Kapitola 53: „Naši bílí muži si jdou navzájem po krku“ – Americká občanská válka

Část první: začátek války

Když Abraham Lincoln pronesl slova „Naši bílí muži si jdou vzájemně po krku“ ve svém poselství k černým ze svého sídla ve Washingtonu D.C. roku 1862, nemohl předvídat, že jatka, která v následujících třech letech proběhnou, budou pro Američany co do počtu padlých nejhorší válkou historie.

Jakmile byla založena Unie, byly Spojené státy postaveny před dvě základní otázky: mají se stát federací či konfederací a má být zrušeno otroctví či nikoliv?

Tyto dvě otázky vedly k americké občanské válce, kterou lze považovat za jeden z největších okamžiků v americké historii: lidé jednoho národa se postavili proti lidem stejného národa. Na Jihu převládala podpora konfederalismu a zachování otroctví, zatímco na Severu se prosazoval federalismus a zrušení otroctví. Velké bělošské armády proti sobě dlouho bojovaly, což nakonec vedlo ke zdecimování Jihu. To všechno pouze kvůli otázce budoucnosti černé rasy.

Růst území

Spojené státy se brzy po válce za nezávislost proti Británii začaly z původních 13 kolonií, ležících na východním pobřeží, rozšiřovat na západ, zatímco tyto se stále zaplňovaly bělochy.

Roku 1791 se stal státem Vermont, jehož o rok později následovalo Kentucky, v roce 1796 Tennessee a v roce 1803 Ohio. Za presidenta Thomase Jeffersona bylo pro Spojené státy získáno obrovské Louisianské území, které se táhlo mezi řekou Mississippi a Skalistými horami, od mexického zálivu až po Kanadu. Toto území původně držela Francie, jež je postoupila Španělsku v roce 1762, po francouzsko-indické válce bylo území navráceno Francii (roku 1800). Nový francouzský vůdce – Napoleon Bonaparte, jehož vláda měla problémy s financemi – nabídl území Americe za 15 milionů dolarů. Nákupem došlo ke zdvojnásobení velikosti Spojených států.

Z Louisianského území vzniklo 14 nových států. V roce 1810 Spojené státy zabraly španělské území zvané Západní Mexiko: pás země podél Mexického zálivu táhnoucí se od Floridy na východě až k ústí řeky Mississippi. Španělsko, jež bylo oslabeno doma i v koloniích, postoupilo roku 1819 Spojeným státům i zbývající část svých severoamerických držav – tedy Východní Mexiko a nynější Floridu.

Migrace na západ

Druhá vlna migrace bělochů přišla v důsledku ekonomické krize na východním pobřeží, která přišla po válce s Británií: bílí se přesunuli do Luisiany a roku 1812 svůj stát oficiálně založili. Následovala v roce 1816 Indiana, Mississippi roku 1817, Illinois roku 1818 a Alabama roku 1819.

Život v těchto pohraničních oblastech byl nebezpečný a obtížný. Osadníci byli konfrontováni jednak s problematikou čištění půdy a vytváření stabilních komunit a jednak s neustálými útoky indiánů. Tváří tvář všem problémům byli osadníci tvrdí a vytrvalí: víra v to, co nazývali „Zjevné poslání“ a idealismus poháněli osadníky tam, kde by se ostatní dávno vzdali.

Bavlnářský průmysl

V jižních státech se ekonomika soustředila na pěstování bavlny za pomoci práce černých otroků. Jižané na bavlněné ekonomice velmi zbohatli: byla postavena velká města, která se klidně mohla rovnat městům na východním pobřeží. Mnoho Jižanů žilo život blízký životu šlechty.

Ale pod tím tikala časovaná bomba: vzájemné spojení otázky otroctví černochů a právo ústřední vlády zasahovat do práva jednotlivých států se časem stalo základním bodem politické debaty. Na rozdíl od zemědělsky založeného jihu byl severovýchod ve znamení rychlé industrializace, kterou způsobila emigrace zemědělců k úrodnější půdě a jejch odchod v důsledku ekonomické krize po válce v roce 1812.

Sever měl také silnější populaci, než jih: to byl faktor, který nakonec způsobil, že severní státy zavedly ochranná cla pro severní průmysl. Zavedení cel bylo jižními státy odmítnuto: jednak ilustruje problémy federalismu, protože severní státy měly větší populaci a tedy většinu v Kongresu a za druhé vzhledem k prakticky nulovému průmyslu na jihu byli Jižané nuceni platit vyšší ceny za severní průmyslové zboží.

Otroctví

Vzhledem k tomu, že americká ústava uznávala otroctví a většina jejích signatářů sama otroky měla, nebylo provedeno nic ke zrušení otroctví ani k jeho podpoře. Tento dvojznačný stav vyústil v to, že některé státy otroctví umožňovaly a jiné ne.

Do konce 18. století všechny státy severně od Marylandu (s výjimkou New Jersey) zrušily otroctví. Americký kongres byl nerozhodný a někdy podporoval zrušení, někdy jeho zachování. Nařízením z roku 1787 došlo k zákazu otroctví na území severozápadu, ale v roce 1793 prošel Zákon o uprchlých otrocích, který na základ „dokladu o vlastnictví“ dovolil majiteli získat zpět uprchlého otroka a to na území celých Spojených států.

V roce 1791 Unii tvořily státy, které otroctví povolovaly i státy, které je zakazovaly. Státy s legálním otroctvím v Unii byly Kentucky, Tennessee a Louisiana. Státy, jež zakazovaly otroctví byly Vermont, Ohio a Maine. V roce 1808, kdy Američané poznali, že počet černochů neustále roste, zakázal Kongres dovoz dalších černochů do země, nešlo ale o zrušení otroctví.

Missourijský kompromis

Teprve když stát Missouri požádal roku 1818 o členství v Unii, vyvolala tato otázka vášnivé diskuse: zástupci států s nelegálním otroctvím v Kongresu vyjádřily obavu, že přijetí západního státu s legálním otroctvím do Unie by vytvořilo precedens pro budoucí přijetí států s legálním otroctvím, jež se nacházely na Západním území.

Výsledkem bylo přijetí Missourijského kompromisu, díky němuž bylo Missouri přijato do Unie, zároveň ale došlo k zákazu otroctví ve všech ostatních státech vzniklých z území odkoupeného od Francie.

Po schválení Missourijského kompromisu začali severní aktivisté proti otroctví organizovat praktickou politiku. V reakci Jižanské státy schválily přísnější zákony na ochranu otroctví, které bylo základem jejich bavlnářského průmyslu. V roce 1840 jižní státy zatlačily na Kongres a prošel [Gag Resolution], který zabránil Kongresu v dalších aktivitách na téma otroctví.

Debata o otroctví pak zesílila a Kongres byl často v této otázce rozdělen. Zdálo se, že tato otázka se blíží svému vyřešení, ale její řešení bylo přerušeno po tom, co na území Texasu vypukla válka s Mexikem.

Po úspěšném ukončení války s Mexikem se Spojené státy ještě více rozrostly a byla připojena území Texasu, Arizony, Kalifornie, Nového Mexika a Oregonu. Následně došlo opět k eskalaci otázky otroctví.

Stejně jako před tím byl Kongres nerozhodný a snažil se situaci řešit různými kompromisy. Kalifornie – jako stát nepodporující otroctví – byla přijata do Unie, zatímco území východně od Kalifornie (Arizona a Nové Mexiko) byly ponechány, ať si o věci rozhodnou samy.

„Podzemní železnice“

Kongres v roce 1850 schválil nový zákon o uprchlých otrocích, který zavedl mnoho opatření, podle nichž mohl otrokář žádat zpět svého uprchlého otroka. Společně s právními předpisy, které umožnily právo rozhodovat si o otroctví v nových západních zemích. tyto protichůdné zákony se staly známé jako Kompromisní opatření.

Nicméně mnoho severních aktivistů bojujících proti otroctví odmítlo dodržovat zákon o vracení uprchlých černochů a aktivně pomáhali černým otrokům v útěku do Kanady přes trasu známou jako „podzemní železnice“.

Roku 1854 po zrušení části Missourijského kompromisu se otázka otroctví opět eskalovala. V rámci nového zákona, jenž rozdělil Lousianské území do dvou dalších států – Nebrasky a Kansasu, bylo rozhodnuto, že obyvatelé obou zemí si mají o otázce otroctví rozhodnout sami.

Aktivisté v tomto viděli odklon, od původně stanovené hranice Mussourijským kompromisem a zvýšili svou agitaci proti otroctví a zákonům o uprchlých otrocích.

Zákon také přinesl násilný konflikt v Kansasu mezi abolicionistickými (bojovníci za zrušení otroctví) osadníky, kteří emigrovali z Nové Anglie za účelem vyhlásit Kansas svobodným státem a silami, jež agitovaly za otroctví a přišly ze sousedního Missouri.

Pro-otrocké síly vyplenily a spálily protiotrocké město Lawrence v květnu 1856 a jako odplatu vedl fanatický abolicionista John Brown skupinu, která zabila 5 bojovníků za otroctví v Pottawatomie Creek.

Roku 1857 nejvyšší americký soud vydal rozsudek ve slavné kauze otroka Dreda Scotta, jímž prohlásil, že černí otroci jsou „majetkem a nikoli občany“ a zároveň že Kongres nemá právo zakázat otroctví.

Kongres byl v té době názorově rozpolcený a Unie byla zasažena likvidací práva, aby centrální vláda mohla zasahovat do individuálních státních zákonů, Tato situace se stala základem americké občanské války.

Odtržení a válka

Volební vítězství severního republikánského kandidáta na presidenta – Abrahama Lincolna v roce 1859 – dokázalo, že mnoho jižanských národních zájmů nyní bude dirigováno ze severu a tedy že by i otázky sociální a ekonomické měly být řešeny na Severu a nadiktovány Jihu.

Zajímavé je, že Lincoln zpočátku obhajoval státní kontrolu otroctví a nikoli jeho úplné zrušení.

Potom jižní státy začaly zvažovat vystoupení z Unie. Dne 20 prosince 1860 Jižní Karolína vystoupila z Unie a o pár dní později poslala svá státní vojska, aby obléhala federální posádku ve Fort Sumter v Charlestonu.

Do měsíce vystoupily z Unie Mississippi, Florida, Alabama a Georgia. Zakrátko byly následovány Louisianou, Texasem, Virginií, Severní Karolínou a Tennessee.

[obrázek] Nahoře: První hlavní vypuknutí nepřátelství došlo na Fort Sumter v Charlestonu, kdy vojska jižní Karolíny obléhala federální posádku.

Konfederované státy americké

Dne 4. února 1861 se v Montgomery v Alabamě setkali delegáti z šesti vystupujících států a společně vytvořili provizorní vládu Konfederovaných států amerických – název obsahuje vládní formu, kterou státy preferovaly (konfederace má mnohem volnější ústřední vládu, než federace).

Dne 8. února přijala konfederace ústavu a dalšího dne byl zvolen prozatímní prezident a vicepresident Jefferson Davis a Alexander H. Stephens. Bez problémů byli potvrzeni ve formálních volbách roku 1862.

Když Lincoln viděl, že se jeho země rozpadá, rozhodl se zabránit střetu: ve svém inauguračním projevu dne 4. března 1861 jasně deklaroval, že nemá v úmyslu zasahovat do otroctví ve státech, kde existuje a zároveň prohlásil, že žádný stát neměl právo vystoupit z Unie.

První výstřely

Následující události nabraly rychlý spád: 12. dubna začali vojáci Jižní Karolíny, kteří až do té doby posádku ve Fort Sumter pokojně obléhali, pevnost ostřelovat z děl. Vojáci Unie se vzdali během dvou dnů. Tváří v tvář situaci byl Lincoln nucen dne 15. dubna poslat 75 000 dobrovolníků z věrných států na obranu Unie, ale jižní státy odmítly poslat unii své jednotky a připojily se ke konfederaci.

Černí vojáci

[obrázek]: Nahoře: Černoši sloužící v armádě Severu. Do konce války jich proti Jihu bojovalo 200 000.

Před občanskou válkou černochům nebylo dovolen vstoupit do státních milic, nebo armády Spojených států či námořnictva. Federální vláda navíc odmítala vydávat pasy pro černochy. Tento stav byl potvrzen po kauze Dreda Scotta v roce 1857, kdy se rozhodlo, že černoch nemůže být občanem USA.

Když začala občanská válka, seveřané prvně odmítli, aby černoši vstoupili do armády.

Do roku 1862 se pravidla změnila: černochům bylo dovoleno vstoupit do oddělených jednotek, které byly pod vedením bílých důstojníků. Do konce války sloužilo u námořnictva a armády více než 200 000 černochů.

Odlišné cíle

Sever a Jih měli ve válce odlišné cíle, které určily i jejich strategii: Jižané si pouze chtěli ponechat svou nezávislost, zatímco Sever se snažil potlačit jejich odtržení. Z toho vyplynulo, že Sever napadl Jih: Seveřané provedli první válečný útok, a Jižané zatím usilovali jen o obranu.

První bitva u Bull Run

K prvnímu velkému střetnutí ve válce došlo 16. července 1861, kdy Sever (Unie) poslal své armády proti Jihu (Konfederace), který měl pozice asi 40 kilometrů (25 mil) od hlavního města Washingtonu D.C. K bitvě došlo 21. července a boje nejprve šly lépe Unii.

Vojska Konfederace byla obklíčena a drželo je pohromadě jen jejich osobní hrdinství jejich velícího důstojníka – generála Thomase Jacksona, který získal přezdívku „kamenná zeď“ pro jeho odmítnutí kapitulace (výraz „stonewall“ získal v anglickém jazyce právě tento význam).

Konfederaci dorazily posily a armády Unie utrpěly porážku a daly se na ústup k Washingtonu. Porážka ohromila Severní státy: předpokládalo se totiž, že válka bude krátkou záležitostí, protože Sever měl nejen obrovskou průmyslovou převahu, ale i přesilu 22 milionů obyvatel proti necelým devíti milionům, které měl k dispozici Jih.

Malá občanská válka v Missouri

V květnu 1861 vypukla ve státě Missouri malá občanská válka stoupenců Konfederace a stoupenců Unie, což znamenalo bratrovražedný konflikt, který se nepodařilo nikdy úplně vyřešit. V srpnu stát napadla velká armáda Unie a ačkoli porazili Konfederační síly v bitvě u potoka Wilson’s Creek v jihozápadním Missouri, stát se rozdělil a ozbrojené milice bojovaly za odlišné názory.

Kentucky

Stát Kentucky zůstal neutrální, ale v okamžiku, kdy válka již několik měsíců zuřila, byla jeho neutralita ignorována. V září 1861 vojska Konfedarce obsadila město Columbus a zákonodárci státu oficiálně požádali Unii o pomoc. Unie do Kentucky poslala svá vojska pod vedením generála Ulysses S. Granta a střetla se s Konfederací v bitvě u Belmontu, která ale skončila nerozhodně.

Námořní invaze

Sever pak dosáhl důležitého průlomu: během námořní invaze do Jižní Karolíny padla Seveřanům do rukou spousta námořních pevností, které se staly základem pro další operace ve vnitrozemí. V listopadu 1861 se generál Unie Thomas Sherman vylodil na pobřeží se svými 12 000 muži a téměř se nesetkal s odporem.

Blízko války s Británií

Konfederace pak poslala dva komisaře (velvyslance) do Británie a Francie, aby se pokusili sehnat podporu. Oba muži překonali severní námořní blokádu a dostali se do Havany na Kubě. Pak dne 7. listopadu 1861 odjeli z Kuby na britské lodi Trent. Druhého dne loď zajala americká válečná loď San Jacinto, jíž velel kapitán Charles Wilkes, loď byla prohledána a oba zástupci Konfederace byli zajati a odvezeni do Fort Warren v bostonském přístavu.

Zatčením zástupců Konfederace na neutrální lodi Unie ale porušila zavedené zásady mezinárodního námořního práva nedotknutelnosti neutrálních námořních velmocí. Kongres tak kvůli zajetí britské lodi směřující do Francie málem začal válku – 50 let po tom, co jedna válka s Británií skončila.

Chvíli to dokonce vypadalo, že Británie vstoupí do války proti Unii: jen omluva ze strany Unie a propuštění konfederačních komisařů způsobila, že se zabránilo přímému zapojení Británie do války, která by byla pro Unii velmi nevítaná.

Od té doby Británie otevřeně dávala přednost Konfederaci a umožňovala Konfederačním lodím kotvit v britských přístavech. Spolupráce byla stvrzena osobním přátelstvím britského premiéra židovského původu Benjamina Disraeliho a židovského státního tajemníka Konfederace Benjaminem Judahem. Disraeli díky svým názorům na rasovou otázku (pojednali jsme o tom v kapitole 28.) měl pro Konfederaci pochopení. Když byl Judah donucel ke konci války uprchnout z Jihu, Disraeli ho jako svého osobního hosta ubytoval ve svém soukromém domě v Anglii.

Unie napadá Jih

V lednu 1862 Unie zahájila svou první velkou invazi na Jih: armáda pod vedením Ulyssese Granta získala dvě jižanské pevnosti: Fort Henry a Fort Doneslon. Obě byly získány po krátkém úsilí a obléhání. Šlo tak o první větší vítězství Unie. Na tato vítězství Unie navázala dalším vítězstvím v březnu 1862 nad konfederačními silami v bitvě u Pea Ridge (Elkhorn Tavern) v Arkansasu.

Bitva o Shiloh

Dne 6. dubna 1862 se konfederační armádě podařilo přiblížit ke Grantovu vojsku a vyvolat překvapivý útok na tábor Unie při vylodění u Pittsburgu na řece Tennessee. Bitva, která se stala známou jako bitva u Shilohu, trvala dva dny a znamenala porážku pro útočníky.

Ztráty byly ohromující: 13 000 z 62 000 Unionistů a 10 700 z 40 000 vojáků Konfederace padlo. Toto číslo, jež bylo čtyřikrát vyšší, než počet ztrát z celé americké války za nezávislost, šokovalo obě strany.

První nasazení bitevních lodí

Jak Unie, tak i Konfederace nasadili některé z nejnovějších dostupných technologií, včetně nových bitevních a železných lodí, které měly změnit námořní válčení. Počátkem března 1862 konfederační loď CSS Virginia (známá též jako Merrimack) vplula do ústí řeky James ve Virginii a napadla řadu dřevěných lodí Unie, které blokovaly hlavní mořský přístav. Virginia byla odolná proti ohni dřevěných lodí, jednu potopila a tři další zahnala na mělčinu.

Síly Unie byly tvrdě poraženy, Druhého dne ale do oblasti připlula unijní bitevní loď USS Monitor a začala bojoval s Virgnií – šlo o první střet bitevních lodí na světě. Střílely po sobě mnoho hodin, ale nedošlo k větším škodám. Nakonec vyčerpané posádky uznaly remízu.

Shenandoahské tažení

Unie si kladla za cíl dobytí hlavního města Konfederace – Richmondu ve Virginii. Nicméně konfederační generál Jackson „kamenná zeď“ měl jen malou armádu čítající 16 000 mužů, která se pohybovala jižně od Washingtonu D.C v Shenandoahském údolí.

[obrázek] nahoře: Konfederační generál Jackson přezdívaný „Kamenná zeď“, jenž si svou přezdívku vysloužil svou brilantní vojenskou taktikou, která stěžovala Unii postup na Jih.

Když Unie začala svůj útok na Richmond, Jackson obdržel rozkaz zabránit Unii, aby posílala posily svým armádám na Jihu. Jackson pak začal s pozoruhodným tažením, klamáním unionistů tím, že má obrovskou armádu. Mobilita a vynalézavost Jacksonovi získaly vítězství v údolí u McDowell, Front Royal, Winchesteru, Cross Keys a Port Republic. Díky Jacksonově taktice se mu s 16 000 muži podařilo zdržet 55 000 vojáků Unie, které bylo zoufale potřeba jinde.

Napadení Richmondu

Unie následně se svou stotisícovou armádou v dubnu 1862 začala tažení na Richmond, jemuž předcházelo obléhání Yorktownu, který po měsíci podlehl. Při útoku na Richmond se síly Unie setkaly v bitvě s konfederačními silami u Fair Oaks – pouhých 10 kilometrů od Richmondu. Konfederace byla poražena, ale posily směřující k Richmondu byly také zastaveny.

Po této bitvě byl konfederační generál Robert E. Lee jmenován velitelem konfederační armády Severní Virginie. Lee se brzy stal zbožňovaným jižanským vojevůdcem, protože měl vynikající velitelské a strategické schopnosti, což v kombinaci s jeho osobností přispělo k udržení Jihu od zhroucení.

Sedmidenní bitva

Od 25. června do 1. července 1862 proběhla série bitev mezi Unií a Konfederací, známá jako Sedmidenní bitvy. Druhého dne Unie zatlačila zpět konfederační útok severně od Richmondu, ale nedokázala na to navázat vítězstvím a postoupila jen o 8 kilometrů.

[Nahoře]: generál Robert E. Lee, velitel amrád Severní Virgninie.

Síly Unie byly zatlačeny zpět na místo zvané Gaines Mill, kde byly následně napadeny a poraženy armádou Jihu. Konfederaci se podařilo převzít válečnou iniciativu a jednotky Unie se musely dát na ústup. Pokus o dobytí Richmondu si vybral krutou daň – 16 000 obětí na straně Severu a 20 000 obětí na straně Konfederace, což byla jedna pětina Leeovy armády.

Dobytí New Orleans

Hluboko na Jihu však Sever svou porážku odčinil: v dubnu 1862 kombinované unijní námořní a vojenské jednotky o síle 18 000 mužů postoupily do řeky Mississippi. Konfederace zahájila zoufalé úsilí o zastavení námořního útoku pomocí natažení lan přes řeku a následně zapálení vorů uprostřed unionistické flotily.

Unijním silám se podařilo přes všechny tyto překážky proniknout a dne 25 dubna 1862 dosáhly New Orleans, hlavního města Lousiany. Po masivním útoku obranné síly čítající 3000 mužů uprchly a město bylo pro Sever otevřené. Po zbytek války zůstalo New Orleans, hlavní přístav u ústí Mississippi, v rukou Unie. Jeho ztráta byla pro Konfederaci velikou pohromou.

Konfederační vítězství na severu

I když New Orleans padlo do rukou Severu, konfederační armády dosáhly jednoho ze svých největších vítězství: dne 9. srpna Robert E. Lee napadl jednu ze dvou protivníkových armád, které se snažily spojit v bitvě u Cedar Mountain v blízkosti Culpeperu ve Virginii a rozdrtil je.

V návaznosti na toto vítězství Lee zajal u Manassasu jednotky s tak potřebnými dodávkami pro Severní armádu. Lee pak vypracoval obrannou linii v očekávání obnovení útoku severu. A nemusel čekat dlouho: 29. srpna armády Severu čítající 62 000 mužů zaútočily na konfederační síly čítající 23 000 mužů.

Jackson „kamenná zeď“ dokázal, že si svou přezdívku nevysloužil jen tak pro nic za nic a chytrou obrannou strategií se mu podařilo odrazit zdrcující útok a vytvořil takový zmatek v řadách unijních vojáků, že si velitel Unie dokonce myslel, že bitvu vyhrál a dokonce telegrafoval do Washingtonu D.C., že Konfederaci porazil.

Telegram byl ale předčasný: během několika hodin dělostřelecké jednotky Konfederace posílila Leeova armáda a následná bombardování zdecimovala síly Unie. Seveřané byli tvrdě poraženi a hnáni hodně daleko vítěznými vojsky. Nicméně vítězství Konfederace draze zaplatila: i když unionisté ztratili 14 500 mužů, zatímco Konfederace 9 200, Jižané si dále nemohli dovolit tak těžké ztráty, protože Sever měl k dispozici větší lidské rezervy.

Jih se přepočítal

Posílen impozantním vítězstvím, rozhodl se Jih jít do útoku a přesunout dějiště války z Virginie na území Unie. Konfederace následně napadla Maryland. To se ale ukázalo být velmi špatným krokem: i když byli konfederační vojáci úspěšní v jejich původním cíli (tj. dobytí Harpers ferry v Marylandu, Konfederační síly čítající 35 000 musely ale nakonec čelit obrovské přesile 75 000 mužů.

[Obrázek]: Nahoře: Následky bitvy u Anietamu. Celkem padlo 22 500 mužů, dož znamenalo nejkrvavější bitvu od začátku války.

Bitva u Atietamu vypukla v září 1862: jižanským vojákům by se s těží podařilo odrazit seveřanskou přesilu a byli nuceni ustoupit zpět do Virgnie. Nejen že invaze byla pro Konfederaci porážkou, ale bitva u Antietamu se stala nejkrvavější bitvou celé války a vlastně celé americké historie: Unie měla 12 500 mrtvých a Konfederace 10 500.

Bitva o Perryville

V srpnu 1862 byl napaden neutrální stát Kentucky jak konfederačními, tak i unijními vojsky. Populace Kentucky sama byla názorově nejednotná. Severní a jižní síly bojovaly ve velké, ale nerozhodné námořní bitvě u Perryville: bitva skončila ústupem Konfederace, ovšem nikoli následkem unijních útoků.

Porážka Unie u Fredericksburgu

S rozhodnutím postoupit zahájila severní vojska rozsáhlý útok v Severní Virgniii, který měl být veden přes dobře vytvořenou obrannou jižanskou linii blízko kopců u Fredericksburgu ve Virginii. Dne 13. prosince zde zaútočila obrovská armáda Unie na pozice Konfederace. Jižanské síly byly ale příliš schopné a výsledkem byla porážka Unie a ztráty 12 600 mužů na její straně a 5 300 mužů na straně Konfederace.

Murfreesboro

V Tennessee pokračovala anarchie přerušená jen krvavou bitvou u Murfreesboro, jihovýchodně od Nashvillu, která proběhla v poslední den roku 1862. Po třech dnech bojů, v nichž obě armády ztratily téměř 25 000 z 76 000 mužů, se Konfederace stáhla. Severní armáda byla stejně neschopná pokračovat.

Pokus Unie o rozdělení Konfederace

Armády Unie pak vymyslely strategii, jejímž cílem byl pokrok na řece Mississippi a tím rozdělení Konfederace na dva díly. Za tímto účelem byly vytvořeny dvě velké armádní skupiny: první s cílem dobýt důležité konfederační město s pevností – Vicksburg. První pokus byl zastaven v prosinci 1862 v bivě u Chickasawem Bluffs. Tento pokus o rozdělení Jihu do dvou částí skončil zoufalým neúspěchem.

Griersonovo vedení

V dubnu 1863 došlo jednomu z nejsmělejších střetnutí celé války, která provedlo unijní jezdectvo pod vedením Benjamina H. Griersona. Vojsko o síle 1700 mužů opustilo v dubnu 1863 La Grange v Tennessee. O šestnáct dní později, poté, co ujeli 966 kilometrů (600 mil) dosáhli Baton Rouge v Lousianě. Na cestě zničili kilometry železnic, zajali 500 věznů, vyhnuli se vojskům poslaným proti nim a přitom ztratili jen 24 mužů.

Druhý útok na Richmond

Unionisté pak obnovili jednotky, které měly dobýt Richmond: armáda ve výši 134 000 dobře vybavených mužů byla pro Seveřany zárukou drtivého úderu proti konfederačním silám ve Virgnii. Jižanský generál Jackson se s Unií střetl v květnu 1863, přičemž během dvou dnů porazil přesilu Seveřanů a útok na Richmond byl tak po druhé odražen.

Během této bitvy známé jako bitva u Chancellorville byl Jackson zabit náhodným výstřelem z vlastních řad: smrt tohoto velmi schopného amerického generála byla pro jižní státy těžkou ztrátou.

Porážka Unie si však opět vybrala tvrdou daň v podobě vysokých ztrát Jižanů: padlo 17 000 unijních a 12 750 konfederačních vojáků. Procentuálně šlo o mnohem větší ránu jižním vojskům.

Pád Vicksburgu

V dubnu unionisté obnovili jejich pokusy o získání údolí řeky Mississippi. Přes těžké ztráty se generálu Ulyssesi Grantovi podařilo proniknout se svou armádou o síle 44 000 vojáků do Jacksonu – hlavního města Mississippi – kde snadno porazil 6 000 konfederačních obránců během krátké bitvy dne 12. května 1863.

Grant pak postupoval na Vicksburg, kde se dvakrát pokusil město dobýt. Po dvou neúspěšných pokusech se Grant rozhodl oblehnout město, než aby dobýval pevnost.

Obléhání trvalo 6 týdnů. Nakonec se konfederační vojáci vzdali a město padlo dne 4. července 1863 do rukou Unii. Konfederace byla rozdělena na dva kusy a to byla pro Jih osudná rána. Jakékoli další vítězství se zdálo nereálné.

Gettysburg

S ohledem na rychle se zhoršující vojenskou situaci se Jižané rozhodli pro tažení typu všechno nebo nic: Lee postupoval na sever do Pennsylvánie a doufal, že vybojuje rozhodující vítězství na půdě Unie. Dne 1. července 1863 se obě armády setkaly v bitvě u městečka Gettysburgu v Pennsylvánii.

Zpočátku se unijním vojskům podařilo odvrátit konfederační útok, ale útoky pokračovaly i v dalších dvou dnech a způsobovaly obrovské ztráty na obou stranách. Nakonec pod tlakem ztrát byli Jižané nuceni ustoupit.

Bitva byla rozhodujícím vítězstvím Unie, i když čtvrtina všech mužů, kteří se bojů účastnili, padla. Seveřané přišli o 23 000 mužů, Jižané měli ztráty čítající 25 000 vojáků. Unie byla příliš vyčerpaná na to, aby mohla ustupující jižanská vojska pronásledovat.

V listopadu 1863 Lincoln založil národní hřbitov pro ty, kteří padli v bitvě u Gettysburgu. Ve svém projevů známém jako Gettysburgská řeč podpořil bojové úsilí Severu.

Lincoln pozastavuje demokracii

I když Sever vyhrál dvě z nejdůležitějších střetnutí války (Vicksburg a Gettsyburg), rostly na Severu protiválečné nálady, které málem přerostly v povstání. Mnoho bělochů na Severu, jak Lincoln správně předpokládal, nezastávalo jeden konkrétní vztah k otroctví a mnoho lidí bylo také unaveno z nekonečné války.

V důsledku války se tedy Lincoln rozhodl vládnout autokraticky, což on hájil tím, že je válka, zatímco mnoho lidí jeho chování zpochybňovalo a tvrdilo, že je proti základním demokratickým principům. Lincoln pozastavil platnost mnoha základů demokratických: například kritici války byli zatčeni a zadržováni dlouhou dobu bez soudu.

Nejznámějším příkladem protiválečné agitace byl kongresman z Ohia Clement Laird Vallandigham, jenž byl zatčen v květnu 1863, poté, co pronesl protiválečnou řeč. Vojenský soud ho odsoudil k trestu odnětí svobody, ale Lincoln jeho trest změnil na vyhoštění do Konfederace.

Dne 1. června 1863 Lincoln pozastavil svobodu projevu – tedy právo zaručené prvním dodatkem ústavy. Došlo k zákazu Chicago Times, který byl proti Lincolnovi. Následoval ale tvrdý odpor a Lincoln byl nucen v této otázce ustoupit.

Vzpoura proti černochům v New Yorku

Pak roku 1863 vláda Unie zahájila nucené odvody – nejprve v New Yorku. Dav složený především z přistěhovaleckých dělníků – především Irů – napadl a vypálil úřady, jež toto nařízení vydaly, a další vládní instituce. Vzpoura byla potlačena policií, hasiči a místními milicemi během čtyř dní. Černoši se stali terčem útoků bílých davů, protože ty v nich viděly prvotní příčinu války.

Vláda Unie byla nucena přesunout část vojsk z bojů proti Konfederaci ve Virginii zpět, aby v New Yorku obnovily pořádek. Podobné nepokoje se konaly na více místech Unie, i když ne v takovém rozsahu.

Chickamauga

V této fázi války se každý den odehrávaly střety po celé délce fronty, která se nyní táhla přes několik států a vedla z východního pobřeží Mexického zálivu. V září Unie zahájila útok proti významnému železničnímu centru Konfederace – proti městu Chattanooga v Tennessee.

Konfederace ustoupila od města a raději se na odpor postavila mimo město – na Chickamauga. Poté, co byly málem poraženy chytrou obranou konfederačních vojsk, unijní síly vyhrály bitvu u Chickamauga, která byla pozoruhodná tím, že se velitel Unie v polovině bojů vzdal a osobně uprchl do Chattanooga. Vojenskou situaci pro Seveřany zachránil jeden z jeho důstojníků, který vedl konečný útok na konfederační vojska.

Bitva skončila patem a Unie se stáhla zpět do Chattanooga, následujíc tak svého velitele. Konfederaci se zde podařilo oblehnout síly Unie, ale její vojáci byli nakonec nahnáni do dvou slavných bitev: u Lookout Mountain a Missionary Ridge – obě bitvy se vedly mimo město. Během bojů v následujících třech dnech se Unii podařilo dosáhnout neuvěřitelného: vytlačili Jižany z jejich dobře opevněných pozic a region pak spadal pod kontrolu Unie až do konce války.

Wilderness

V květnu 1864 se armády Jihu a Severu opět střetly v lesích u Wilderness ve Virginii, blízko starších bojišť u Chancellorsville a Fredericksburgu. V bojích, které probíhaly během velkých zmatků, se ani jedné straně nepovedlo vyhrát nad tou druhou, ale ztráty byly těžké: 18 000 unijních vojáků a 11 000 vojáků konfederačních vojsk.

Jih tehdy pomalu krvácel. V době tohoto útoku unie nasadila 235 000 mužů. Jih mohl nasadit nanejvýš 135 000 špatně vyzbrojených a podvyživených mužů.

Spotsylvania and Cold Harbor

Mezitím byl Ulysses Grant jmenován vrchním velitelem Severních sil. Bez ohledu na ztráty u Wilderness nařídil Grant armádě nový útok.

Armády Unie postupovaly na Jih a v květnu vypukla v malém městečku Spotsylvania Courthouse ve Virginii desetidenní bitva. Ztráty Unie byly opět obrovské: dalších 17 000 mrtvých. Grant se pak opět pokusil dobýt Richmond. Konfederační vojska pod vedením Roberta E. Leea se spojila s posilami a setkala se s Unií u Cold Harboru ve Virginii – na dohled od Richmondu.

Bitva o Cold Harbor byla obrovskou porážkou Unie, která přišla o 7000 vojáků, zatímco Jih jen o méně než 1500.

Petersburg

Po ztroskotaném pokusu o dobytí Richmondu se unionisté pokusili dobýt hlavní město Konfederace z jihu a zahájili obkličování města. Snahou bylo přejít z dosavadních bojišť na severu na jih.

Plán počítal s tím, že se Konfederace bude přesouvat až na poslední chvíli. Unijní jednotky byly zastaveny u Petersburgu, jižně od Richmondu, v zoufalém pokusu o obranu. Město bylo v obležení déle než rok.

Potopení CSS Alabama

Třetí ztroskotání pokusu o dobytí Richmondu způsobilo u Seveřanů rozladění, které zmírnila jen zmínka o námořním vítězství u pobřeží Unie. Konfederační bitevní loď CSS Alabama – jedna z britských lodí postavená speciálně pro potřeby Jihu, potápěla desítky lodí Unie, které pluly do Evropy a zajímala mnoho zajatců. V červnu 1864 Alabama přistála u Cherbourgu ve Francii, kde čekala na opravy. U přístavu čekala USS Kersarge a obě se střely 19. června 1864.

Bitva byla krátká a drsná. CSS Alabama byla potopena za méně než dvě hodiny. CSS Florida, druhý z velkých konfederačních bitevníků byl zajat (v rozporu s mezinárodním právem) v přístavu Bahia (nyní Salvador), v Brazílii v říjnu roku 1864.

CSS Shenandoah sloužila v Tichomoří a že válka skončila se do 2. srpna 1865 nedozvěděla. Posádka se to dozvěděla až v listopadu 1865, když se kapitán obrátil na anglické úřady.

 

 

Část druhá – Konfederace poražena, Ku Klux Klan

V první části jsme líčili hlavní útoky a události americké občanské války. Tato část se zabývá porážkou Jihu a důvodem, proč byl založen Ku Klux Klan: z důvodu, aby se předešlo úplnému zničení Jihu.

V červnu 1864 provedly síly Unie rozsáhlou invazi do státu Georgie a za měsíc postoupila o 129 kilometrů (80 mil). Konfederační obránci pokaždé ustupovali bez většího odporu.

První útok v Atlantě

Nakonec v červenci 1864 síly Unie zaútočily na silnou konfederační obrannou linii na Kennesaw Mountain. Díky dobré obranné taktice Jižané zvítězili: síly Unie byly poraženy a ztratily 2000 mužů, zatímco konfederace 500. Přesto unionisté stále postupovali na Jih: v červenci se dostali na předměstí Atlanty – hlavního města Georgie.

Konfederace kladla zoufalý odpor protivníkovi, jenž byl v přesile: do konce července ztratili unionisté 9000 mužů a Jižané měli ztráty 10000 životů. V takové situaci byla prohra Jihu otázkou času.

Poslední útok Konfederace: pokus o dobytí Washingtonu D.C.

Zatímco Atlanta a Petersburg byly v obležení, Konfederace zahájila zoufalý krok ve snaze zvrátit nepříznivou situaci. Konfederační síly pod vedením generála Jubala A. Earlyho zahájily odvážný útok hluboko do území Unie a došly na dohled od Washingtonu D.C., což vyvolalo dne 11. července 1864 paniku v celém městě. Unionisté okolo města rozmístili jejich armádu. Konfederace se brzy stáhla.

Dobytí Mobile Bay

V této fázi byla pro Konfederaci situace beznadějná: v srpnu byla po námořní invazi zabrána osada Mobile Bay a následně rostl tlak při obléhání Atlanty v Georgii.

Dobytí Atlanty

V těžkých bojích byly rozsáhlé plochy Atlanty prakticky srovnány se zemí. Nakonec konfederační vojáci ustoupili a vojska Severu vstoupila do města dne 1. září 1864 za hraní kapel a vlání vlajek. Porážka měla zdrcující účinek na morálku Jižanů a byla to i velká strategická ztráta.

Údolí Shenandoah

Severní vojska v návaznosti na své vítězství pokračovala sérií dalších výher: porazili generála Jubala Earlyho v Shenadoah Valley, porazili Jižany ve třech důležitých bitvách u Winchesteru a Fishers Hill v září a u Cear Creek v říjnu.

Pochod k moři

V závěrečných měsících roku 1864 síly Unie pod vedením generála Shermana pochodovaly na východ od Atlanty 97 kilometrů (60 mil). V celé linii tohoto pochodu za sebou vojska nechávala chaos a destrukci: i když unijním jednotkám bylo zakázáno ničit soukromý majetek, zničily velké plantáže napříč Georgií.

To horší však mělo teprve přijít: v návaznosti na postup Unie došlo k osvobození černých otroků a ti vytušili příležitost k pomstě bílým Jižanům: znásilňování, plenění a rabování se každý den opakovaly. Jsou popsány tisíce případů, ale v nastalém chaosu jich mohlo být mnohem víc.

Shermanovy síly používaly svou ničitelskou taktiku schválně: Sherman doufal, že jeho tažení bude demoralizovat Jižany, stejně jako přerušení dodávek od dříve bohatých farem.

Nashville

Konfederační síly se dostaly pod palbu vedenou armádou Unie postupující z jihu Tennessee. Bitva o Franklin se konala na konci listopadu 1864 a vyústila v další vítězství Unie. V polovině prosince unionisté zahájili další útok na poslední síly Konfederace v Tennessee. Sever Jižany porazil a způsobil, že mnoho jižanských vojáků dezertovalo a vrátilo se zpět na své zničené farmy v Georgii i jinam. Válka už je nezajímala.

Na mnoha konfederačních územích byl nedostatek potravin a to byl zásadní důvod, proč se jižanským armádám začaly tenčit síly. Rozsáhlé dezerce byly stále častější a konfederační vláda byla vládou už jen na papíře.

Fort Fisher

Situace se pro Konfederaci ještě zhoršila v polovině ledna 1865, kdy přišla o Fort Fisher na pobřeží Severní Karolíny. Tím Jih přišel o poslední přístav v Atlantiku.

Bentonville

Poté, co porazili konfederační armády na jihu, se unionisté vydali na sever, aby se pokusili porazit poslední konfederační armádu, která stále byla na území Virginie a hlavního města Richmondu. V lednu pochodovalo v řadách Unie 60 000 mužů, kteří opět zastavili jižanské zásobování.

Ve svém tažení za získání Severní a Jižní Karolíny se unionisté setkali jen se slabým odporem v bitvě u Bentonville v březnu 1865. Konfederace byla snadno poražena a Seveřané pochodovali na Goldsboro v Severní Karolíně.

Vypálení Columbie

Pochod na sever vedl opět generál Sherman a opět byla ve znamení ničení všeho, co jí přišlo do cesty. Kromě zabavování zásob se běžně dělo, že byly ničeny rodinné domy a zemědělské podniky. Bílá populace byla ponechána napospas osvobozeným černým otrokům.

V důsledku této politiky spálené země bylo Shermanovo jméno na Jihu nenáviděno – a to z dobrého důvodu. Patnáct měst bylo zcela nebo z části spáleno. Žádné vypálené město nevyvolalo tolik poprasku, jako totální zničení Columbie – hlavního města Jižní Karolíny. Ke zničení města nebyl žádný vojenský důvod.

Dobytí Richmondu

Hlavní město Konfederace, Richmond, proti rostoucí unionistické síle statečně bránil Robert E. Lee. Po odříznutí nových dodávek byla situace pro Leeho stále beznadějnější. Porážka jeho armády v bitvě u Five Forks začátkem dubna naznačila začátek konce Konfederace. Lee nařídil evakuovat Richmond a město bylo dne 3. dubna 1865 obsazeno vojáky Severu.

[Obrázek]: Předehra konce – evakuace z Richmondu ve Virginii – hlavního města Konfederace – těsně před jeho dobytím v dubnu 1865.

Ustupující síly Konfederace se v sérii bitev v týdnu po pádu Richmondu střetly s triumfujícími vojsky Unie. Koncem prvního dubnového týdne byl Lee obklíčen a neměl ani šanci na vítězství, ani na únik. Dne 9. dubna 1865 se vzdal generálu Ulyssesovi Grantovi. Válka na severu byla u konce.

Konec války

Lincoln Grantovi nařídil, že má být k Jižanům velkorysý, protože má v úmyslu sledovat politiku usmíření. Nicméně dne 14. dubna 1865 byl Lincoln v divadle ve Washingtonu D.C. zavražděn hercem Johnem Wilkesem Boothem, který měl být příznivcem Konfederace. Lincolnova politika smíření se nikdy neuskutečnila.

[Obrázek]: Atentát na Lincolna provedený sympatizantem Konfederace Johnem Wilkesem Boothem v dubnu 1865. Spolu s Lincolnem padly i jeho plány na repatriaci všech černochů z Ameriky.

Dne 17. dubna se síly Konfederace vzdaly u nádraží v Durhamu v Severní Karolíně. Kromě toho se vzdaly i další dvě rozsáhlejší konfederační armády (jedna v Louisianě a druhá v Texasu), protože jim došlo, že boje jsou zbytečné. Nakonec byl dne 10. května zajat president Konfederace Jefferson Davis. Válka byla u konce.

Rekonstrukce

Skončení války znamenalo obnovení dvou zásadních otázek: otázky otroctví a moci federální vlády. Zákony, které prošly Kongresem formálně zrušily otroctví s tím, že šlo o vojenskou nezbytnost. Lincoln vydal dne 1. ledna 1863 Proklamaci emancipace, podle níž byli všichni otroci v povstaleckých státech osvobozeni. Dne 6. prosince 1865 byl ratifikován 13. dodatek ústavy, který zrušil otroctví ve všech státech Spojených států.

Ostrovy vyhrazené pro černochy

Jedním ze způsobů, kterým chtěl Lincoln řešit problém s emancipací černochů a také s jejich geografickou izolací od bílých, byl Shermanův Speciální polní rozkaz číslo 15, který vydal v lednu 1865. V rámci tohoto opatření mělo být dáno osvobozeným černochům výhradní právo k užívání velkého množství ostrovů a části pobřežních oblastí Jižní Karolíny a Georgie. Tím by vznikl malý černošský stát uvnitř hranic Spojených států.

Úřad pro osvobozené

Vláda Unie v březnu 1865 vytvořila to, co se stalo známé jako Úřad pro osvobozené (Freedmen’s Bureau). Šlo o federální instituci vytvořenou s cílem pomoci osvobozeným otrokům v emancipaci a začlenění do společnosti. Tato instituce pracovala až do roku 1867, kdy se v důsledku hromady intrik a korupce rozpadla.

Rekonstrukční zákony

Kongres, jenž byl nyní plný aktivistů proti otroctví, kteří se chtěli Jižanům pomstít jednak za otroctví a jednak za odtržení od Unie, nyní schválil řadu zákonů, jejichž cílem bylo upevnit nad Jihem kontrolu.

V březnu 1867 americký kongres schválil Rekonstrukční zákony – a to i přes veto nového presidenta: Andrewa Johnsona. V rámci tohoto zákona byla nařízena vojenská vláda v deseti z jedenácti povstaleckých států, jedinou výjimkou bylo Tennessee, které ratifikovalo nejdůležitější reformy, jako například volební právo pro všechny, ale zároveň zbavil hlasovacího práva všechny bělochy, kteří podporovali povstalce.

V každém z deseti ostatních států byl jmenován vojenský velitel a pod jeho vedením každý stát napsal novou ústavu, která zaručovala volební právo všem dospělým mužům bez ohledu na rasu. Pouze pokud stát ratifikoval novou ústavu a 14. dodatek ústavy, byl proces politické reorganizace kompletní.

Podle těchto zákonů byl Jih rozdělen do pěti vojenských zón a každá byla svěřena jinému generálovi. Dozor byl nutný, protože osvobození černoši byli hladoví po pomstě.

Diskriminace Jižanů ohledně volebního práva

Ústava Unie byla změněna (třetí část 14. dodatku byla ratifikována 9. července 1868), jehož prostřednictvím bylo volebního práva zbaveno obrovské množství bílých, kteří podporovali vzpouru proti Unii. Ve stejné době bylo hlasovací právo rozšířeno na všechny už dávno osvobozené a emancipované otroky, klasifikace černocha jako „třípětinového člověka“ byla z ústavy odstraněna (i když Indiáni byli stále vyloučeni z volebního práva).

Pád řádné vlády

Nová administrativa vyvolala u obyvatelstva Jihu velkou nelibost, kterou přiživovaly rasové konflikty. V jižních státech byla z volebního práva vyloučena většina bílých, proto měli ve většině států rozhodující hlas negramotní černoši, kteří se do té doby zabývali jen sběrem bavlny. Nyní se měli účastnit politiky. Samozřejmě nebyli schopní vybrat efektivní vládu a státní orgány se začaly téměř ihned rozpadat.

Bývalí černí otroci byli také v mnoha oblastech umístěni jako vojáci a důstojníci, kteří měli vymáhat práva a pořádek od poražených Jižanů. To samozřejmě vyústilo ke zneužívání moci k pomstám. Vedle jmenování beznadějně nekompetentních černochů do vysokých vládních pozic, byli do vlád jmenování také Seveřané a to většinou z prospěchářských důvodů: stali se známými jako carpetbaggeři nebo taškáři.

Severní veteráni občanské války pobírali od jižních států důchod, jižanští vojáci ale ne.

[obrázek]: Fotografie z roku 1868: vláda Jižní Karolíny. Pouze 22 z 94 černošských zákonodárců umělo číst a psát. Bílí ve vládě byli většinou seveřané, protože bílí Jižané byli zbaveni práva volit a nemohli ani kandidovat.

Ku Klux Klan a bílý odpor

Rasové násilí a vládní neschopnost vedla k vytvoření Ku Klux Klanu, což byla organizace založená bývalým Konfederačním generálem Nathanem Bedfordem Forrestem. Ačkoliv je dnes Ku Klux Klan malý a roztříštěný, původně hrál velmi důležitou roli ve svržení rekonstrukční vlády tvořené bývalými černými otroky v mnoha jižních státech.

Původní Klan, jenž není možné zaměňovat s dnešními skupinami, které se zaštiťují stejným jménem, byl založen v Pulaski v Tennessee v zimě v letech 1865 a 1866 skupinou šesti armádních důstojníků, kteří svou společnost pojmenovali podle řeckého slova kuklos (kruh). Jeho činnost byla zaměřena proti rekonstrukční vládě a jejím vůdcům: jak bílým, tak i černým, kteří se k moci dostali v roce 1867.

Oblečeni do bílých šatů s ostrými kapucemi (ve snaze zastrašit pověrčivé černochy), zahájili členové Klanu kampaň plnou nenávisti proti bílým i černým, které považovali za zrádce.

Bitva o Liberty Place

V Louisianě, kde více než polovina bělochů byla zbavena práva volit, byl Ku Klux Klan zvlášť aktivní. Odpor bělochů proti většinově černošské vládě vyvrcholil ozbrojenými střety mezi bílými bojovníky a převážně černošskou okupační armádou v bitvě u Liberty Place v New Orleans roku 1874, kdy 3500 lidí zaútočilo na radnici a další instituce. Když přišla černá okupační armáda, obě strany se zapojily do přestřelky a došlo i k použití děl. Bylo způsobeno mnoho škody a bílí museli ustoupit.

Povstání však bylo natolik závažné, že v Lousianě měla okupační armáda zůstat několik let. Podobné střety zažila i jiná města: v Tennessee vypukly nepokoje v Memphisu v květnu 1866 z důvodu zvlášť tvrdých rekonstrukčních opatření a z důvodu zvýšení černošské kriminality. Federální vláda byla nakonec nucena zavést stanné právo, aby zavedla pořádek.

[obrázek]: Odpor vůči rekonstrukčním opatřením se zvrhl v povstání. V bitvě u Liberty Place v září 1874 se střetlo několik stovek členů Bílé Ligy s černošskou armádou a policií v New Orleans v Louisianě. Obě strany proti sobě použily i děla.

Zastavení rekonstrukčních opatření

Tato kampaň byla nakonec byla jedním z důvodů, proč Severní státy opustily své rekonstrukční snahy a povolily všem bělochům opět hlasovat ve volbách. Poté, co Jižané opět přebrali vládu, byla drtivá většina politiků opět bělošská.

Původní Klan byl oficiálně rozpuštěn jeho vůdcem Nathanem B. Forrestem roku 1869, ale jednotlivé skupiny ještě dále pokračovaly se svou násilnou kampaní.

V roce 1871 tehdejší president Ulysses S. Grant obdržel stížnost Jižanů na to, že byli vyřazeni z volebního práva, zatímco negramotní černoši volit mohli a souhlasil s další změnou ústavy, která by zaručila všem stejná práva.

Tímto konečně zrušil všechny zákony, které bělochům znemožňovaly volit a Klan, jehož hlavním úkolem bylo obnovení hlasovacích práv, se stal bezvýznamným. Znovu založen byl až v roce 1915 a ačkoli po první světové válce počet jeho členů dosáhl tří milionů (jedním z členů byl i pozdější president Warren G. Harding), už nikdy nezískal význam, jaký měl v roce 1871.

I když obraz Klanu utrpěl případy brutálního násilí, na němž se podíleli jednotliví členové, nemůže být pochyb o tom, že jižní státy dostal z pod vedení nekompetentními černochy. Tuto skutečnost uznal i pozdější president Woodrow Wilson, když po návštěvě filmu Davida Griffihse „Zrození národa“ prohlásil, že původní Klan „zachránil civilizaci na Jihu“.

Stažení federální armády

Byl tu i další důvod pro pád černošské vlády: presidentské volby roku 1876 vyhrál republikán Rutherford B. Hayes, který okamžitě stáhl federální vojska, jež stále podporovala černošskou vládu, z jižních států (hlavně z Louisiany a Jižní Karolíny). V důsledku toho se černošské vlády zhroutily a byly nahrazeny bílými.

Na Jihu vítězí bílí demokraté

Díky zbavení volebního práva obrovského množství bělochů měli velký vliv černošští voliči. Černochy nabírala republikánská strana – strana Abrahama Lincolna – ve víře, že téměř každý stát bude mít republikánskou vládu, která se bude opírat o okupační armády, kde hodně členů byli černoši.

Černoši také měli také své zástupce na poli federální vlády: v Kongresu byli dva senátoři a 14 reprezentantů.

Téměř všichni bílí, kteří měli povoleno na Jihu hlasovat, byli zcela proti této vládě: tím spíše, když vlády začaly nařizovat vybírat různé poplatky a propustit všechny černé otroky. V důsledku vysokých výplat pro bývalé černé otroky se daně prakticky ztrojnásobily. To dále působilo na hospodářsky zdecimovaný Jih, který se potýkal s následky války.

Běloši znovu volí

V důsledku toho se zvýšila podpora opoziční strany Demokratů. V roce 1871 bylo bělochům navráceno volební právo a tak opět tvořili většinu. Kombinace obnovy volebního práva, násilí proti rekonstrukčním aktivistům a zrušení federální okupační armády převzali Demokraté vládu.

Vítězství demokratů v jižních státech znamenalo odmítnutí rekonstrukční politiky: daně byly zkráceny, státy snížily výdaje, což vedlo k okamžitému zrušení institucí, které umožňovaly masivní korupci neschopných černých zákonodárců.

Demokratům se také povedlo upravit fungování strany, takže jen bílí se mohli účastnit primárních voleb nebo interního hlasování o kandidátech. Díky tomu zůstala strana bělošská – jak v případě podpory, tak i v případě svých kandidátů.

Testy gramotnosti

Bílí zákonodárci hledali způsoby, jak snížit počet černých voličů, kterých už nyní byla menšina. Jedním z návrhů bylo zavedení testu gramotnosti: jen ti, kdo prokázali dostatečnou úroveň čtení a psaní měli právo hlasovat. I když toto rozhodnutí znamenalo vyloučení z voleb i pro řadu bílých, největší dopad to mělo na černošskou populaci, protože většina z nich byla naprostými analfabety.

Segregace

Jižanské Demokratické zákonodárné sbory pak nařídily sérii segregačních zákonů, jejichž cílem bylo rozdělit jednotlivé rasy: od škol až po veřejná místa. Mnohá nařízení zavedly i severní země. V roce 1875 Kongres schválil i Zákon o občanských právech, kterým zrušil diskriminaci v hotelech, divadlech a na železnici. V roce 1883 byl tento zákon prohlášen za neústavní, protože zasahoval do práva na řízení přístupu k soukromému majetku.

Rasové důsledky války

Následky války byly na bílé populaci obrovské: nejméně 250 000 konfederačních vojáků bylo zabito – tj. 5% z bílé populace Jihu. Obrovské plochy zemědělské půdy byly zničeny a mnoho měst – jako např. Atlanta – bylo prakticky srovnáno se zemí.

Na Jihu využily 4 miliony černochů nastalého chaosu, aby získali co nejvíce majetku, který jim rekonstrukční vláda dokonce přiznala.

Občanská válka stála životy 610 000 Američanů – porovnejte to s 4 435 životy, které stála Válka za nezávislost. Do těchto čísel je započítáno jak 360 000 obětí ze strany Severu, tak i čtvrt milionu obětí Jihu. I když Sever ztratil více mužů, měl také vyšší počet obyvatel – přibližně 22 000 000.

Počet Jižanů byl asi 8 milionů bělochů. Procentuálně tedy byla válka pro Jih daleko ničivější, než pro Sever.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: