Kapitola 5: Zrození u Černého moře – indoevropské migrace

Část I.: Evropa

Mnozí dnešní příslušníci bílé rasy jsou buď přímými nebo alespoň částečnými potomky velké vlny bílých, která se přehnala Evropou mezi lety cca 5500 př.n.l. až 500 let př.n.l. Tito lidé, co se týče podrasové skupiny – Nordici, měli za svou původní otčinu oblasti na území dnešního středního a jižního Ruska. (pozn. Genetické studie evropských populací, které byly provedeny po roce 2000, potvrdily indoevropskou invazi, ale také prokázali, že nebyla početně až tak rozsáhlá, jak se původně předpokládalo).

Výzkum, který provedl Robert Ballard a National Geographic potvrdil, že oblast Černého moře byla zaplavena vodami ze Středozemního moře přibližně okolo roku 5600 př.n.l. a to byla pravděpodobně příčina prvního velkého stěhování indoevropských kmenů. S pomocí koní se první Indoevropané šířili všemi směry, způsobujíc pomalé, ale jisté tempo pokroku, všude kam doputovali. Velké počty se jich usadili v severní Evropě, kde zůstali dokud odsud nezačali putovat dále na jih, další směřovali na Střední a Blízký východ, zatímco jiní putovali na západ až do Španělska či přes moře do Británie.

Opouštějíce území zaplavovaného Černého moře, nordičtí Indoevropané vtrhli do Evropy a Asie. Evropa byla osídlena čtyřmi hlavními skupinami : Kelty, Germány, Slovany a Baltiky. Na jihu založili předdynastický Egypt a kultury Středního východu, dále pronikli až do Indie (Indoárijci), Afganistánu (Árijci) a Číny. Rozdíl mezi západním a východním směrem migrace Indoevropanů byl v tom, že na západě došlo k míšení s geneticky příbuzným obyvatelstvem, zatím co na východě se mísili a nakonec byli pohlceni, geneticky odlišnými lidmi.

Nordičtí „lidé s bojovými sekerami“ – triumf zpracování železa

Tito Nordici se pomalu plahočili na západ, napadaje a znovu napadaje Evropu po dalších téměř 6000 let, což nakonec vedlo ke vzniku nové nordické domoviny v severní Evropě. Jejich obrovskou výhodou nad již existujícími bílými mediterány (středozemci) a protonordiky bylo, že si sebou přinášeli tajemství zpracování kovů: proto se někteří z nich stali známými jako „ lidé s bojovými sekyrami“.

Z této domoviny v severní Evropě – lůna národů (vagina gentium – takto nazývali tuto oblast Římané) se po staletí vydávaly postupné vlny indoevropských nordických nájezdníků do všech částí Evropy a Blízkého východu, podrobujíce si a nahrazujíce lidi na které tam narazili.

Tyto původní nordické kmeny již stavěly kamenné budovy a dovedly vyrábět bronz a měď. Jaká část těchto jejich vědomostí se dostala na jih k civilizacím Střední východu zůstává předmětem diskusí. Je však zřejmé, že postupné vlny útočících nordických kmenů začali napadat střední a jižní Evropu okolo roku 2000 př.n.l čímž způsobili oslabení starých evropských civilizací. Obsazovali rozsáhlé oblasti jižní Evropy, Itálie, Řecka, Kréty a Turecka.

Útočící nordici postupně začali splývat s početným mediteránním (středozemním) obyvatelstvem těchto oblastí, přičemž často tvořili jejich vůdcovskou elitu.

Některé skupiny Indoevropanů migrovali na Dálný východ – dokonce až do Číny, kde byly nalezeny hrobky s ostatky nordiků. Indoevropské nordické kmeny byli tvůrci mnoha z prvních civilizací : Árijci v Indii, Kasiti, Chetité, Peršané, Mykéňané, Řekové, Římané, Kelti, Teutoni, Slované a pozdější kultury západní Evropy.

Indoevropské invaze – Evropa

Největší invazi Indoevropanů do Evropy tvořili 4 hlavní vlny :

– Kelti
– Germáni
– Balti
– Slované

Všechny tyto skupiny přišli do Evropy ve vlnách mezil lety 4000 př.n.l a 500 př.n.l.

Velké nordické invaze do Evropy proběhly ve 4 hlavních vlnách a dalších menších podvlnách. Každá z podvln byla odnoží jedné z hlavních vln. Opouštějíc svůj prastarý domov pod Kavkazem, Kelti (1), Germáni (2), Balti (3), a Slované (4) se usadili v různých oblastech Evropy, přičemž je často pojmenovali svými jazyky. Podvlny byly tvořeny Mykéňany (1A) do Řecka a Latini (1B) do Itálie, oba tyto kmeny se následně rozvinuli do klasických civilizací, kterými se tato území stala známá. Ve všech těchto oblastech nájezdníci objevili již přítomné obyvatelstvo starých Evropanů, které jim bylo do velké míry rasově příbuzné. Tak se Latini smísili s Etrusky v Itálii, čímž se vytvořil nordicko-mediteránní mix, který představoval klasický římský typ. Stejný proces se objevil i v Irsku a stal se příčinou „ irského vzhledu“ , který kolísá mezi nordickým vzhledem (modré oči, blond vlasy) a tmavými vlasy a tmavýma očima.

Samotné slovo Kelt je odvozené od slova Keltoi, názvu, kterým Kelty pojmenoval řecký historik Herodotes. Římané znali Kelty jako Galy a na britských ostrovech jako Britaniky.

Keltské kmeny často napadali Řecko a Itálii: např. v roce 390 př.n.l. Kelti dobyli Řím a v roce 279 př.n.l. vyplenili řecké posvátné město Delfi.

Sice tyto indoevropské kmeny používaly jiná jména, byly si všechny rasově podobné a pocházely z té stejné nordické skupiny. Všechny jejich jazyky byly odvozené z jednoho praindoevropského (protoindoevropského) jazyka, který se zformoval, když jejich předkové žili společně v původní indoevropské otčině v dnešním Rusku.

Příliv nových, poměrně početných, skupin nordiků do Evropy ovlivnil rasové složení různých oblastí různými způsoby v závislosti od povahy již existující původní evropské populace žijící na tom daném území.

V oblastech, kde bylo řídké osídlení a nebo kam dorazilo větší množství protonordiků, si Indoevropané do značné míry zachovali nordické charakteristiky. Kde však již existoval protonordicko/alpínský/mediteránní mix, nordičnost nově příchozích se postupně rozmělnila. Území nejméně zalidněná alpínským a mediteránním typem byla v severní a západní Evropě a tyto oblasti se také staly novou nordickou domovinou a tato situace zůstávala, až donedávna nezměněna.

Británie pojmenovaná dle britanických Keltů.

Okolo roku 600 př.n.l. již britaničtí Kelti ovládali velkou část území v dnešní západní Evropě (Francii, část Holandsko, Belgii , Španělsko a Británii). Název Brittany (Bretaň ve Francii) a samotné pojmenování Velké Británie je odvozené od této skupiny Indoevropanů.

Kelti, migrující na západ, našli v této poměrně řídce osídlené oblasti obyvatelstvo smíšeného nordicko/alpinsko/mediteránního původu. Ve většině případů se Keltové s těmito skupinami promísili, čímž se vytvořila široká paleta smíšených rasových typů. Toto vedlo ke vzniku „keltského vzhledu“, který kolísá mezi typickými nízkými hnědookými a tmavovlasými „keltskými“ Velšany a červenovlasými modrookými Skoty, kteří se též řadí mezi Kelty.

Tito Kelti byli ze západní Evropy posléze vytlačeni dále na západ jiným indoevropským kmenem, který napadl Itálii a dal vzniknou Římu, ve střední a severní Evropě je pak vytlačili Germáni a Balti.

Germáni a Balti ve střední a severní Evropě

Germánské indoevropské kmeny se nejprve usadily na území dnešního Dánska a jižní Skandinávie okolo roku 4000 př.n.l. , odsud se postupně přesouvaly směrem na jih do střední Evropy a později daly jméno Německu.

Balti obsadili severní pobřeží kontinentu ( dali jméno Baltskému moři ) a Skandinávské krajiny ( ovládli je s výjimkou Finska, které si dodnes udrželo velkou část svého původního alpinsko/mediteránního složení obyvatelstva ) .

Artefakt, který vystihuje technickou vyspělost předřímských Germánů: vůz Dejbjerg z Dánska, cca 500 př.n.l. obsahuje obdivuhodně propracovaný systém ložisek s dřevěnými čepy a bronzovou výztuhou pro ulehčení otáčení kola v jeho ose. Takto promyšlená technologie dokazuje, že předřímští Kelti, Germáni, Balti a Slované vůbec nebyli „barbaři“, ale lidé na vysoké úrovni, schopni pozoruhodných technologických výkonů. (Národní muzeum v Kodani.)

V průběhu let 1800 př.n.l. až 400 př.n.l. Kelti v jižním Německu a Rakousku vytvořili dvě vyspělé kultury zpracovávající kovy, archeology pojmenované podle míst, kdy byly nalezeny nejpočetnější artefakty : Urnfield a Halštat v severním Rakousku. Zručnosti vyvinuté v těchto kulturách se rozšířily po Evropě a zavedly používání železa za účelem výroby zbraní a nástrojů.

Ve střední Evropě se Germáni usadili v širokém pásu od východní Francie přes Polsko až na jih na Balkán. Předpokládá se, že postup skupin Germánů mohl mít souvislost s vlnou Indoevropanů nazývaných Latini, kteří v tomto období pronikli do Itálie.

Kelti napadají jižní Evropu.

Kmen Indoevropanů známý jako Latini pronikl na jih až do Itálie, převzal kontrolu nad poloostrovem a smísil se s již existujícím původním obyvatelstvem, čímž byly položeny základy pro pozdější vznik největší říše světa – Říma. Jazyk, který sebou přinesli se nazýval dle nich – latina. Ironicky, římská vojenská síla nejprve rozdrtila své vzdálené rasové bratrance Kelty ve Francii a Británii, ale nakonec byla podrobena potomky indoevropských Germánů.

Latini nebyli jediní Kelti, kteří se stěhovali na Apeninský poloostrov. Kolem roku 400 př.n.l. další skupina Keltů napadla severní Itálii, zničila původní etruské osídlení a založila město Miláno. V roce 390 př.n.l. dokonce keltská armáda uspěla v obléhání samotného Říma a odešla teprve tehdy, když Římané zaplatili výkupné ve zlatě.

V jižní Francii a Španělsku se Kelti střetli s vyspělým mediteránním obyvatelstvem. Ztratili mnoho ze svého nordického vzhledu, protože v této oblasti byli již usazeno větší množství mediteránů. Mnozí z těchto smíšených keltsko-mediteránních obyvatel bylo později ovládnuto arabskými islámskými armádami, a to během prvního tisíciletí našeho letopočtu. Promíšením s arabskými dobyvateli vzniklo množství Španělů, kteří jsou ve skutečnosti smíšeninou Keltů, mediteránů a Arabů a nenesou téměř žádné znaky svých prvních indoevropských předků. A však i dnes stále ve Španělsku existuje početné původní keltské a mediteránní obyvatelstvo, avšak početně upadá.

Vliv indoevropských nordických rasových typů (dokonce i ochlupení na ohanbí je světlé barvy) na Balkáně je evidentní z této podlahové mozaiky v makedonském městě Pella v severním Řecku, cca 400 let př.n.l.

Mykéňané (Achájci) – první Indoevropané v jihovýchodní Evropě

Pevninské Řecko, které bylo obýváno původními evropskými mediteránními rasovými typy, padlo pod náporem invaze indoevropských Mykéňanů a tento kmen položil základy, z nichž vycházela klasická řecká civilizace, i když ta samotná začala existovat až po další vlně nordických útočníků.

Mykény vyrostly v části pevninského Řecka známé jako Peloponés kolem roku 1900 př.n.l. společně s náhlým se objevením nordických kmenů, které poměrně rychle pohltili místní obyvatelstvo . Existují důkazy o tom, že Mykéňané měli kontakty s dalším indoevropským kmenem, Chetity, neboť jsou doklady o obchodu mezi těmito národy.

V Řecku se v průběhu tohoto období začalo objevovat mnoho měst a byly

zakládány Mykénské kolonie na pobřeží Turecka a dokonce až v Sýrii. Mykéňané jsou pokládání za předchůdce klasické řecké civilizace, zanechali po sobě velkolepé město Mykény, jehož nejznámějším obyvatelem byl král Agamemnón.

Mykény byly dobyty a zničeny v roce 1100 př.n.l. v průběhu vpádu dalšího nordického kmene, Dórů. Potomci Dórů se později stali známí jako Sparťané a Korinťané a měli velký dopad na historii klasické řecké civilizace. Zničení Mykén způsobilo , že mnozí Mykéňané opustili Peloponés a velké množství jich odešlo na východní pobřeží dnešního Turecka.

Pobřežní osídlení bylo známo jako Iónie. Iónská civilizace si udržovala bohatý odkaz Mykén a vstřebala též prvky kultury Lýdské. Civilizace, jež později dosáhla obrovského rozkvětu v Aténách, vyrostla v Iónii.

Lví brána v Mykénách , cca 1500 př.n.l.

Dóři – zakladatelé Řecka 1100 př.n.l.

Počátkem roku 1100 př.n.l. začali Řecko ze severu napadat ve vlnách indoevropští nordici – Dóři. Časové období mezi Dórskou invazí a přibližně rokem 750 př.n.l. je známé zavedením zpracování železa na Peloponéský poloostrov. Období Dórů je známé, jako Homérské období, poněvadž se o něm ví málo a hlavní zdroj poznatků o této době tvoří Homérovy epické básně Ilias a Odyssea.

Sociální struktura Dórů

Muž z homérského období byl bojechtivý, odvážný a ctižádostivý – nejlépe oplýval všemi těmito vlastnostmi.

Společenské uspořádání té doby bylo tvořeno polnohospodářskými systémy – zabezpečujícími obživu a vládnoucí vrstvou , skládající se z kmenových králů a poradců z vlivných aristokratických rodin.

Přibližně v této době se začíná hovořit o městském státě – polis. Každé město mělo vyvýšené opevněné místo – akropolis , kde našli útočiště nejdůležitější obyvatelé města nebo kde se shromažďovali při vzývání svých bohů. Časem se město přímo pod akropolí rozvinulo na obytnou a obchodní zónu. A ta ve spojení s akropolí tvořila jednotku známou jako polis. Samotné slovo politika je tudíž odvozeno od tohoto řeckého slova.

Slované – z kotle konfliktu

Ze všech Indoevropanů, kteří se usadili v Evropě kolem roku 2000 př.n.l. – během velkých nordických invazí, skupina nazývána jako Slované, se usadila nejblíže ke své prastaré domovině v jižním Rusku.

Území, které obývali – dnes známé jako Bělorusko a Ukrajina – bylo ideální pro pěstování obilnin a proto povzbuzovalo usedlíky spíše k provozování zemědělství, než k válčení. Kolem roku 1000 př.n.l. se tito indoevropští předchůdci Slovanů začali přesouvat na západ, přičemž obsadili území kolem řeky Visly (v dnešním Polsku).

Zidealizovaná kresba slovanské pohřební hranice jednoho z jejich náčelníků kolem roku 900 n.l. Stejně, jako všichni Indoevropané, i Slované tradičně spalovali mrtvá těla svých vůdců. Když bylo upřednostněno zakopání mrtvého, byly spolu s náčelníkem běžně zakopány i všechny jeho zbraně, nástroje a jiné předměty. Tento obraz byl vyroben na základě popisu návštěvníka jižního Ruska té doby. Vyobrazení lodě vikingského stylu v pozadí je zajímavým postřehem – jasná ukázka toho, že původní Slované byli prakticky kulturně i rasově shodní s další skupinou Indoevropanů, usazenou ve Skandinávii, z nichž se později stali Vikingové.

Okolo roku 700 př.n.l byla celá oblast podrobena dalším indoevropským kmenem , Skythy, kteří přišli z jihu ( kde další větev tohoto kmene pronikla do Malé Asie a na Blízký východ ). Kolem roku 200 př.n.l. Skythové ovládli značná území, lehce porážejíc slovanské zemědělce. Avšak cca roku 100 př.n.l. se tímto územím přehnala další vlna nájezdníků – Sarmati. Sarmati nahradili Skythy jako pány slovanských území, když zbytky Skythů byly pohlceny novými indoevropskými dobyvateli, přičemž obě skupiny byly rasově identické.

V roce 600 n.l. se další indoevropský kmen – Góti – převalil ze severní Evropy, porazil Sarmaty a ovládl území východní Evropy. Toto opakované dobývání a podrobování národy, které byly v zásadě stejného indoevropského původu , vytvořilo mix. známý jako Slované.

V těch dobách byli Slované čistě indoevropským národem a pouze později se některé skupiny slovanské populace na úplném východě do menší míry smísili s mongolskými dobyvateli, čímž se vytvořila smíšená slovansko-mongolská rasa, která byla často nesprávně interpretovaná jako „typicky slovanská“.

Pravděpodobně pro svou blízkost s prastarou domovinou v jižním Rusku si kmeny, které nakonec zformovaly Slovany, udržely kulturní zvyky svých předků nejdéle. Indoevropské náboženství slunce u Slovanů přetrvalo až do 12. století. Jejich nejvyšší božstvo bylo známo jízdou na bojovém voze a jeho zbraní bylo kladivo – zjevná to společná mytologická minulost se skandinávským bohem Thorem.

Když začala Římská říše praskat ve švech , se Slované začali šířit na západ, nejprve pronikli na Balkánský poloostrov a později i do střední Evropy. Okolo roku 650 n.l. se Slované zmocnili pobřeží Jadranského moře naproti Itálii ( dnešní Albánie ). Později se dostali dále na jih a dokonce až do Turecka , kde však byli pohlceni početnější smíšenou rasou, tehdy obývající toto území.

Slované ve východní Evropě nejen že nesli tíhu hunské invaze, ale byli i téměř tisíc let okupováni muslimskými Turky. Omezená míra míšení mezi Slovany a těmito dvěma skupinami dobyvatelů, vytvořila tmavý slovanský vzor, který je příznačný pro mnohé dnešní obyvatele této oblasti. Mnohé z těchto rasových typů jsou výsledkem tohoto míšení, ale samozřejmě, existuje obrovské množství Slovanů , kteří vykazují tělesné charakteristiky svých indoevropských předků.

Keltské inovace – kroužkové brnění a mýdlo

I když tyto indoevropské kmeny měli společný původ, nebránilo jim to bojovat mezi sebou navzájem, stejně jak proti všem ostatním nepřátelům. Každý kmen byl veden králem a dále se dělit do tříd druidů, bojovníků a obyčejných lidí.

Dobytí jihovýchodní Evropy, Francie a Británie Římany účinně zničilo keltské dědictví. Kelti nebyli tak gramotní jako Římané a proto měli méně organizačních schopností jako jejich podmanitelé. Kelti však byli vynálezci kroužkového brnění, železných podkov pro koně, a první vyráběli bezešvé obruče pro bojové vozy. Dalším důležitým keltským vynálezem bylo mýdlo.

V uměleckých dílech Keltů, jejichž složitost se stala pověstnou, jsou jasně odhaleny jejich styky s dalšími indoevropskými kmeny: keltský umělecký styl se vyznačuje používáním stylizovaných rostlinných motivů, obvykle řeckého původu a mýtických stvoření odvozených od Skythů a dalších obyvatel ruských stepí. Další oblíbené vzory, jako např. elipsovité a protichůdné křivky, spirály jsou též odvozeny z umění obyvatel ruských stepí.

Téměř všichni z původních Indoevropanů uctívali slunce a sluneční kruh – kruh s křížem přes sebe byl motivem mnoha vyobrazení. Moderní keltský kříž, dnes považovaný za křesťanský symbol, byl přímo okopírován z tohoto indoevropského, čistě pohanského symbolu.

Dnes Keltština, jako jazyk přežívá pouze v nejkrajnějších výběžcích území obývaných potomky Keltů, ve Walesu, Skotsku a některých územích v Irsku.

Část II.: Původní indoevropské náboženství

Při zkoumání indoevropských bohů se stává jasně viditelným, jak hluboko jsou tito bohové a pověry zakořeněné v evropské populaci, a to až dodnes.

Prastarý germánský oslavně náboženský vůz zhotovený ze zlata a bronzu, cca 1400 př.n.l. Nalezený v Trundholm Bog na dánském ostrově Seeland.

Velmi mnoho jmen původních indoevropských bohů bylo křesťanstvím buď převzato (např. Hel, jméno bohyně podsvětí) nebo se zachovalo v různých formách, takže v germánských jazycích je dokonce až pět ze sedmi dnů v týdnu pojmenováno podle nich, jak bude ukázáno níže.
Že je tomu tak, by nemělo být překvapující: tito bohové byli hlavním náboženstvím bílých národů po minimálně 6000 let v porovnání s méně než tisícem let křesťanství v severní Evropě.

Bronzová hlava keltské bohyně Rosmetry, manželky Merkura, germánská socha kolem r. 250 př.n.l.

Hlavní charakteristiky tohoto původního bílého náboženství a hlavních jeho bohů byly :

– Samotný svět vzešel z velkého světového stromu Yggdrasilu, který sahal přes celý prostor a čas. Yggdrasil byl však neustále pod útokem zlého hada Nidhogga. Pod stromem ležela fontána Mimir, zdroj skryté moudrosti.

– Uctívání jakéhokoliv z indoevropských bohů probíhalo většinou pod širým nebem – často v blízkosti posvátných stromů nebo u uspořádaných monolitů. Indoevropané pro tyto účely postavili mnoho megalitů po celé Evropě.

– Odin (Němci nazývaný Wodan či Wuotan) byl vládcem bohů. Jeho dva černí havrani, Huginn (Mysl) a Muninn (Paměť) létali po celém světě a hlásili mu počínaní lidí a dalších bohů.

– Odin sídlil ve velké síni Valhale, kam se dostali stateční bojovníci padlí v boji. Když se Odin vydal na cestu, použil svého osminohého hřebce Sleipnira a byl vyzbrojen svým kopím Gungnir a svým nejoblíbenějším šperkem, prstenem nazývaným Draupner.

– Odin byl také bohem moudrosti, básní a magie. Obětoval jedno své oko za právo napít se z Mimiru, fontány moudrosti. Měl tři ženy.

– Thor byl nejstarším synem Odina a nejsilnějším z bohů. Měl magické kladivo Mjöllni, které házel s pomocí železných rukavic tak, že se mu vždy navrátilo.

Thor, syn Odina, bije nepřátele kladivem Mjollnir. Tento obraz namalovaný v roce 1872, ukazuje Thora jak řídí válečný vůz tařený kozly.

– Další Odinův syn Balder, byl bohem světla a radosti, byl zabit svým dvojčetem, slepým bohem temnoty Hödem, kterého k tomuto navedl bůh Loki. Balder byl též bohem slunce.

– Frey (r) byl synem boha plodnosti Njörda. Freyr byl bohem úrody, prosperity, míru a dárcem slunečního svitu a deště. Probouzel zemi z dlouhého zimního spánku a modlitby za hojnou úrodu směřovaly k němu. Freyr byl patronem Švédska a jeho hlavní svatyně byla v Uppsale. Měl setru Freyju.

– Freyja byla bohyní lásky, plodnosti a krásy a někdy též bývá označována za bohyni smrti. Bohyně Freyja byla kráska s modrýma očima a blond vlasy, cestovala na divočákovi se zlatými štětinami (Hildeswinovi) nebo ve voze taženém kočkami. V Německu byla Freyja někdy ztotožňována s Frigg, manželkou Odina.

Freya, indoevropská bohyně lásky a krásy, řídí vůz tažený kočkami. Obraz z 19. století.

– Frigg byla bohyní oblohy a jednou z Odinových manželek . Byla uctívána, jako ochránkyně manželské lásky a žen v domácnosti. Jejím symbolem byl svazek klíčů.

– Tyr byl bůh války a bitev. Je zobrazován pouze s jednou rukou. Podle některých legend proto, že mohl dát vítězství jen jedné straně, podle jiných mu ruku ukousl vlk Fenrir.

– Hel byla bohyní mrtvých. Bývala jedním ze tří kořenů posvátného jasanu Yggdrasil a dcerou Lokiho, který byl vtělením zla a šibalství. Odin vykázal Hel do podzemí a svěřil ji jeho správu, přičemž se sám tam již nikdy neobjevil.

– Loki byl synem obra a zosobňoval zlo a disponoval velkými znalostmi a lstivostí. Loki a Hel vedli síly zla proti bohům v konečné bitvě mezi dobrem a zlem – „Ragnarök“ (soumrak bohů) posledním dnem.

– Kromě těchto hlavních božstev existovalo velké množství dalších bohů, kteří se čas od času stali více či méně oblíbenými nebo je posléze nahradili jiní : Hermod, Bragi, Forseti, Idun, Nanna , Sif atd.

– Valkýry byly bojovnice, někdy označované za Odinovy dcery. Mezi ně krom jiných patřila i Brunhilda (která se později stala hlavní postavou v jedné z Wagnerových oper). Valkýry pomáhaly Odinovi vybírat bojovníky, kteří si po smrti v boji zaslouží jít do Valhaly. Ve Valhale pak bojovníci trávili čas bojem a hodováním, až do nastání „Ragnaröku“.

Valkýry, panenské bojovnice, nesly těla padlých bojovníků do Valhaly, kde je očekávala věčná hostina.

Pět dní týdne pojmenováno po severských bozích.

Úterý (Tuesday) je pojmenováno po Tyrovi, bohu války – ve Švédsku se dodnes nazývá Tisdaq a v dánsku Tirsdag. Středa (Wednesday) je pojmenována po Wodanovi, tedy Wotanovi/Odinovi (Wodansday – Wodanův den). Ve Švédsku a Dánsku se tento den nazývá Onsdag.

Čtvrtek (Thursday) je pojmenován přímo po Thorovi (Thorsday – Thorův den), zatímco jeho matka, Frigg, je připomínána v pátek (Friday – Frigg’s day – Frigginin den). Baldur, bůh slunce a světla, se připomíná v neděli (Sunday).

Jméno soboty ( Saturday ) sice není odvozené od severských bohů, je však také odvozeno z pohanství, z indoevropské předkřesťanské římské slavnosti Saturnalia, takže pouze pondělí (Monday) , nebo-li den měsíce (Moon’s day) nemá zjevný předkřesťanský původ.

Část III.: Blízký a Střední Východ

Část IV.: Árijci v Afgánistánu a Indii

Část V.: Historie svastiky