na jihovýchodní Evropu byl natolik obrovský, že zapříčinil rasovým a kulturním míšením neustálou nestabilitu v této oblasti.
    Poté, co se během průběhu dějin dostala do mnoha rukou, se koncem prvního milénia nacházela Malá Asie (dnešní Turecko) v držení Východořímské říše, později přejmenované na Byzantskou říši. Vzestup islámu nicméně stvořil první vlnu arabského nacionalismu, reprezentovaného míšenou formací seldžuckých kmenů, kteří se nejprve objevili v teritoriu na východě dnešního Turecka. Seldžukové se poté pustili do odebírání co největších oblastí Malé Asie Byzantincům, v čemž jim pomáhalo rychlejší šíření nového muslimského náboženství mezi smíšenými rasami Středního východu. Počátkem 13.století však začínali Seldžukové ztrácet dech.
    Postupně zmizeli ze scény, aby na jejich místo přišla nová islámská síla, vedená tureckým vládcem Osmanem I. (po něm pojmenovaná Osmané). Toto seskupení zahájilo politiku násilné agrese vůči křesťanským základnám v Malé Asii.

    Obrázek 1:
    Nahoře: roku 717 nl. Muslimové pod velením Chalifa Velída podnikli obrovský útok na Konstantinopol ve snaze porazit bělochy. Byzantští Řekové však měli tajnou zbraň, tak zvaný Řecký Oheň, což byl plamenomet. Složení bylo přísně střeženým státním tajemstvím a dnes není přesně známé složení (Řecký oheň obsahoval zejména karbid vápenatý- CaC2, proto mohl hořet i pod vodou. pozn. překladatele). S pomocí řeckého ohně byla armáda barevných poražena před branami Konstantinopole. Arabská flotila byla zapálena a zničena v Bosporském průlivu.

    Před brasnami Konstantinopole 1330

    Poté, co roku 1261 znovu získala Konstantinopol ztracenou za čtvrté křížové výpravy, pokusila se upadající Byzantská říše obnovit svou moc nad okolními oblastmi. V tomto úsilí byla těžce konfrontována s narůstající silou Osmanů, jejich předsunuté jednotky napadaly vnější opevnění říše. Roku 1330 postupně, město po městu, barevní vyrazili vpřed a dosáhli Egejského moře: muslimské síly toho roku stály v Bosporských úžinách přímo naproti samotné Konstantinopoli.
    Shodou okolností to byl právě byzantský císař, který dal Osmanům okusit první příchuť moci nad evropskou půdou. Najal si je totiž jako žoldnéřskou armádu pro vzájemný boj se svým soupeřem o byzantský trůn. Muslimům se tak podařilo uchvátit roku 1354 město Galipolli, jejich první trofej na evropské straně Dardanel.

    Bitva na Kosově poli 1389
    Osmané se pak přesunuli směrem na Balkán, porazili bulharskou armádu a vpochodovali do Srbska, kde zničili spojenou bílou armádu v bitvě na Kosově poli 15.června 1389. V tomto střetu dokázal statečný srbský voják Miloš Obilič zabít osmanského císaře Murada v regulérním boji. Jakmile však srbský princ Lazar kapituloval, byl Turky v odvetě ihned popraven. Roku 1396 svolal z celé Evropy bělošské armády maďarský vládce Sigismund k velké expedici proti Osmanům na Balkáně. Téhož roku však byly rozdrceny v bitvě u Nikopole na Dunaji. Své vítězství zde Turci oslavili masakrem všech zajatců – tisícovky bílých vojáků zde byly vražděny během několikahodinové krvavé orgie barevnými. Muradovi nástupci si poté klestili cestu vpřed, setkávajíc se se stále slabším odporem. Roku 1439 se formální součástí Osmanské říše stalo Srbsko.

    Obrázek 2:
    Nahoře: bílí zajatci jsou popravováni Turky po bitvě u Nikopole roku 1396. Bílí rytýři z celé Evropy nemohli v případě že padnou do zajetí očekávat žádné slitování a tisíce jich přišly o život.

    Mezi 10. a 11.listopadem 1444 se spojené evropské síly znovu pokusily neúspěšně zastavit osmanský postup, tentokrát u bulharské Varny. Pod vedením polského a uherského krále Vladislava III. se křížové vojsko o síle 15 000 mužů, tvořené Poláky, Uhry, Slováky, Chorvaty, Srby, papežským oddílem a bývalými českými husity, vehnalo do jedné z nejkrvavějších porážek. Nepomohlo jim ani předchozí varování jejich spojence, valašského knížete Drakuly, že je sultánovo vojsko ve značné přesile. Když se pak na místě bitvy křižáci setkali s nekonečným zástupem 50 000 Turků, přeběhl jim mráz po zádech. Se vzpomínkami na své rodiny, jak úpí pod botou půlměsíce, se však mladý polský král rozhodl neustoupit a vyjít vstříc smrti v posledním boji svého života. S vidinou hrdinské smrti se jeho věrní tryskem rozjeli do barevného moře, které už je nikdy nevydalo zpět. Vladislavova hlava skončila jako tradiční turecká trofej – nabodnutá na nejvyšší kopí. Barevné armády se pohnuly do srdce Evropy.

    Janičáři- ukradené bílé děti, ze kterých se stala osmanská elita

    Jednou z nejefektivnějších složek osmanské armády se stala vojenská jednotka, známá jako Janičáři (yeniçeri, čili „nové vojsko“). Byla to turecká elitní síla – a byla zároveň kompletně bělošská. Osmanský emír Orchán, který první zabral evropskou půdu, vydal roku 1362 nařízení porobeným Balkáncům, že mu musejí každý rok vydat svých 1000 nejzdatnějších bílých dětí. Tyto byly nejprve obřezány, obráceny na islám a do 25 let zocelovány těžkou fyzickou prací. Nejbystřejších deset procent chlapců se pak dostalo do palácové školy, kde museli ovládnout arabštinu, perštinu a turečtinu, důkladně se obeznámit s historií, právem i teologií a vyznat se v teorii a praxi vedení války. Takto se z nich stali dvořané zbavení původní identity a protože muslimové nemohli být podle zákonu zotročeni, je svrchovanou historickou ironií, že nejtrvalejší říši v dějinách barevných udržovali z velké části poturčení běloši.
    Tento násilný roční odvod – připomínající maurské nařízení pro gótské panny ve Španělsku – trval po dalších 300 let, až do roku 1648, kdy se do osmanské hierarchie absorbovalo na 300 000 bělochů a ovlivnilo tak současný genetický fond Turků – již tehdy míšené rasy.

    Obrázek 3:
    Vlevo: dřevoryt s Janičáři. Turci kradli bílé děti podrobeným balkánským národům. Každý rok tisíc malých chlapců bylo odebráno rodičům a vychováno jako muslimové. Tito běloši (Srbové, Bulhaři, Rumuni, pozn. překladatele) museli sloužit osmanským císařům jako vojáci nebo úředníci. Statisíce bělochů za staletí ovlivnili genofond dnešních Turků. Turci jsou jedním z nejvíce promíšených národů na světě. Janičářské vojsko bylo rozpuštěno v roce 1826 po velkém povstání Janičářů, které bylo potlačeno mnoho tisíc Janičářů padlo.

    Dalším podobenstvím s maurskou vládou ve Španělsku se stalo výsadní postavení židů pod tureckou správou. Příbuznost muslimského a judaistického náboženství umožňovala vzájemnou židovsko-arabskou kooperaci na takové úrovni, že právě maurská a turecká okupace Evropy je považována za skutečný mír pro židy od Diaspory v roce 70 n.l. Tisícovky židů, prchajících ze Španělska před reconquistou se usadily v Osmanské říši, kde znovu obsadily důležité pozice – svaté knihy judaismu byly přeplněny chválou na osmanské Turky.
    Terčem dalšího postupu barevné armády se roku 1453 stal „Druhý Řím“, centrum kdysi skvělé Byzantské říše – Konstantinopol. Rasová skladba města se od čtvrté křížové výpravy výrazně změnila, takřka byla k nerozeznání od osmanských vojsk, která ho ohrožovala. Pouze neustálá infiltrace bílých křesťanských rytířů ze západní Evropy v něm udržovala jakous takous bílou převahu, s postupujícím časem však stále ochabující.

    Pád Konstantinopole 1453

    2.dubna 1453 sledovali obyvatelé Konstantinopole s hrůzou, jak se na obzoru objevují první lodě s osmanskými vojáky, kteří připlouvali, aby jejich město obklíčili. Celé turecké armádě, čítající 80 000 hlav a vedené samotným sultánem Mehmedem II., trvalo tři dny, než se ke Konstantinopoli přeplavila, a další den, než zaujala bojové postavení. Hradby bez nutného dostatku děl bylo připraveno hájit na 7 000 bílých rytířů, kteří se sem sjeli ze všech koutů Evropy. Podporovala je k tomu žoldnéřská kompanie sedmi set mužů, která Byzanci připlula na pomoc pod vedením janovského kapitána Giovanniho Giustinianiho Longa. Po intenzivním ostřelování města tureckými kamennými koulemi z děl s osmimetrovou hlavní se 29.května 1453 třicet minut po půlnoci rozječely desítky tisíc hrdel barevných útočníků a při následném ústupu obránců z předsunuté pozice za vlastní hradby se pak zapomnělo na jednu z útočných branek, zvanou Blachernská. Možná opomenutí, možná zrada. V každém případě Turci vtrhli do města a začala nevídaná řež. Všichni běloši byli zmasakrováni nebo prodáni do otroctví, císař Konstantin XII. seskočil ze svého koně a s mečem v ruce se vrhl do boje. Živého už ho nikdo nespatřil.

    Obrázek 4:
    Nahoře: Pád východořímské říše. 28. května 1453 nebílí turci zahájili poslední útok na město Konstantinopol. Jejich armáda měla stovky tisíc mužů, proti nim bojovala mnohem menší řecká armáda podporovaná sedmi tisíci bílými rytýři z celé Evropy pod velením nordického Itala z Janova v severní Irálii jménem Giustiniani. Po strašné bitvě trvající celou noc byly konstantinopolské hradby prolomeny na úsvitu následujícího dne. Všichni běloši ve městě byli zmasakrováni nebo upadli do otroctví, jen hrstce se podařilo uprchnout. Z Konstantinopole se stalo hlavní centrum muslimů a město bylo přejmenováno na Istanbul

    Pádem Byzance neskončily jen dvoutisícileté dějiny římské říše, které právě Byzancí (Východořímskou říší) pokračovaly ještě milénium po pádu Říma, ztraceného v myriádách ras a národů. Do základu se změnily dějiny Evropy – Osmanská říše se stala nebezpečnou velmocí a Konstantinopol byla přejmenována na Istanbul. Poháněni tímto velikým vítězstvím, postupovali Osmané v krátkém rozsahu přes Řecko, Albánii a Bosnu.
    Roku 1500 bílí evropští objevitelé nalezli námořní trasu k východu a poté co portugalské loďstvo začalo svádět bitvy s arabskými loděmi v Indickém oceánu, bylo zde další dějství rasového konfliktu. Osmané zahájili stavbu svých lodí, speciálně uzpůsobených pro ničení portugalských korábů. Bylo to 7.října 1571, kdy aliance bílých národů, svolaná papežem Piem V. s pomocí Španělů a Benátčanů, zničila tureckou námořní sílu ve Středomoří v bitvě u Lepanta. Společně se v ní střetlo na 500 lodí a galér, nesoucích na své palubě 100 000 mužů. Významnou událostí této bitvy se stalo nejen usměrnění Turků na moři, ale také první velká porážka Osmanů bílou sílou. Mýtus o neporanitelnosti Turků na moři se zhroutil s 80ti potopenými a 130ti zajatými loděmi do moře.

    Obrázek 5:
    Nahoře: poslední byzantský císař Konstantin XI, který byl zabit Turky, když dobyli pevnost v Konstantinopoli roku 1453. S jeho smrtí končí poslední pozůstatek kdysi obrovské Římské říše založené více než dva tisíce let pře tím. Ve skutečnosti Římská říše zmizela dávno před tím, zaplavená barevnými rasami a národy

    Nicméně pozemní boj mezi různými bílými národy a Turky pokračoval beze změny. V mnoha oblastech Osmané postupovali proti civilistům stejně jako v Konstantinopoli. První pokus Turků o uchvácení Bělehradu roku 1456 sice odrazil maďarský národní hrdina János Hunyadi, ale nakonec jim toto hrdé město padlo do rukou o 65 let později. Roku 1526 navíc Turci uštědřili silnou porážku spěšně shromážděné uherské armádě v bitvě u Moháče, kde král Ludvík Jagellonský padl i se svými 20 000 vojáky. Turci pokračovali obsazením města Buda téhož roku. Bosna i Hercegovina zůstávala po 300 let od roku 1483 v osmanském držení, i přes častá neúspěšná protiturecká povstání během 19.století. Z Makedonie se Turky podařilo vyhnat až za balkánské války v roce 1912.

    Obrázek 6:
    Nahoře: kdyby ruiny mohly mluvit, co by asi chtěly vyprávět. Některé části mohutných hradeb Konstantinopole, které přes tisíc let odolávaly útokům barevných a definitivně byly prolomeny roku 1453, jsou dochované doddnes.

    K prvnímu obležení Vídně v dnešním Rakousku osmanskou armádou došlo roku 1529, ale urputnou houževnatostí se podařilo obráncům barevné zástupy přimět k ústupu. Roku 1571 se Osmané zmocnili ostrova Kypr a zahájili napadání rozkvétajícího ruského státu na severovýchodě své rozsáhlé říše na evropském kontinentě. Do roku 1661 si Osmané ukrojili z Polska značné území dnešní Ukrajiny a za osm let už se jejich oddíly pyšně procházely Krétou. Se vzepětím sil se turečtí dobyvatelé rozhodli pro další pokus o zotročení Vídně.
    V březnu roku 1683 podepsal polský král Jan III. Sobieski dohodu o vzájemné pomoci s císařem Svaté říše římské Leopoldem I. Napadne-li Vídeň či Krakov osmanská říše, vladař druhého ze států vyšle svému spojenci na pomoc veškerou vojenskou sílu, kterou bude disponovat. Přesně v den podepsání smlouvy vytáhlo z Drinopole, dnešního Edirne, nepřátelské vojsko pod velením velkovezíra Kara Mustafy, doufajícího že „všichni křesťané budou poslušni Osmanů“ a on „své koně ustájí v Benátkách“.
    Osmanské hordy, které dorazily pod vídeňské hradby v červenci roku 1683, měly údajně sílu 300 000 mužů. Habsburská armáda pod vedením Leopoldova švagra Karla, vévody lotrinského, čítala sotva 40 000 mužů a nemohla chovat jinou naději, než že se jí podaří alespoň zpomalit postup nepřítele. Když se turečtí nájezdníci přiblížili k hlavnímu městu, Leopold se i s rodinou a svými ministry stáhl do bezpečí proti toku Dunaje do Pasova a obranu města Vídně ponechal na nebojácném veliteli Rudigerovi von Starhembergovi a beznadějně nedostatečné posádce v počtu asi 15 000 mužů.
    Jakmile obrana Vídně odmítla kapitulaci, spokojili se Turci s podkopy, dělostřelbou a odříznutím města. Když přišel konec prvního zářijového týdne, byli osmanští vůdcové přesvědčeni, že dobytí Vídně je jistou záležitostí. Dobyli už a drželi několik průlomů ve vnějších hradbách města a zřídili si opěrné body v řadě předměstských ulic, odkud mohli nastoupit ke konečnému úderu. Posádka obránců mezitím utrpěla těžké ztráty, které ji početně oslabily asi na polovinu původní síly.
    Ve chvílích, kdy se zdály veškeré naděje na záchranu obleženého města marné, přišla spása v podobě polského krále Jana Sobieského a jeho jízdních oddílů o síle 25 000 mužů, které za 15 dní urazily 350 kilometrů. Sobieski zjistil, že k habsburské armádě se již připojily kontingenty vyslané ze Saska a Bavorska a dalších německých států.
    Sobieski se ujal velení spojených bílých sil, které v daném okamžiku čítaly 76 000 vojáků, a rozmístil je na pahorku Kahlenberg nad obleženým městem. Když 12.září Turci dokončovali přípravy na rozhodující útok, bílí vojáci na ně udeřili. Zatímco se z města hrnuly do útoku na ohromené obléhatele prořídlé šiky posádky, osvoboditelé se na barevnou armádu přiřítili z návrší jako lavina v čele s polskou kavalerií, kterou vedl do útoku Sobieski osobně.
    Turci ztratili 10 000 mužů a ti, kdo přežili, se dali na zmatený útěk. Karu Mustafovi se podařilo uniknout, nikoli však jeho harému a bílým otrokům – ti všichni byli na velkovezírův rozkaz povražděni. Když Kara Mustafa dorazil nazpět do Bělehradu a oznámil katastrofu, byl na rozkaz svého pána slavnostně uškrcen.
    Po tomto grandiózním vítězství převzaly bílé národy iniciativu a jaly se pronásledovat ustupující Turky. Rakouská vojska pod vedením skvělého prince Evžena Savojského, hrdiny osvobozovací armády, pokračovala ve zpětném dobývání zbytku Uher. Odhalily se slabiny osmanské říše a ostatní její protivníci se chopili šance. Polsko získalo zpět dříve ztracená území, Rusové zabrali Azov, a zajistili si tak přístav v Černomoří.
    Tyto války skončily v roce 1699 karlovickým mírem. Znamenal konec čtyř století soustavné arabské invaze, neboť muslimské země přešly poprvé za tu dobu do rukou bělochů. Osmanská říše nebyla sice vyvrácena, vstoupila ale do počátku období sílícího úpadku a defenzívy.
    Přesto na počátku 18.století došlo k dalšímu střetu bílého národa s Osmany. První velký rusko-turecký konflikt skončil porážkou cara Petra Velikého v bitvě u řeky Prut roku 1711. Osmané se poté odhodlali k novému napadení Balkánu a Bělehrad také roku 1739 znovu obsadili. Tím, že opětovně ohrožovali Vídeň si Turci zajistili mírová vyjednávání, která jim umožňovala dostatek času k dalšímu míšení bílé populace na Balkánském poloostrově nebělochy. Mezitím Rusové porazili roku 1714 osmanskou moc v Rumunsku.
    Roku 1798 napadl francouzský generál Napoleon Bonaparte Egypt, kde snadno zničil pozůstatky osmanské říše, v zemi, která platila po staletí za středisko islámské síly. Ačkoli byli Francouzi motivováni nikoliv protimuslimským úsilím, ale spíše pokusem oklestit britské předsunuté linie na východě, uvnitř Osmanské říše však kvůli bílé invazi do Egypta vypuklo zděšení. Ze všech světových stran se na ní valily bílé armády, které ji převyšovaly jak technologicky, tak po stránce válečné taktiky. Osmané si proto najali velké množství francouzských žoldáků pro nově založené vojenské školy v Turecku.
    Pokroky v armádě osmanské říše nicméně nemohly zastavit rostoucí sílu bílého odporu v jihovýchodní Evropě. Po 345 letech poroby se Srbové pustili do devítileté vzpoury v roce 1804, avšak na poprvé neuspěli. Roku 1815 však během několika měsíců byla ze Srbska vyhnána takřka veškerá barevná moc. Země získala samosprávu a po rusko-tureckých válkách v letech 1828 a 1829 se její samostatnost prohloubila ještě více. Nakonec se Turci ze Srbska definitivně stáhli roku 1867. S materiální podporou Británie a Ruska se roku 1829 vymanilo zpod tureckého područí také Řecko.
    Konečnou ránu osmanské válečné mašinérii zasadila obrovská vzpoura Janičářů v témže roce, která skončila popravou několika tisícovek bílých vojáků a rozpuštěním těchto složek. O padesát let později vedlo povstání v Bulharsku k pobití deseti tisíců muslimů bílými lidmi. V září 1876 se Turci pomstili brutálními masakry stejného množství bělochů, které vešly ve známost jako „bulharské hrůzy“.
    Rusko vyhlásilo osmanské říši válku roku 1877. V rychlé akci Rusové zahnali Turky zpět do Konstantinopole a přinutili je o rok později podepsat Sanstefanskou mírovou smlouvu, která je zbavila většiny jejich evropských držav, včetně Bulharska, Makedonie a Thrákie. Británie získala Kypr za slib vojenské pomoci sultánovi v případě jeho ohrožení, za záruku, která nebyla nikdy splněna. Na všech frontách se bílá moc chápala muslimského území – Tunisko připadlo Francouzům roku 1881 a Egypt byl převzat Brity o rok později.
    V době neustálého úpadku se Turci zamíchali do zmatků evropské politiky, aby přijali nabídku k vytvoření spojenecké aliance s německou a rakousko-uherskou říší. V Trojspolku měli Osmané za úkol udržovat svá území na Středním východě a odvádět britsko-francouzskou pozornost. Turci tak z aliance těžili zoufale potřebné zásoby zbraní a munice. Přesto Osmané utrpěli další územní ztráty. Italové vpadli do severoafrického Tripolska roku 1911 a na Balkáně se rozhořely hned dvě secesionistické války. V konečném důsledku to vedlo ke ztrátě posledních osmanských oblastí na Balkáně a k vypuzení dominantního Turka z řecké Thrákie roku 1913.
    Když vypukla 1.světová válka Osmané museli spolknout další hořkou pilulku v podobě ruského úspěchu v Anatolii, britského ve starověkém Sumeru, záboru Palestiny a samotné Konstantinopole. Jediným velkým válečným vítězstvím osmanské říše v tomto období se stala bitva u Galipolli roku 1915. Od kompletního rozkladu ji však zachránilo pouze zhroucení ruského válečného stroje po bolševické revoluci o dva roky později.

    Obrázek 7:
    Nahoře: Kemal Ataturk, bílý tvůrce moderního Turecka. Do dnešního doby žije v Turecku mnoho bělochů, většinou potomků Janičářů

    Prominentem v turecké obraně ostrova Galipolli byl mladý armádní důstojník jménem Kemal Atatürk, zřejmě potomek jednoho z Janičářů. Modrooký a světlovlasý Atatürk se postupně chopil moci v chřadnoucí říši, roku 1919 zrušil její dynastický status a za čtyři roky vyhlásil vznik Turecké republiky. V procesu modernizace země mu pomáhalo velké množství Evropanů. Ironií osudu tak nakonec běloch vedl barevné Turky do moderního světa – rasovou směs, která byla zodpovědná za nejdelší a nejničivější rasovou válku proti Evropě v jejích dějinách.

    Osmanský odkaz

    Osmané byly posledními asijskými nájezdníky na Evropu, kteří místo cestovního pasu používali násilí. Významní jsou i z jiného důvodu, během stovky let trvající okupace Balkánu se promísili s místním obyvatelstvem a proto dodnes žije na Balkáně mnoho lidí muslimské víry s výrazně tmavší pletí než ostatní obyvatelé Balkánu.

    Poznámka překladatele: Arthur Kemp se mýlí, když považuje Mustafu Kemala Ataturka za bělocha. V Turecku již od začátku 20. století vládnou Židé a Kemal byl jedním z nich. Na začátku století se k moci v osmanské říši dostali kryptojudaisté (tajní vyznavači judaismu, kteří se navenek hlásí k jinému náboženství, v tomto případě k islámu) zvaní Mladoturci. Jejich následovníci tam vládnou dodnes. Více si můžete přečíst v knize Kdo skutečně řídí Islám od Johannese Rothkranze. Budu zde z této knihy citovat úryvek: „ Všichni židovští historici uvádějí o tehdejším židovském pseudomesiáši Zewi (resp. Zwi) Sabbataiovi v podstatě totéž: Založil po sobě nazvanou sektu, a když pro lepší zdání sám přijal islámskou víru, část jeho stoupenců ho v tom následovala. Za všechny židovské dějepisce zde dejme slovo Josefu Kasteinovi alias Katzensteinovi: „Sabbatai,“ říká Kastein, „zemřel r. 1675 v albánském vyhnanství. Jeho osobní stoupenci se rozdělili na dva směry. Jedna část setrvala ve víře, že byl pravým mesiášem a znovu se vrátí, a proto je ho třeba ve všem následovat – tedy i v jeho přestupu na islám. Tím vzniklo nové pokolení marranů, tzv. dönmehů, kteří se
    navenek vydávají za Turky, zatímco mezi sebou žijí v židovských náboženských
    sborech, zachovávají židovské zvyky a pěstují živořící mystiku. Existují tam
    podnes“. Počátkem 20. století se jim dostalo významné posily v podobě demokraticko-laicistního a protiislámského hnutí tzv. „Mladoturků“, kteří se převážně rekrutovali z řad řeckých Židů!“ Celou knihu si můžete stáhnout zde: http://www.spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu.com Mezi tyto tajné vyznavače judaismu patřil nejen Kemal ale i všichni turečtí premiéři a presidenti až do současnosti. I dnešní turecký premiér Erdogan, přestože se vydává za islámského fundamentalistu je ve skutečnosti turecký Žid a všichni člebnové vlády, i když se veřejně hlásí k islámu doma praktikují judaistické náboženské obřady.

    Odpovědět
  2. Miloš píše:
    14.9.2010 (23.01)

    Midilrid: v posledním odstavci jsem udělal chybu, když jsem se domníval že současná turecká vláda je složená z kryptojudaistů. Erdogan není Žid je to naopak turecký vlastenec a bojovník proti sionismu, o čemž svědčí nedávná roztržka mezi Tureckem a Izraelem. Zdá se že sionisté v Turecku po téměř sto letech ztratili vliv. Zatím je težké předvídat jak se situace v Turecku bude vyvíjet v budoucnosti.

    Odpovědět
  3. Midilird píše:
    21.9.2010 (20.17)

    oki, teď v říjnu bych rád na stránky konečně vložil všechny příspěvky a sám dodělal to co mám rozdělané.

    Odpovědět

Napsat komentář