Kapitola 52: Tři pětiny člověka – historie otroctví

Otroctví – či nucené pracovní nasazení – byla v průběhu dějin jedním z hlavních důvodů proč cizí rasy napadali jiné země – tím se nemyslí pouze bělochy přivážení nebílí otroci do vlastních zemí, ale týká se to všech ras napříč historií.

Blízkovýchodní obchod s otroky antického i křesťanského Říma; Maurové, Mongolové, Chazaři, Osmáni a mnoho dalších podílejících se na obchodu s bílými otroky; Chazaři se na těchto obchodech podíleli takovou měrou, že hlavní oběti – indoevropští Slované – byli s otroctvím tak spjati až samotnému slovu otrok dali jméno [anglicky otrok slave, německy sklave – ze slova Slovan, pozn. překlad].

Bílí otroci polapeni nebílými národy, se kterými později splynuli, neměli na tyto národy nijak velký dopad: zákony dědičnosti určují dominanci tmavších genů nad světlejšími: potomci jsou pak vždy tmavší barvy.

Bílí otroci

Bílé národy byli také často obchodovali s bílými otroky: počínaje Egyptem, přes Řím až po první dny Ameriky. Bílí otroci byli součástí společnosti

Je málo známé, že i v 16. a 17. století existoval v Anglii obchod s bílými otroky: různé tlupy sbírali otroky mezi nejnižšími vrstvami společnosti se souhlasem tříd vyšších; často sebrali bílé děti jen tak z ulice (nazýváno také „kid nabbing – odtud slovo „kidnapping“ [anglicky únos, pozn. překlad), aby je pak prodali v nové britské kolonii Virginii v Americe.

Nicméně byla to právě dominance „tmavších“ genů, které tak skrze nebílé otroky v bílých zemích silně ovlivnili rasové složení obyvatel.

Můžeme to nazvat „levnou“ pracovní silou – ať už mluvíme o otrocích či ne – která je vždy hlavním zdrojem nebílé populace v bílých zemích. Tato populace pak roste až do chvíle, kdy začne zcela měnit tvář společnosti a její kultury.

Otroctví ve starověku

Starověké společnosti Mezopotámie, Egypta, Řecka, Říma i Germánie používali otroky, ať už pro domácí práce či pro stavbu a zemědělství. Římští otrokáři měli ve svých rukou osud svých otroků. Otroctví bylo pro římskou ekonomiku a sociální systém velmi důležité. Expanze brzy rodilé Římany dostala do bodu, kdy kriticky potřebovali otroky.

Hlavním prostředkem pro získávání otroků byla válka; deseti tisíce zajatců se v Římě rozprodalo jako otroci. Toto spoléhání se na otroky nakonec vedlo k velkému růstu počtu neřímanů a následná přeměna Římanů samotných do tmavé masy blízkovýchodního živlu.

Příchod křesťanství otroctví nezrušil. V Evropě byl místo toho vytvořeno otroctví polodobrovolé a polonucené (vyplývající ze sociálních podmínek), známé jako nevolnictví. Většina takto sloužících byli běloši, takže se rasová tvář křesťanské Evropy nezměnila.

Obchod s otroky v Novém světě

Expanze bělochů do Afriky, Asie a Ameriky vytvořila podmínky pro ještě větší obchod s otroky přepravovanými z Afriky a Asie do Evropy a Ameriky. Od roku 1530 do zrušení otroctví v roce 1870 bylo zhruba 10 milionu černochů násilně dopraveno do Ameriky: asi 47% z nich putovala na ostrovy v Karibiku a do Guyany; 38% do Brazílie; a 6% do Španělské Ameriky.

Nahoře: Paluba lodě převážející otroky do Nového světa.

Je nutno dodat, že většina těchto černých otroků byla bělochy zakoupena od jiných černochů: velmi málo bělochů ve skutečnosti šlo a otroky chytalo. Spíše šli za náčelníky černošských kmenů a ti jim prodali buď vlastní otroky či někoho ze sousedních kmenů.

Portugalsko

Portugalci poprvé začali převážet větší počet černochů ze svých kolonií v Africe v roce 1444 – hlavně kvůli pracím na plantážích. Záznamy z roku 1460 ukazují, že do Portugalska ze stanic na africkém pobřeží bylo dovezeno každý rok zhruba 1000 černých otroků.

To pokračovalo po mnoho let – dokonce se odhaduje, že až 12% obyvatel Portugalska koncem 19. století tvořili černoši. Zatímco mnoho černých otroků zemřelo v bezdětných, podstatný počet z nich měl děti z bílými Portugalci (muži i ženami): tato skutečnost spolu s maurskou krví vytvořila typickou smíšenou rasu, kterou lze dnes v Portugalsku nalézt.

Ve 20. století byl zanesení černošských genů do portugalských de facto kompletní: od té doby Portugalsko platí za jeden z nejméně vyvinutých států evropského kontinentu.

Španělsko

Španělsko brzy následovalo portugalského příkladu, ale černých otroků si dovezlo mnohem méně. Nicméně španělské kolonie v Africe poskytovaly nekončící zdroj pro ozbrojené sily: ve 20. století byl španělský diktátor Franco začít svou invazi do republikánského Španělska pouze s nebělochy ze španělské koloniální armády v severní Africe. Dnešní španělská populace také vykazuje znaky přijetí značného podílu nebílých genů, důsledek nejen afrických otroků dovezených do Španělska, ale také maurské okupace. Příměs černošských genů nicméně není tak silná jako mezi Portugalci.

Británie

Angličtí obchodníci s otroky si své otrokářské dovednosti nejdříve cvičili na nižších vrstvách bílé společnosti a pak je použili na nebílé otroky v tvrdé konkurenci Portugalska, Francie, Holandska, Dánska a amerických kolonií.

Roku 1713 britská společnost obchodující s otroky, the British South Sea Company, ve skutečnosti vyhrála konkurz(!) na zásobování španělských kolonií v Jižní a Latinské Americe africkými otroky: dovoz těchto otroků se proměnil ve velký byznys.

Nahoře: Aukce otroků v Novém světě. Dovozem milionů černochů si Američané zadělali na velký rasový problém, který stejně jako u všech starověkých společností, ohrožuje jejich holou existenci.

Samozřejmě tyto praktiky vytvořily jádro nebílé populace takovým způsobem, že jednoho dne začnou ovlivňovat celou společnost stejně jako se to stalo v Egyptě, Římě, Řecku a Portugalsku.

Francouzské otroctví v Africe

Francouzi spravovali velkou část severní a západní Afriky a nejenže místní nevychovávali v elitu rovnou Francouzům, ale také zotročili tolik lidí kolik na nucené práce potřebovali. Černí otroci byli taktéž dováženi do Francie, kde se část smísila s rodilými Francouzi. Toto mísení se neblížilo stupni míšení ve Španělsku a bylo na hony vzdálené míšení v Portugalsku.

Otroctví bylo ve Francii zrušeno roku 1848 – téměř pětapadesát let po francouzské revoluci, která se zaštiťovala hesly jako bratrství a svoboda pro všechny.

Nizozemsko se zrušením otroctví v koloniích čekalo až do roku 1863. Mezitím byly malé skupinky Malajsianů dovezeny do Nizozemí kvůli práci. Tyto malé skupinky byly absorbovány bílou nizozemskou populací.

Černí otroci dopraveni do Jižní Ameriky

V Jižní Americe použili Španělé jako nejprve místní indiány pro práci na polích a v dolech. Indiáni ale nebyli fyzicky zdatní a nemohli tedy trpký život otroků přežít: výsledkem byla celá řada úmrtí v důsledku zacházení, poprav, nemocí a vysílení.

Protože potřebovali pracovní síly, obrátili se Španělé na tradiční zdroj otroků: Afriku. Ta se stala původem velké populace černochů v Jižní i Latinské Americe.  Přestože tito černí otroci vždy (a dnes tomu není jinak) byli na spodku společnosti, jejich smísení se se zbytky indiánů a španělskými kolonisty vytvořilo rasově smíšenou populaci, která je dodnes v těchto krajích patrná.

Toto míšení černých otroků se španělskými kolonisty nejenže ovlivnilo bílé kolonie v Jižní Americe: stálo také za zkázou starověkých civilizací Inků a Aztéků. Ty, oslabené invazí bílých Španělů, zmizely v integraci a dnes zůstala jen hrstka původních indiánských kmenů.

Toto je zajímavý příklad jak rasové míšení způsobí zkázu další civilizace, tentokrát nebílé (incké a aztécké) kultury zmizí spolu s vymizením původních Inků a Aztéků.

Zrušení otroctví v Brazílii roku 1888

Jakmile nabyli nezávislosti, většina nově vzniklých republik Jižní a Latinské Ameriky zrušila otroctví. Pouze v Brazílii vydrželo do roku 1888. V rozmezí let 1519 až 1650 bylo do Mexika dovezeno asi 120 000 černých otroků, tedy asi 1000 za rok. Mezi lety 1650 a 1810 bylo do Mexika dovezeno asi 80 000 nových otroků, tedy 500 každý rok. Do Chile bylo dovezeno kolem 6000 černých otroků, z nichž jedna třetina dorazila před rokem 1615. Do Argentíny a Bolívie bylo dovezeno zhruba 100 000 otroků.

Obchod s otroky v Severní Americe

Do Severní Ameriky byli první černí otroci dopraveni přes Jamestown ve Virginii v roce 1619. Nejdříve byli jejich počty malé a legálně se otroctví uznávalo pouze v kolonii Massachusetts v roce 1641, v Connecticutu v roce 1650 a ve Virginii v roce 1661; zákony z toho vzešlé řešili například tresty pro uprchlé otroky, jak černé tak bílé.

Zemědělská půda se nacházela hlavně na jihu Ameriky, takže právě ze byla potřeba spousta otroků. Ve druhé polovině 18. století počet do Ameriky přivezených černých otroků dramaticky stoupá, hlavně kvůli černoškám, které se nyní také přiváželi. Tento krok, zdánlivě bezvýznamný, způsobil populační explozi, kterou otrokáři nepředvídali: díky výdobytkům bílé medicíny se počet úmrtí zmenšil, sice byl pořád větší než u bělochů, ale nesrovnatelně menší než v Africe.

Brzy se začali rodit první černí Američané. Abychom si ukázali dopad této populační exploze , použijeme oficiální záznamy: podle záznamů z roku 1800 žilo v Americe 893 602 černochů. V roce 1860 před americkou občanskou válkou, která byla vedena hlavně kvůli otroctví, žilo v Americe 3 953 760 černochů.

Dovoz černých otroků byl po roce 1808 zakázán a tak tedy z čyřnásobení černošské populace za pouhých 60 let – ohromující výkon sám o sobě – může být připisováno jen a pouze přirozenému množení, které nastalo v době, kdy černoši byli otroky jižanských států – cokoliv jim tedy otroctví přineslo, nezabilo je.

V roce 1960 – o pouhých sto let později – se černošská populace vyhoupla na 20 milionů – ohromující 2300% nárůst za 160 let.

Nahoře a dole: Nahlížení na otroctví lze dobře ilustrovat na sérii plakátů oznamujících aukce otroků a odměnu za dopadení uprchlého otroka z Marylandu.

Práva

Oproti vžité představě, černí otroci měli ve skutečnosti svá práva, jako podpora v důchodu či při nemoci, měli právo na vyznání a dokonce i předstoupit před soud. Násilnické chování na otrocích bylo zakázáno zákonem: to samozřejmě otrokáře od různých krutostí neodradilo.

Americká revoluce – černoši byli loajální spíše k Britům

Americká válka za nezávislost dala v roce 1779 vzniknout modernímu americkému státu. Válka se vedla hlavně za svobodu bílých kolonistů a proto černoši spíše sympatizovali s Brity.

Tisíce otroků našli svobodu přeběhnutím za britské linie. Když Britové evakuovali Charleston a Savannah, vzali sebou na 10 000 bývalých otroků. Někteří černoši se usadili v Nova Scotia; další odešli do Sierra Leone v západní Africe. Černoši dokonce vytvořili i vlastní jednotku – Etiopský regiment – bojující s Brity proti Američanům.

Někteří černoši zase využili příležitosti a vyjednali si na amerických povstalcích svobodu: mezi roky 1782 a 1790 propustili virginianští plantážníci na 10 000 otroků.

Americká ústava odpírá černochům občanství a započítává je jako tři pětiny člověka

Většina ze tvůrců americké ústavy vlastnila otroky a žádný z nich ani za mák nevěřil v rovnost ras, a to navzdory pozdější propagandě tvrdící opak.  Stejně jako pro Amerindy – kteří sami o sobě byli uváděni jako cizí národ, vepsali tvůrci ústavy – George Washington a další – speciální ustanovení týkající se také černochů.

Žádný z tvůrců americké ústavy nepřiznával černochům plné občanství ani právo v nově vzniklé republice volit. Když se ústava projednávala na ústavodárném shromáždění od 25. května do 17. září 1789, delegace se shodla na volení zástupců do Kongresu Spojených států podle počtu obyvatel jednotlivých států unie – státy s větší populací budou mít více zástupců, než ty s malou populací.

Vyvstal však problém: v protože většinu obyvatel jižních států tvořili černoši, byla jim možnost hlasování odepřena. Bílí představitelé severních států požadovali, aby se černochům právo volit vzalo, aby tak zástupci za jižní státy v dolní komoře byli tvořeni výhradně bílými.

Ovšem bílí zástupci jižních států namítali, že takto budou mít jejich státy započítáno méně obyvatel; chtěli, aby se otroci započítávali stejně jako bílí – odtud fráze „svobodní lidé“.

Nakonec se dosáhlo kompromisu, který byl vepsán do ústavy: každý černoch bude započítán jako tři pětiny člověka kvůli sčítání obyvatel států. Toto bylo zapsáno do 1. článku, 2. části americké ústavy:

„Členové parlamentu budou voleni každé dva roky lidem několika států . . .

„Členové a výběr daní se rozdělí mezi několik států, které jsou součástí této unie, podle počtu svých zástupců, jejichž počet se stanový podle počtu svobodných občanů, včetně těch, kteří jsou po dobu toho roku vázáni službou, a vyjma Indiánů, tří pěti všech dalších lidí.

Zakladatelé národu, který se stal jedním z nejsilnějších v novověké historii, nejenže v novém státě odmítli uznat černé otroky za občany, ale také je započítávali jako pouze částečného člověka.

Zdanění černochů, deset dolarů na hlavu

Americká ústava také povolovala dovoz otroků až do roku 1808, kdy byl dovoz Kongresem zakázán. Za každého černocha dovezeného do té doby pak musela být zaplacena 10 dolarová daň na hlavu. V článku 1, oddílu 9 v ústavě stojí:

Dovoz těchto osob, jak nyní musel každý stát uznat, nebyl Kongresem zakázán před rokem jeden tisíc osm set osm, ale na tento dovoz může být uložena daň či clo, nepřesahující deset dolarů za osobu.

Thomas Jefferson – podpůrce černošské repatriace

Thomas Jefferson, tvůrce amerického prohlášení nezávislosti, řekl, že “ Černoši . . . jsou vůči bílým podřadní ve vlohách těla i mysli“ ((The Life and Selected Writings of Thomas Jefferson, Modern Library, New York, 1944, page 262).

Nahoře: Thomas Jefferson, otroky vlastnící prezident Ameriky. Také podporoval černoškou repatriaci. Nedávno byl obviňován, že s jednou ze svých černých otrokyň zplodil syna, což bylo DNA testy vyvráceno.

K jeho velké cti je nutno dodat, že byl odpůrce otroctví: ale byl neústupný v tom, že „(K)dyž černochy osvobodíme, je nutné je odstranit z dosahu možného míšení“ (tamtéž).

Jeffersonův skutečný pohled na rasovou budoucnost Ameriky byla záměrně skryta: na slavném Jeffersonově památníků ve Washingtonu DC, který černým bojovníkům za práva sloužil jako shromaždiště, je Jeffersonova citace „Nic není jasněji vepsáno v knihách osudu, než že tito lidé mají být svobodní.“

Nicméně tohle je jen část Jeffersonových slov: z věty, ze které je tento úryvek vyjmut, takto nekončí, ale pokračuje „; stejně jako je zcela jasné, že tyto dvě rasy, stejně svobodné, nemohou žít pod stejnou vládou.“ (tamtéž).

Jeffersonova slova jsou důkazem záměrné politické agendy v praxi. Na druhou stranu Jefferson sám měl velké množství otroků – celkem prý až 212. Když George Washington zemřel, dostali jeho otroci svobodu. Jeffersonovy ne.

Abraham Lincoln – taktéž navrhoval poslat černochy zpět do Afriky

Abraham Lincoln, americký prezident, který na konec oficiálně zrušil otroctví ve Spojených státech roku 1863 – a který je proto znám coby „Velký emancipátor“ – také nikdy nevěřil v rasovou rovnost, navzdory dnešní propagandě. Lincoln, stejně jako Jefferson před ním, chtěl praktikovat separace ras, a veřejně podpořil zákon státu Illinois, který shedával manželství mezi černochy a bělochy za zločin ((Lincoln and the Negro, Benjamin Quarles, Oxford University Press, New York, 1962, pages 36-37).

Ačkoli je Lincoln hlavně znám pro své zrušení otroctví, jeho skutečnou politikou byla emancipace a repatriace všech černochů pryč z Ameriky do Afriky. Jeho názory byly veřejně známé: v tváří v tvář se v roce 1862 setkal s černošskou skupinou nazývající se „Delegace svobodných černochů“, která ho žádala o plnou emancipaci, Lincoln delegaci řekl, že nejlepší by pro ně bylo vrátit se do Afriky a založit černošskou kolonii:

 

Nahoře: Abraham Lincoln, vzpomínán pro své zrušení otroctví – méně se pak o ví o jeho odmítání rasové integrace. Za jeho úřadu se uvažovalo o repatriaci černochů v Africe, z čehož po jeho zavraždění nevzešlo nic.

Vy a já jsme každý z rozdílné rasy. Máme mezi sebou hranici existující mezi téměř všemi rasami. I kdyby to bylo dobré či zlé, nemusí o tom diskutovat; tyto rozdíly jsou pro nás všechny velkou nevýhodou, myslím si. Vaše rasa velmi trpěla, mnoho z vás mezi námi žije, zatímco naše utrpení pochází z vaší přítomnosti. Jinými slovy, trpíme všichni. Pokud si to přiznáme, máme zde důvod k vzájemné separaci.

Podle mého názoru vaše rasa trpí. Ale i kdyby vaši lidé přestali být otroky, byli by stejně příliš jiní než, aby stanuli vedle bílé rasy jako rovný s rovným. Na tomto velkém kontinentu žádný člověk vaší rasy není rovný jedinému člověku rasy naší. Jděte tam, kde se s vámi zachází nejlépe a stejně to bude platit. Nezměnil bych to ani kdybych mohl.

Nemusím vám líčit důsledky vzrůstající proti bílému člověku z obchodu s otroky. Pohlédněte na náš současný stav – země je ve válce! – naši bílí muži jsou jdou po krku, nikdo neví kam až to zajde; a pak zvažte, co víme co by mohlo být pravdou. Ale vaše rasa není ve válce, přestože mnoho z vašich mužů bojuje na obou stranách. Pro obě naše rasy je lepší zvolit separaci. (The Collected Works of Abraham Lincoln, edited by Roy P. Baler, Rutgers University Press, 1953, Vol. V, pages 371-375.)

Proklamace emancipace OBSAHOVALA PROSBU ZA REPATRIACI

Jako by toho nebylo málo, když Lincoln konečně podepsal Proklamaci emancipace, opět během svého proslovu volal po černošské „kolonii“ (vytvoření vlastního černošského státu):

Naléhal jsem, a stále naléhám, na černou kolonizaci. Má Proklamace emancipace byla s tímto plánem spjata. V Americe není místo pro dvě odlišné rasy.

Nemůžu si představit žádné větší neštěstí než asimilace černochů do naší společnosti našeho politického života, tedy přijmutím je jako rovnými. Během dvaceti let můžeme mírovou cestou černochy kolonizovat a dát jim jejich vlastní jazyk, literaturu, náboženství a systém vlády pod podmínkami, pod kterými mohou růst k plné mužnosti. To však nelze vykonat zde. Nikdy nemůžeme spojit ideál unie našich otců zakladatelů s miliony cizími příslušníky nižší rasy mezi námi, jejichž asimilace není ani možná, ani žádoucí.“ (tamtéž)

Tolik k „Velkému emancipátorovi“. Hlavním rozdílem mezi Lincolnem a Jižany byla Lincolnova touha otroky osvobodit a poslat pryč; Jižané chtěli v zotročování černochů pokračovat a proto černoši v Americe zůstali.

Velké udělování občanství černochům v roce 1869

Tento politický postoj nabyl legálního statusu na konci roku 1857, kdy nejvyšší soud Spojených států projednával žádost uprchlého otroka proti vydání za hranice a v tom co se později vešlo ve známost jako „Dread Scott“ rozhodl, že černý otrok nelze být chráněn jménem ústavy, protože černoši nebyli považováni za občany Spojených států.

Zavraždění Abrahama Lincolna v roce 1865 bylo mezníkem v „kolonizační“ politice: zbavením se hlavního oponenta se tento problém odložil a spíše se řešili problémy jiné.

Konečně v roce 1869 v kroku, se kterým by se zcela jistě Abraham Lincoln neshodl, bylo černochům uděleno občanství Spojených států 14. dodatkem ústavy, ratifikovaným 9. července téhož roku.

I když jsou spekulace „co kdyby“ zbytečné, čtenáři historie si nemohou pomoci a stejně spekulují, „co by bylo kdyby“ Lincoln nebyl zavražděn: je téměř jisté, že by se do praxe zavedla jeho politika repatriace. Historie Ameriky byla jeho zavražděním v divadle ve Washingtonu DC v roce 1856 nezvratně změněna.

Svobodní černoši také vlastnili otroky

Nicméně černoši do Ameriky ne vždy přijížděli jako otroci. Mnozí přišli v 19. století během britských abolistických snah poskytnout alternativní otrockou práci. Podle všeho bylo něco kolem 50 000 „svobodných černochů usazeno v britské a francouzské Západní Indii, jejich počet se však zvětšoval v závislosti na osvobozených otrocích.

Do počátku 19. století  byla černošská svobodná populace prvkem každé otrocké společnosti v Americe. V provincii Nová Granada, tedy dnešní nezávislé státy Panama, Kolumbie, Venezuela a Ekvádor, byla svobodná populace černochů v roce 1789 420 000, zatímco černých otroků bylo jen 20 000. Svobodní černoši také převyšovali počet černých otroků v Peru, Argentíně a Brazílii. V Puerto Rico tvořili v roce 1812 téměř polovinu celkové populace.

Na Kubě svobodní černoši v roce 1827 tvořili 15% celkové černošské populace; v Saint-Domingue 5% celkové černošské populace – a na Jamajce 3%.

Na rozdíl od zažité představy líčící americký jih jako místo středověkého otroctví, bylo to právě na Jihu, kde se svobodným černochům dařilo nejlépe: měli více příležitostí než černoši na Severu pracující jako řemeslníci. V New Orleans, ve státě Lousiana, například 753 černochů podle sčítání lidu v roce 1830 vlastnilo otroky.

Skutečnost rostoucí populace svobodných černochů se setkávala s nepřátelstvím ve většině států Severní Ameriky. Kvůli velké negramotnosti nebyli schopni farmařit nebo obchodovat a velmi často se tak dávali na cestu zločinu. Velký počet zločinů spáchaných svobodnými černochy vyústil v několik protičernošských nepokojů po celých Spojených státech: nejvážnější se uskutečnil v Cincinnati v roce 1829.

Vzrůstající problém vedl k omezení vstupu svobodných černochů do většiny amerických států; Ohioský zákon vyžadoval po černoších poplatek 500 dolarů – na tu dobu velké jmění.

HAITI – MASAKR BĚLOCHŮ

Jak smrtící by mohlo být držení si otroků dramaticky ilustruje otrocké povstání na karibském ostrově Haiti v roce 1791. Do roku 1804, po 13letém povstání spolu s vraždami a terorismem zničila vládnoucí bílé obyvatelstvo, všechno zemědělství na ostrově a ekonomiku nejprosperující kolonie na západní polokouli.

Hispaniola

Ostrov známý jako Haiti, původně nazýván Hispanional, se stal střediskem španělských aktivit v době conquistadora Hernanda Corteze. Krátce na to se Španělé přesunuli na jihoamerickou pevninu a ostrov zůstal obýván jen malým počtem Španělů; počet místních Ameridanů, kanibalů, byl snížen na nepatrné minimum kombinací španělských ozbrojených sil, otroctví a evropských nemocí, proti kterým neměli Ameridané imunitu.

Francouzské osídlení

Západní část ostrova byla v roce 1679 osídlena francouzskými obchodníky a přejmenovala se na Saint-Domingue: východní část zůstala pod španělskou kontrolou jako Santo Domingo, nyní Dominikánská republika. Na tomto ostrově se udála jedna z nejdivočejších rasových válek mezi černochy a bělochy, která kdy byla na západní polokouli k vidění – divoká, protože vyústila k úplnému vyhlazení celé bílé populace ostrova.

„Klenot koruny“ zásobuje polovinu Evropy cukrem

V roce 1789 byl ostrov San Domingo velmi dobře známý jako klenot ve francouzského koloniální koruně – tedy velmi bohatý – produkujíce ve skutečnosti více cukru, kávy a bavlny než všechny tehdejší kolonie v Severní Americe dohromady. San Domingo nejenže zásoboval celou Francii, ale také téměř polovinu evropského kontinentu.

Tehdy, stejně jako dnes, měl ostrov skvělou půdu a nachází se v dobrém srážkovém pásmu, což z něj dělá skvělou zemědělskou zemi. V roce 1789 sídlilo na ostrově kolem 40 000 bělochů, většinou Francouzů, spolu se skupinkami Nizozemců, Němců a Španělů.

V tu dobu se na ostrově nacházela také rasově smíšená populace čítající kolem 27 000 lidí, v naprosté většině svobodných a majetných. Na ostrově byl však neuvěřitelný počet černých otroků – kolem 450 000 – kteří nejenže odváděli veškerou manuální práci, ale také byli demografickou časovanou bombou, která nepohltila jen bělochy, ale i míšence.

Francouzská revoluce – NÁVRH UDĚLIT NEBÍLÝM  PRÁVA

Francouzská revoluce roku 1789  posloužila v San Domingském populačním tlaku jako jiskra. Dekret vydaný novým Francouzským národním shromážděním v Paříži 15. května 1791 udělil bělochům a míšencům na Sand Dominga právo volit.

Bílí osadníci na ostrově okamžitě protestovali a generální guvernér ostrova, trefně pojmenovaný Blanchelande, poslal do Paříže varovnou zprávu, že takovýto dekret vyústí do „strašlivé občanské války“ vedoucí ke ztrátě kolonie.

Francouzské národní shromáždění se tedy rozhodlo odvolat dříve vydaný dekret, přičemž vydalo nový, podle kterého si sami kolonisté určí způsob vlády na svém ostrově. Když tento dekret vešel ve známost na San Domingo, jen se vše zhoršilo: smíšené obyvatelstvo reagovalo velmi špatně, když mohli jeden týden volit a další už zase ne. Rasové napětí rostlo.

„Amis des Noris“ – STVOŘENÍ FRANCOUZSKOU REVOLUCÍ

Jedním z důsledků francouzské revoluce bylo vytvoření politické lobby v Národním shromáždění, známé jako Přátelé černochů („Amis des Noirs“). Ti na druhý dekret reagovali s pobouřením a nejenže si na Francouzském národním shromáždění vynutili jeho stažení, ale navíc se jim podařilo protlačil dekret nový, podle kterého se volební právo přiznalo nejen smíšené populaci, ale také černochům.

Povstání ČERNOCHŮ

Když zpráva o novém dekretu dorazila na San Domingo, černoši, kteří si nějak zajistili znatelné zásoby zbraní, byli zcela zralí na rasovou válku, napadali bělochy, pálili plantáže a plundrovali ostrov, na kterém nastal chaos. Míšenci se nejdříve postavili na stranu bělochů, pak přeběhli k černochům, aby zjistili, že o ně nestojí ani jedna strana.

Vylodění francouzských vojáků – ZDECIMOVÁNI NEMOCÍ

Chaos pokračoval až do roku 1802, kdy na ostrov dorazilo 20 000 bílých francouzských vojáků na rozkaz Napoleona Bonaparte. Černí povstalci byli loveni a vůdci rebelie se vzdávali slibujíce oddanost nové francouzské vládě.

Pak v roce 1802 mezi francouzskými vojáky vypukla žlutá horečka, která kosila 160 mužů denně. K 6. srpnu byly čtyři pětiny francouzských vojáků, dorazivších dříve v tom samém roce, mrtvých. Napoleon tedy poslal 10 000 dalších vojáků k posílení místní zdecimované posádky. Když černoši viděli jak nemoc pustoší bílé vojáky (černoši proti nemoci byli většinou imunní) obnovili své rasové povstání a zklidněná situace se znovu proměnila v anarchii, kdy byli běloši a míšenci náhodně napadáni černochy.

Rasová válka propuká

Konflikt nabral na obrátkách: francouzští vojáci v rozhodnutí ukončit tuto rasovou válku se rozhodli zabít všechny černochy starší 12 let – domnívali se, že každý dospělý černoch byl posledních dvanáct let nějak zatažen do konfliktu a spolupráce s rebely na rasové válce proti bělochům, a tak by se nikdy nevrátili k práci na polích, zůstávajíce tak stálou hrozbou. To platilo i o černoškách, které se ukázali být zlejších a krutější k zajatým bělochům než jejich muži.

S bezohledným nasazením se nově dorazivší francouzské jednotky pustily do úkolu a skutečně zabili spoustu černochů. Nebyla to však záležitost jen jedné strany: obě strany reagovali na zvěrstva protistrany pácháním ještě větších zvěrstev: vraždění eskalovalo exponenciálně.

Francouzský ústup

Pak začaly Napoleonské války: a protože Francie byla s Británií ve válce, stávaly se francouzské kolonie cílem útoků britského námořnictva. anglické loďstvo začalo blokádu ostrova a nejenže odřízlo francouzskou posádku od zásobování, ale taktéž začalo černé povstalce na ostrově zásobovat zbraněmi a municí.

Nový vůdce černochů, Dessalines, vedl početné útoky na izolované francouzské posádky v pobřežních městech, během těchto útoků byly všichni bílí obyvatelé zavražděni. Dne 10. listopadu 1803 už nemohli Francouzi déle odolávat a vzdali se anglickému loďstvu na pobřeží. Z 50 000 francouzských vojáků poslaných na ostrov se pouze několik tisíc vrátilo zpět do Francie – a tato ztráta se znatelně podepsala na Napoleonových pozdějších bitvách v Evropě.

Haiti a masakr posledních bělochů

S kapitulací Francouzů se vůdce černých povstalců ihned pustil do masakrování těch bělochů, co neměli takové štěstí a zavčas neopustili ostrov. V prosinci roku 1803 bylo San Domingo spolu s vyhlášením republiky přejmenováno na Haiti – teprve druhá republika na západní polokouli po Spojených státech amerických a první nezávislý černochy spravovaný stát v Karibiku.

Po zlikvidování bílé populace ostrova se černoši a míšenci obrátili proti sobě v dalších rasové válce zakončené vyhlazením míšenců. V říjnu 1804 Dessalines deklaroval vítězství svých lidí, přičemž se rovnou prohlásil doživotním císařem.

Ještě téhož roku Dessalines pozval uprchlé bělochy zpět, s žádostí pomoci mu obnovit ekonomiku, která se během třináctileté rasové války zcela rozpadla. Kupodivu se velká část bělochů této příležitosti chopila a vrátila se, aby vzápětí zjistili jakou chybu udělali.

1805: Opětovné protibílé povstání

Nový rok 1805 ještě ani nezačal, když černošská populace proti bělochům znovu povstala, přestože neměli jediný důvod, tedy krom své rasové nenávisti. Běloši apelovali na císaře, který byl ovšem bezmocný a nemohl davy zklidnit: běloši byli opět masakrováni.

Na konec byl 18. března 1805 na Haiti zabit poslední bílý muž, žena a dítě. Černým rebelům se už podruhé povedlo zabít či utopit všechny bělochy na ostrově.

Nahoře: Přehlídka Haiťanské armády v roce 1899 – směšná přehlídka „generálů“ téměř bez vojáků, jak živě zachytil ve své knize „Where Black rules White“ H.H. Prichard, (Thomas Nelson & Sons, London, 1910).
Nahoře: Typický výjev z Haiti roku 1899 – navzdory tomu, že ostrov byl nezávislý od roku 1803. Obrázek z knihy H.H. Pricharda.
Dvě fotografie pořízené na Haitské ulici v roce 2005: Jako by se od roku 1899 naprosto nic nezměnilo.

Historie Haiti po roce 1805 není v této knize zahrnuta: postačí zmínit, že Haiti, která byla pod francouzskou vládou nejbohatší zemí Karibiku; je dnes plná chudoby, anarchie a chaosu, přestože je jen o 35 let mladší než Spojené státy americké: zničující protiargument proti vývojové teorie „prostředí“.

Černošské vysídlení z Anglie

Otroctví bylo v Anglii oficiálně zrušeno v roce 1772: do té doby bylo do země dovezeno asi 15 000 černých otroků.

V roce 1787 byla mluvčím parlamentu, Williamem Wilberforcem, ustanovena společnost pro zrušení obchodu s otroky – téměř okamžitě začala politika repatriace, druhá v britské historii (první vysídlení černochů se událo za královny Alžběty I.).

Abolicionisté – jak byli oponenti otroctví známí – neztráceli čas s prosazováním svého repatriačního programu: v roce 1787 byl velký počet černochů odvezen do západní Afriky do nově vytvořeného města Saint George Bay (v dnešním Sierra Leone).

Osvobození otroci však nedokázali město udržet a to v roce 1790 zkolabovalo.

Neodrazená britská vláda založila v roce 1792 novou osadu, pojmenovanou Freetown. Nyní se spolu s černochy do města nastěhoval i velký počet bělochů a tak město přečkalo až do dnešních dnů.

Velké vystěhování už i tak malé černošské populace koncem 18. století znamenalo, že Británie byla v 19. a první polovině 20. století bílou zemí.

Černošské vysídlení z Ameriky

Přestože velká část států zrušila otroctví v roce 1808, mnoho z nich také ne, skutečnost, která později vedla k bílé občanské válce. Úspěch Freetownu sloužil mnoha černochům i bělochům v Severní Americe jako maják.

Spolupráce bílých protiotrokářských aktivistů (nazývanými abolicionisté) a černochy, vešla ve známost jako Americká společnost pro kolonizaci, která aktivně podporovala černošskou repatriaci do Afriky.

V roce 1815 byla malá skupinka severoamerických černochů přepravena do britské Sierra Leone, a znovu v 50. letech 19. století.

Libérie

V roce 1822 Americká společnost pro kolonizaci se severoamerickými černochy utvořila v Africe osadu nazvanou Libérie (latinské slovo pro svobodu) s použitím americké ústavy jako zakládající listiny nového státu.

Hlavní město, Monrovie, bylo pojmenováno po tehdejším prezidentu Spojených států Jamesu Monroeovi, který celý projekt sponzoroval. Libérie je nejstarší svobodný černošský stát v Africe, ale stejně je zemí třetího světa zmítaném v chaosu, tak typickým pro Afriku – opětovný zničující argument proti teorii „prostředí“ a „příležitostí“.

Libérie měla všechny „příležitosti“ a prostředky poskytnut Spojenými státy – dokonce i tu samou ústavu – přesto ze zemí prvního světa velkou rychlostí spadla dolů.

Libérie je ve skutečnosti skvělým příkladem pravdy, že přirozenost lidí ve společnosti určuje podstata oné společnosti, bez ohledu na faktory „prostředí“, které by se zde mohli vyskytovat.

Reklamy

3 Responses to Kapitola 52: Tři pětiny člověka – historie otroctví

  1. Miloš napsal:

    Amerinds se překládá Indiáni

  2. Dave napsal:

    Hezké!

  3. Moc dobře napsané. 🙂 Jste objektivní a netvrdíte jako někteří lidé, že mi jsme byli tak špatní a jak jsem terorizovali černochy, přitom to bylo často i z jejich strany. Tento článek by si měl přečít úplně každý, kdo tvdí takové nesmysly. Doufám, že se tady dočtu více zajímavých informací. 🙂 Tím myslím jiné články.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: