Kapitola 64: Stát založený na rase – Třetí říše

Část I. – Ideologické pozadí Třetí říše

Adolf Hitler je bezesporu jednou z největších postav 20. století – a dokonce možná i století jednadvacátého, i v tom případě, že bychom brali v úvahu pouze negativní reakce na jeho osobu. Kvůli této slávě, či hanbě, zůstává Hitler a Třetí říše jedním z nejkontroverznějších témat soudobých dějin.

Adolf Hitler, nordický rasový typ, s příměsí alpínských předků.

Navzdory všem zkoumáním a historickým hodnocením zůstává Hitler a Třetí říše jedním z nejsložitějších historických období. Důvodem je Hitlerův obrovský vliv na každodenní politiku a život konce 20. století a je obtížné nalézt jakýkoliv zdroj, který má nezaujatý pohled na stát vytvořený nacisty v Německu v letech 1933 až 1945.

Ve skutečnosti většina toho co bylo o Hitlerovi a nacistickém Německu napsáno, bylo napsáno pod tlakem politické korektnosti: dobrým příkladem je příběh z Olympijských her v roce 1936 černého amerického atleta Jesse Owense.

Olympijské hry v roce 1936

Nejvíce zmiňovaným příběhem o Hitlerovi a Olympijských hrách v Berlíně, které nepochybně sloužily jako politická prezentace nacistického Německa, je, jak si Hitler odmítl potřást rukou s americkým černým atletem Jessem Owensem poté, co Owens vyhrál závod. Tento mýtus je velmi rozšířený: V Encarta Encyclopedia, vydané Microsoftem (vydání 1998), stojí následující záznam pod Jessem owensem:

„Owens, Jesse (1913-80), jeden z největších atletů všech dob . . . Člen amerického běžeckého týmu na Olympijských hrách v roce 1936 v Berlíně, Owens vyhrál čytři zlaté medaile. Časem 10,3 vteřiny vyhrál běh na 100m a vytvořil olympijský rekord; vytvořil nový olympijský a světový rekord časem 20,7 vteřiny v běhu na 200m; a vyhrál také ve skoku do dálky svými 9,2m, opět novým olympijským rekordem. V tomto roce byl také členem amerického běžeckého týmu na 400m a zaběhl nový světový i olympijský rekord 39,8 vteřiny. I přes vynikají Owensonovi sportovní výkony, odmítl německý vůdce Adolf Hitler uznat jeho olympijská vítězství, protože Owens byl černoch. Owens aktivně působil v mládežnických atletických programech a později založil vlastní firmu. Jeho vlastní autobiografie, Příběh Jesse Owense, byla publikována v roce 1970.“ – „Owens, Jesse,“ Microsoft  Encarta, 98 Encyclopedia.1997 Microsoft Corporation.“

Realita byla ve sktuečnosti podstatně odlišná: stalo se to, že se Hitler zúčastnil prvního dne her 2. srpna 1936 a osobně poblahopřál německému atletovi Hansi Woellkeovi, který se stal prvním Němcem, který vyhrál zlatou medaili od her v roce 1896.

Po zbytek dne Hitler pokračoval ve svém příjimání olympijských vítězů, Němců i Neněmců, ve svém VIP salónku.

Dalšího dne, 3. srpna brzy ráno, se předseda Mezinárodní olympijské komise, Comte Baillet-Latour, setkal s Hitlerem a řekl mu, že porušil olympijský protokol pořádáním oslavy pro vítěze ve svém VIP salónku.

Hitler se omluvil a přislíbil, že se od této chvíle zdrží jakýchkoliv osobních gratulací vítězům, německým i neněmeckým. Během tohoto dne Owens vyhrál své zlaté medaile – a vzhledem k olympijským pravidlům mu Hitler rukou nepotřásl, stejně jako nikomu jinému po zbytek her.

Je tedy naprosto nepravdivé tvrdit, že Hitler vědomě Owense ignoroval. Ve skutečnosti ve své autobiografii, na kterou výše citovaná Encarta Encyclopedia odkazuje, Owens popisuje jak Hitler vstal a zamával mu:

„Když jsem prošel kolem kancléře, vstal a zamával na mě, já jeho mávání opětoval. Myslím, že spisovatelé ukázali svou nechuť k prvnímu muži Německa.“ – Jesse Owens, Příběh Jesse Owense 1970.

Dalším často zmiňovaným příběhem z Olympijských her v Berlíně je ten, že Owens svým vítězstvím „vyvrátil nacistickou teorii o nadřazené rase“ – ve skutečnosti Olympijské hry jako celek vyhrálo Německo s 89 medailemi, v porovnání s druhými Spojenými státy s 56 medailemi.

Olympijské hry v roce 1936 v Berlíně. Protože se jednalo o první politické  hry, traduje se dnes o nich spousta zkreslení a mýlek. Jedna ze skrytých sktučeností je velká podpora Evropy vyjadřovaná Hitlerovi: na obrázku je francouzský olympijský tým, vstupující na berlínský stadion, zdravící nacistickým pozdravem, pochodujíce za svou státní vlajkou.

Velkou ironií zůstává skutečnost, že tehdejší americký prezident, Franklin D. Roosevelt, coby účastník voleb v obavě reakce jižních států, odmítl pozvat Owense do Bílého domu: Owens později poznamenal, že to byl Roosevelt, ne Hitler, kdo ho odbyl.

To byl jeden z příkladů zkreslování, kterých je kolem nacistického Německa plno, výsledkem nacistické antižidovské politiky. Je také pravdou, že historii píší vítězové: z Třetí říše udělali politický horký brambor, který je už padesát let připomínán i přes své zmizení.

„Velká lež“ – HITLER PŘED NÍ VAROVAL

Dalším příkladem záměrného zkreslování Hitlera a nacistického Německa je příběh o „Velké lži.“ Nejčastěji je v souvislosti s ní zmiňováno, že tuto techniku „Velké lži“ Adolf Hitler vynalezl, v tom smyslu, že „čím větší lež, tím snáze ji lidé uvěří.“ Často je předkládána jako důkaz, že ji Hitler sám použil.

Znovu se podívejte na Olympiádu v roe 1936, pravda je přesně opačná: Hitler varoval před technikou Velké lži, připisovav ji svým nepřátelům, Židům.

Citace níže o „Velké lži“ pochází z Hitlerovi knihy Mein Kampf, kapitola 10, kde autor mluví o technice „velké lži“ používané Židy během světové války proti německému generálovi Ludendorfovi. Je to záměrné zkreslování této části Mein Kampfu tvrzením, že Hitler propagoval techniku „velké lži“ – ve skutečnosti, jak si můžeme přečíst níže, před ní varoval:

„Ale zůstalo tak pro Židy s jejich nenapodobitelným uměním pro lež a jejich bojujícími soudruhy, marxisty, přičíst odpvoědnost za pád [Německa v první světové válce] člověku, který sám ukázal nadlisdkou vůli a nergii ve svém snažení zabránit katastrofě, kterou předpověděl, a zachránil národ od osudné hodiny pádu a hanby. Předáním odpovědnosti za prohranou světovou válku na Ludendorffova ramena, uchopili morální právo tak nebezpečným způsobem, že mohli zrádce otčiny přivést před spravedlnost.

To vše bylo inspirováno zásadou – která je sama o sobě pravdivá – že ve vellké lži je vždy jistá část důvěryhodná; protože široké masy národa jsou vždy snáze ovlivnitelné v hlubších vrstvách emocionální přirozenosti, než ve vědomosti a dobrovolnosti, a tak v primitivní jednoduchosti jejich myslí snáze uvěří velké lži než malé, protože sami často říkají malé lži o malých věcech, ale stydí se lhát ve velkém. Nikdy by jim nepřišlo na mysl vytvořit tak nepředstavitelnou lež a ani nevěřili, že by toho někdo jiný byl schopen. I kdyby před nimi leželi skutečné důkazy o pravdě, jejich mysl bude i nadále pochybovat, budou si nadále myslet, že existují i jiná vysvětlení. Drzá lež za sebou vždy nechá stopy, dokonce i poté co byla stržena, pravda, která je známá všem lhářům tohoto světa a všem, kdo spolu konspirují v umění lži. Tito lidé až příliš dobře vědí jak použít lež na ty nejpodlejší účely.

Od nepaměti však Židé lépe než kdokoliv jiný vědí, jak použít lež a pomluvy. Není jejich satmoná existence založena na velké lži, jmenovitě na tom jak se sami označují za náboženskou skupinu, přestože jsou ve skutečnosti rasa? A jaká to rasa! Jeden z největší myslitelů, kterého lidstvo kdy mělo, označil Židy pojmenováním, které je naprosto pravdivé. (Schopenhauer) nazval Židy „Největšími lháři.“ Ti, kdož si neuvědomují pravdivost tohoto tvrzení, nebo mu nechtějí věřit, nebudou nikdy schopni podat ruku na pomoc vítzství Pravdy.“

– Adolf Hitler, Mein Kampf, Kapitola X

Nacistické potlačování demokracie

Hitler se svojí nacistickou stranou vyznačoval jasnou charakteristikou – kterou nikdy neskrýval – odporem k demokracii. Pevně věřil ve vůdcovský princip, kdy jeden vůdce převezme odpovědnost za zásadní rozhodnutí, a jakmile se nacisté dostali k moci, začali s programem upevňujícím jejich moc na úkor ostatních stran a opozičních hnutí.

Tento antidemokratický směr byl dále rozšířen i za hranice politiky: svoboda tisku a nakonec i svoboda projevu byla omezena. I když zde byly jisté demokratické procesy, Německo v tom všem nebylo samo: ve skutečnosti na konci 20. století pouze jediná země na celém světe – Spojené státy americké – zaručuje svým občanům naprostou svobodu projevu: každá jiná země má jednu nebo více forem omezení sovobody projevu, zejména v oblasti rasového soužití, kdy ve všech zemích Evropy je trestným činem vést debatu o rasách, na toto téma se může svobodně diskutovat pouze v Americe.

Hitlerovo zvolení do úřadu

Bylo tedy docela ironické, když se Hitler dostal k moci zvolením a ne převratem ( i když se o to v roce 1923 pokoušel; selhal a strávil devět měsíců ve vězení).

Ve volbách v březnu 1933 získala nacistická strana největší počet hlasů, což jim zajistilo 44% křesel v německém parlamentu.  To samo o sobě nebyla úplná většina, ale když se menší nacionalistické a pravicové strany přidaly k nacistům, stálo za Hitlerem zhruba 52% obyvatel. Tyto menší strany se později ze své vlastní vůle spojily s nacistickou stranou.

Padesát dva procent celkem obdržených hlasů, by dnešní politici považovali za drtivé vítězství: Většina západních evropských vlád se k moci dostala s daleko menším obnosem hlasů, většinou kolem 30 až 40 procenty.

Hitler a statisíce jeho následovníků na shromáždění: nacistický vůdce byl bezpochyby jedním z nejpopulárnějších zvolených vůdců všech dob.

Jakmile byli u moci, nacisté spojili svou mistrnou propagandu s rozšířením programu politických a sociálních reforem. Do tří let byla drtivá většina Němců přesvědčena, aby hlasovala pro Hitlera.  Po nástupu do funkce v roce 1933, Hitler ve svém veřejném projevu požádal Němce o čtyři roky v úřadě, po kterých uspořádá referendum o své vládě. Toto referendum se řádně konalo s jednoduchou otázkou na hlasovacích lístkách: „Schvalujete národně socialistickou vládu nebo ne?“

Výsledky překvapily i Hitlera: ohromujících 44’461’278 hlasovalo pro „ano“, nebo-li 98,8% z celkových 45’453’691. Pro „ne“ hlasovalo ubohých 540’211.  (Baynes, Hitlerovy projevy, 1922-1939, vydání 2., Royal Institute of International Affairs, London).

I s přihlédnutím k tomu, že se někteří lidé báli vyjádřit nesouhlas, stále ukazuje úroveň podpory, které by v dnešní demorkacii nedosáhl žádný politik.

Vnitřní politika

Hitlerova popularita zůstala velmi vysoká téměř po celou dobu války a sloužila jako nejdůležitější důvod německého boje do hořkého konce, aniž by se  národ ve velkém měřítku nějak bouřil, jak se stalo na konci první světové války. To samo o sobě bylo úžasné: ale ještě více ohromující je, když uvážíme, že se nacistický stát stal přirozeně ještě více autoritářský.

Nebylo to dlouho před tím, než byla komunistická strana zakázána: Německo se rychle stalo státem jedné strany a všechny ostatní strany byly postaveny mimo zákon. Němci dostali právo volit sem tam v referendech pouze o určitých otázkách: v každém tomto hlasování hlasovali více než 98% pro to, co udělala vláda.

Literatura a umění, které se považovalo za nežádoucí bylo umístěno na index zakázaných děl: to automaticky zahrnovalo veškeré židovské práce, ale také mnoho nežidovských. Ke slavnému pálení knih došlo pouze jednou: nežádoucí knihy se poté již v Německu jednoduše netiskly.

Hospodářské refomy

Německý stát byl revoluční ve všech směrech: jedním z nejvýznamějších bylo hospodářství. Když se Hitler dostal v ’33 k moci, 30% obyvatel bylo nezaměstnaných: od rou 1938 mělo Německo nedostatek pracovních sil.

Při tomto hospodářském oživování, učinil Hitler něco, co k němu pomohlo vzbudit věčnou nenávist mezinárodního bankovnictví: místo založení německé obnovy na obrovských půjčkách od zahraničních i německých bank, Hitler přivedl německé hospodářství k výměnnému systému, který mohl zajistit to, co bylo potřeba výměnou německého přebyteku za přebytek v jiných zemích – v běžném jazyce, jednoduchou výměnou.

Další radikální změnou, kterou Hitler přinesl, bylo zbavení soukromých bankovních ústavů práva tisknout peníze – což Hitler považoval za židovské – a obnovil toto výhradní právo pro německý stát (je zajímavé srovnat současný systém Británie a Ameriky, kde konsorcia soukromých bank – Federální reservy v Americe a Anglická banka v Anglii – zajišťují tisk a následný „prodej“ peněz vládám, čímž vznikají obrovské druhy těchto zemí).

Osvobození od zvláštních a složitých systémů státního dluhu vydáváním vlastních peněz, vzlétlo německé hospodářství jako raketa. Hitler také opustil od zlatého standartu jako prostředku pro krytí Reichsmarky: peníze v Hitlerovském Německu nebyly založeny na zlatě, ale na výrobních schopnostech německěho lidu.

Hitler v roce 1937 řekl:

„Nebyli jsme tak hloupí, abychom se pokoušeli krýt naši měnu zlatem, které jsme neměli, ale každou vydanou marku jsme zaručovali ekvivalentem ochranné známky v hodnotě práce nebo vyrobenného zboží… smáli sme se našim národním finančníkům, kteří chtěli hodnotu měny řídit zlatem a cennými papíry, ležícími v trezorech státní banky.“

Práva pracujících

Odbory byly rozpuštěny a reformovány pod dohledem státu jako Pracovní fronta. Právo pracujících na stávku bylo zrušeno a stát aktivně zasahoval v pracovních sporech. Problém nezaměstnanosti byl řešen vytvářením pracovních projektů, především slavnými Hitlerovými dálnicemi.

Životní úroveň se dramaticky zvýšila s možností pro pracující poprvé vycestovat do zahraničí ve státem sponzorovaných dovolených v tzv. programu „Síla z radosti“

Děti byly povinny sloužit v Hitlerjugend nebo v její rovnocenné ženské obdobě jako část národní služby: střetávání těchto mládežnických organizací bylo v neděli v časech bohoslužby. Brzy se z kostelů začali vytrácet mladí lidé, kteří více než sezení v kostele upřednostňovali sportovní vyžití nebo táboření.

Nacistická atomová věda

Další často zmiňovaný mýtus o nacistickém Německu je ten, že nebylo schopno postavit vlastní atomovou bombu, protože odmítlo „židovskou vědu“ Alberta Einsteina a dalších židovských vědců.

V roce 1999 byl tento argument vyvrácen po zveřejnění tajných nacistických dokumentů o atomové bombě. Podle těchto materiálů, které jsou veřejně dostupné v Mnichovském státním muzeu, jsou výzkumní poznámky německých fyziků pracujích na programu atomové bomby, například Wener Heisenberg a Otto Hahn, stejně jako zápisky, fotografie a korespondence mezi vědci a nacistickými autoritami.

Dokumenty dokazují, že německý výzkum probíhal souběžně s americkým, ale Třetí říši chyběly materiály kvůli spojeneckému bombardování.

V listopadu 1945 hlásali dva američtí vyšetřovatelé, pouhých šest měsíců po německé porážce ve druhé světové válce „pouhý nedostatek plutonia“, který udržel Adolfa Hitlera od postavení atomové bomby (Nazi Atom Bomb, Files To Be Opened, Associated Press, January 1999).

Pokud by spojenecké bombardování bylo mírnější, není pochyb o tom, že by nacistické Německo bylo schopné postavit vlastní atomovou bombu – což by změnilo průběh války.

Pokrok ve zdravotnictví

Přehled nacistického pokrok v medicíně je zajímavým čtením pro zdravotně uvědomělé osoby: nacističtí vědci byli mezi prvními na světě, kdo varoval před nebezpečím radiace; azbestu, olova, kadmia a rtutě (všechny byly znovuobjeveny mnoho let po skončení druhé světové války, kdy bylo spousta německých výzkumů odmítnuta jako nacistické halucinace).

Kromě toho byly německé lékařské časopisy v letech 1930 až 1940 prvními, které varovaly před nežádoucími účinky umělých potravinářských barviv a konzervačních přísad v jídle a pití a zdůrazňovaly potřebu návratu k „organickým“ nebo přírodním složkám v oblasti léčiv, kosmetiky, hnojiv a potravin.

Zákaz vivisekce

Prvním zákonem přijatým v nacisty kontrolovaném parlamentu Východního Pruska roku 1933, pod premiérem Hermanem Goeringem, byl zákaz vivisekce a experimentování na zvířatech.

Tento zákon také zakazoval židovskou rituální porážku pro získání tzv. košér masa: rituál zahrnuje podřezání hrdla zvířete a nechání ho vykrvácet, zatímco se rabín modlí za umírající zvíře: tato porážka byla nacisty zakázána jako barbarský způsob, který zvířeti způsobuje zbytečnou bolest. Nakonec byl tento zákon rozšířen v celém Německu,

Nacistické Německo také zakázalo používání pesticidu DDT kvůli zdravotním rizikům (desítky let před obdobnou politikou v jiných zemích) a místo toho začalo používat vlastní verzi známou jako Cyklon-B.

Hitlerova podpora protikuřácké kampaně

Nacistické Německo bylo také první zemí světa, která aktivně vedla protikuřáckou kampaň: v červenci 1939, byl založen Výbor proti nebezpečenství alkoholu a tabáku, se sponzorstvím Říšského zdravotního úřadu byl financován výzkum efektu nikotinu na lidský organismus. V červnu 1942 byl v Sasku na Universitě v Jenu založen Institut pro boj proti tabáku, financovaný Hitlerem osobně, který na celý projekt dal svých vlastních 100’000 říšských marek. Rokem 1944 se Německo stalo první zemí na světě, která zákázala kouření ve veřejných prostředcích dopravy.

„Je kouření nebezpečné pro zdraví?“ čteme z tohoto protikuřáckého článku v nacistické publikaci Gesundes Volk („Zdravý lid“), duben 1939. Obrázek nalevo znázorňuje množství tabáku skonzumovaného Němci za jeden rok (1935) v porovnání s váhou milionu lidí, a v jednom roce „náš lid utratí 2,5 miliardy říšských marek za tabák; za ten samý peníz by mohl koupit 2,5 milionu Volkswagenů.“

Nacistické odrazování od alkoholu

V roce 1937 přijali nacisté zákon zakazující prodej alkoholu nezletilým a nařizující přísné tresty pro řízení pod vlivem alkoholu, zahrnující i první krevní testy pro podezřelé řidiče.

Součástí státní snahy o kontrolu alkoholu se SS zavázalo pouze k pití minerální vody. Obchodní zájmy SS na minerální vodě se rozšířily až do takového bodu, že v roce 1945 vlastnily 75% veškeré německé produkce minerálních vod.

HITLER A KŘESŤANSTVÍ

Také je ve všeobecném přesvědčení to, že Hitler a nacisté nebyli křesťané a byli vehementně proti náboženství, v čemž měli vidět židovský náboženský systém. Na veřejnosti Hitler příjimal a dokonce chválil křesťanství, když bylo protižidovské, ale v soukromí ho nenáviděl, jak si zaznamenal v osobním deníku Martin Borman a vydal jako „Hitlerovi tajné rozhovory“, Farrar, Straus and Young, New York, 1953:

“Nejtěžší rána, která kdy zasáhla lidstvo byl příchod křesťanství. Bolševismus je nemanželské dítě křesťanství. Obě jsou židovské vynálezy. Záměrné lži ve věci náboženství byly do světa zavedeny křesťanstvem. Bolševismus prakticky lže úplně stejně, když tvrdí, že přináší svobodu lidem, zatímco ve sktuečnosti je chce pouze zotročit. Ve starověkém světě byly vztahy mezi lidem a bohy založeny na úctě. Byl to svět osvícený myšlenkou tolerance. Křesťanství bylo prvním vyznáním na světě, které chce své protivníky vyhladit ve jménu lásky. Jeho programem je intolerance.

Bez křesťanství bychom neměli Islám. Římská říše by pod germánským vlivem směřovala ke světovládě a lidský pokrok by se na patnáct století nezastavil na jednom bodě.

Nelze říci, že by křesťanství člověku přineslo život duše, pro tento vývoj bylo v přirozeném řádu věcí.“

– Adolf Hitler, noc z 11 na 12 července 1941.

„Křesťanství je vzpoura proti přírodním zákonům, protest proti přírodě. Dovedeno do logického extrému je křesťanství systematickou kultivací lidského selhání.

– Adolf Hitler, 10. října 1941.

Část II. – Rasová hygiena – německé nacistické rasové zákony

Kromě politických reforem, které se setkaly s kladným ohlasem (dokonce i ty nedemokratické), zavedla nacistická vláda i řadu rasových zákonů. Tyto zákony zasahovaly do spousty oblastí: od eugeniky (jejíž počátky jsou v Americe, ne v Německu, jak jsem popsal v předchozí kapitole) až k zákazu smíšených manželství mezi Němci, Židy a dalšími nebílými.

Sterilizační zákon

„Nejsme sami“ – Nacistický propagandistický plakát, ospravedlňující sterilizační zákon z roku 1934, ukazuje německý pár obklopen vlajkami národů, které už obdobný zákon mají. Neues Volk, 1936.

Dne 14. července 1934 schválila německá vláda zákon pro prevenci genetických nemocí u potomstva, známý jako sterilizační zákon. V rámci tohoto zákona mohl být po schválení speciální komise sterilizován každý, kdo trpěl genetickými chorobami jako slabomyslnost, schizofrenie, duševními chorobami, Huntingtonovu chorobou, genetickou slepotu, hluchotu, nebo těžkým alkoholismem (zajímavostí je, že na počátku devadesátých let američtí vědci „znovuobjevili“ genetické předpoklady k alkoholismu).

Tímto zákonem se nacistické Německo stalo nechvalně známé, i přesto, že to nebyl první obdobný zákon: roku 1928 prošel ve švýcarském kantonu Waadt zákon, který umožňoval sterilizaci duševně nemocných; roku 1929 schválilo Dánsko obdobný zákon; Norsko schválilo sterilizační zákon v roce 1934, následované Švédskem (1935), Finskem (1935), Estonskem (1936) a Islandem (1938). I ostatní státy měly své sterilizační zákony, například Mexiko, Kuba, Lotyšsko, Československo, Jugoslávie, Litva a Maďarsko.

V roce 1907 sterilizační zákon schválil americký stát Indiana; v roce 1930 mělo podobný zákon dalších 28 amerických států a jedna kanadská provincie, díky čemuž bylo sterilizováno na 15’000 osob před rokem 1930. V roce 1939 bylo už ve 29ti amerických státech sterilizováno na 30’000 lidí (Racial Hygiene, Medicine under the Nazis, Robert N. Proctor, Harvard University Press, 1988).

Nacistická eugenika

Německé eugenické hnutí bylo primárně zaměřeno proti samotným Němcům, nikoliv proti Židům. Německý lékařský výzkum měl za to, že degenerovaní bílí jsou hlavním ohrožením německé společnosti, protože mají větší sklony k množení: v tomto ohledu nebyli nacisté sami. Roku 1930 kritizovala ženská příloha novin Sociálně demokratické strany (Vorwaarts) dánský sterilizační zákon z roku 1929, který nepovoloval sterilizaci „spodiny“.

V roce 1931 vyjádřila dokonce i Německá komunistická strana podporu sterilizaci psychisky narušených (Racial Hygiene, Medicine under the Nazis, Robert N. Proctor, Harvard University Press, 1988).

Německý sterilizační zákon měl za výsledek něco mezi 350’000 až 400’000 sterilizovanými na konci války v roce 1945 – žádný z nich nebyl Žid – a s pouze 500ti nebílými dětmi, vzešlímy ze vztahu německých žen a černých francouzských vojáků, kteří okupovali Porýní po první světové válce.

Nacistická eugenika se primárně soustředila na německé bělochy, ne na jiné rasy. Slovo „Untermensch“ (nebo-li podčlověk) bylo ve skutečnosti používáno jako označení pro zdegenerované bělochy, ne pro jiné rasy. Na tomto obrázku z roku 1937, který byl publikován ve Volk in Gefahr (Lidé v nebezpečí), je problém špatných bělochů určen takto: „Hrozba Underman, vypadá takto: Muž, kriminálník, má v průměru 4,9 dítěte, s oběma rodiči kriminálníky je to 4,4 dítěte, se „slabšími“ rodiči to je 3,5, běžná německá rodina má pak 2,2 dítěte a vzdělaná rodina má průměrně 1,9 dítěte.“

Mateřský kříž

Německá vláda se snažila napodobit řecké a římské snahy o populační růst tím, že odměňovala rodiny s velkým počtem dětí:  se speciálním zaměřením na tzv. Mateřský kříž, kdy se matkám se čtyřmi dětmi dávala bronzová medaile, matkám se šesti dětmi medaile stříbrná a matkám s osmi dětmi medaile zlatá. Do konce války bylo těchto medailí rozdáno na statisíce. Za velký počet dětí byly také nebízeny finanční příspěvky a daňové úlevy.

Kombinace těchto pobídek, zakázáním potratů (s výjmkou duševně nemocných) a rozšířením hranic Německa vedlo k nárůstu počtu narozených děti v Německu během doby Třeří říše na více než tři miliony.

Norimberské zákony

V září roku 1935 schválila německá vláda říšský občanský zákon, který účinně omezil německé občanství jen na lidi „německé a spřízněné krve, kteří jsou díky svému chování ochotni a schopni věrně sloužit německému lidu a národu.“ Židé a jiní neněmci byli reklasifikováni jako cizinci, tudíš pozbyli německého občanství.

Ve stejný den byl také schválen zákon na ochranu krve, který zakazoval všechny sexuální vztahy mezi Němci a neněmci, na základě občanství. Tento zákon také zakazoval sňatky mezi Němci, Židy a dalšími nebílými.

K vyřešení problému již existujících manželství a dětí, zákon definoval Žida, jako osobu se dvěma (ze čtyř) židovskými prarodiči, v opačném případě byla taková osoba klasifikována jako Němec a bylo jí dovoleno si Němce vzít – nacistický ústupek, kvůli faktu, že většina evropských Židů byla prakticky evropského původu s židovským rasovým make-upem

Ve skutečnosti zákon na ochranu krve zakazoval, aby si „čtvrtinoví židé“ brali jiné „čtvrtinové Židy“, kvůli rozpuštění židovských genů, aby se tak zabránilo posílení židovského genu v Německu, což by z takových svazků mohlo vyplynout.

Narozdíl od propagandy, která Třetí říši obklopuje, mnoho z těchto čtvrtinových Židů sloužilo věrně v nové německé vládě, ve všech oblastech říšské administrativy a dokonce i v ozbrojených silách, bez jakéhokoliv druhu pronásledování.

Norimberské zákony byly přísná genetická pravidla, která určovala, kdo je, a kdo není Žid: Židem byl pouze ten, kdo měl dva z prarodičů židovského původu. Tento graf, vydaný říšským zdravotnickým úřadem v roce 1936, je přehledem „přípustnosti manželství mezi Árijci a neárijci.“ Bílé kruhy představují „čisté Němce“, kruhy s černými částmi ukazují podíl židovské krve. Dovolené (zulassig) byly svazky mezi čistými Árijci a čtvrtinovými Židy; naopak nebyly dovoleny (verboten) svazky mezi čtvrtinovými a tříčtvrtinovými Židy – zajímavý příklad toho, jak se zákon skutečně snažil rozptýlit Židy v Německu.

Nelze bez ironie nezmínit, že tento zákon, kdo je a kdo není Žid, byl vypracován na základě konzultací a schválení německé židovské rady, ve které byli zejména Židé ze sionistického hnutí, kteří chtěli vystěhovat Židy z Evropy do Palestiny.

Třetím a posledním rasovým zákonem schváleným německou vládou byl zákon o ochraně genetického zdraví německého národa, schválený v říjnu 1935. Tento zákon od párů, které se chtěly brát, vyžadoval, aby se dostavily na lékařské vyšetření kvůli nežádoucím genetickým rysům, které by se mohly projevit u dítěte: zákon zakazoval manželství mezi jedinci, kteří trpěli pohlavní nemocí, slabomyslností, epilepsií nebo některou z dalších chorob, která byla zahrnuta ve sterilizačním zákoně. Ti, u kterých bylo něco podobného objeveno, se mohli vzít jen za předpokladu, že se nechají sterilizovat, aby z tohoto manželství nevzešlo žádné dítě.

Projekt eutanazie poslal na smrt 70’273 lidí

V roce 1938 napsal německý otec, jménem Knauer, Hitlerovi dopis, ve kterém ho žádal o milosrdnou smrt, eutanázii, pro své zrovna narozené dítě, které se narodilo slepé, retardované a s jednou noho ua rukou. Tento případ Hitlerem tak pohnul, že poslal svého osobního lékaře, aby to prověřil, a pokud by vše bylo pravda, aby dítěti poskytl eutanázii. Tento Knauerův případ započal legální program eutanázie, první v západní civilizaci od dob Sparty a ranného Říma, které také dovolovaly milosrdně zabít retardované a znetvořené děti.

Do konce války bylo podobných dětských eutanázií vykonáno kolem 5000, všechny individuálně prozkoumávány speciálním výborem. Politika eutanázie byla následně rozšířena i na retardované a znetvořené dospělé. Díky německému zvyku si vše pečlivě zaznamenat je znám přesný počet nevyléčitelně duševně nemocných, na kterých byla eutanázie vykonána: 70’273.

I když byla eutanázie dospělých prováděna tajně, bylo nemožné to skrýt před německou veřejností. V roce 1941 si veřejnost na nacistické vládě vynutila, aby od tohoto programu opusitla.

Část III. – Evropa podporuje Hitlera

Hitler nebyl populární pouze v Německu: mnoho Evropanů všech národností a obou pohlaví otevřeně podporovalo nacistickou ideologii a dobrovolně se hlásilio k práci nebo do armády, aby tak napomohlo německému válečnému úsílí.

Podpora nacismu byla značně rozšířena: skrz na skrz celým evropským kontinentem od Británie, Irska, Francie, jižních zemí, Skandinávie, východní Evropy až k samotnému Rusku. Největší pronárodně socialistická hnutí byla tato: Britská unie fašistů a národních socialistů, Francistické hnutí ve Francii, Rexistická strana v Belgii, Nizozemská národně socialistická skupina, Železná stráž v Rumunsku, Ruská národně osvobozenecká armáda a samozřejmě spousta dalších.

Nahoře: Ve Francii, rozlobené  na předválečného židovského premiéra Leona Bluma  a jeho potlačování demokracie a zakazování francouzských národoveckých skupin, byla viděna vzrůstající podpora Francistického hnutí po německé okupaci Francie v roce 1940. Na obrázku Francistické shromáždění ve Velodrome d´Hivier v Paříži, přilákalo tisíce lidí.

Vlevo dole: Britská unie fašistů a národních socialistů na shromáždění v Earl´s Court v Londýně v roce 1936 – Jedno z největších shromáždění, které se kdy v Británii konalo. Vpravo dole: Vůdce Britské unie, Oswald Mosely, na shromáždění v Limehouse v Londýně.

Dole: Zahraniční dělníci v Říši: Miliony Evropanů během války dobrovolně migrovali do Německa za prací nejen pro válečný průmysl, zatímco velký počet Němců byl povolán k vojenské službě. Na obrázku pracovní delegace reprezentující devatenáct národů na návštěve v Berlíně v roce 1941. Nápisy na obrázku jasně ukazují pracující z Rumunska, Belgie, Ukrajiny a Srbska.

 

Narozdíl od poválečné propagandy nebyly nacisté mezi Evropany viděni jako dobyvatelé, ale častěji byli vítáni místními jako spojenci.

 

 

 

 

 

 

Vlevo dole: Nizozemští národní socialisté zdraví německé vojáky vstupující do Holandska Hitlerovským pozdravem, vpravo dole vidíme nadšené Ukrajince vítající německou armádu do své země, opět Hitlerovským pozdravem. Ukrajinci nacisty považovali za spásu od toho co viděli v židovském komunismu.

 

 

Jeden z nejzřetelnějších příkladů této popularity přišel s potřebou první panevropské armády, Waffen SS. SS, nebo-li Schutzstaffel (Ochrané sbory), začala jako malá osobní stráž Adolfa Hitlera: postupně se z ní stala ideologická armáda nacistické strany, nakonec tvořící stát ve státě s vlastními důstojníky a infrastrukturou.

SS se vyvinulo ve tři rozdílné větve: Gestapo, nebo-li politickou policii; Hitlerovu osobní stráž, a nakonec ve vlastní armádu zvanou Waffen SS („Zbraně SS“).

 

Waffen SS se stala nejznámějším útvarem samotných SS, přestože byla vytvořena jako poslední. Často se také plete s Gestapem, které vedlo koncentrační tábory a bylo kompletně odděleno od Waffen SS.

Waffen SS byla plně dobrovolnická ideologická armáda. Díky své dobrovolnické povaze se mezi členy vyvinul jedinečný duch. V normální německé armádě, Wehrmachtu, měli vojáci nařízeno své osobní skříňky pečlivě zamykat, aby se předešlo krádežím. Ve Waffen SS byl rozkaz mít všechny osobní skříňky odemknuty: neočekávalo se, že by jeden příslušník Waffen SS kradl od druhého. Tento rozkaz byl snadno vnucen po jednom známém incidentu: Dva příslušníci Waffen SS byli přistihnuti jak kradou ve skříňkách svých druhů: oba byli zastřeleni, pohřbeni do neoznačených hrobů a celý pluk následně přes jejich hroby pochodoval. V celé Waffen SS už nikdy víc nebyl zaznamenán jediný případ krádeže.

Vůdce SS Heinrich Himmler o bílé rase

Cenný pohled na to jak nacisté nahlíželi na ostatní Evropany nám byl poskytnut prostřednictvím pamětí Artura Silgailise, náčelníka generálního štábu lotyšské legie, lotyšské Waffen SS, v jeho knize „Latvian Legion“ (James Bender Publishing, 1986, strany 348-349). Ve své knize Silgailise popisuje rozhovor, který vedl s Heinrichem Himmlerem, vůdcem SS a druhým nejmocnějším mužem nacistického Německa:

Nahoře: Francouzský palakát zobrazuje evropské tažení proti komunismu. Jsou na něm zobrazeny vlajky národů, které dobrovolně vyslali vojáky na pomoc německému válečnému úsilí. Jediná země, která na plakátu chybí je malá jednotka složená z britských dobrovolníků.

„(Himmler) potom vyjmenoval ty národy, které považoval za součást germánské rodiny národů a těmi byly: Němci, Holanďané, Vlámové, Anglosasové, Skandinávci a baltské národy. ‚Sjednotit všechny tyto národy do jedné velké rodiny je v současnosti nejdůležitější úloha‘ (řekl Himmler). ‚Toto sjednocení se musí odehrát na principu rovnosti a zároveň se musí zajistit identita každého národa a jeho ekonomická nezávislost, samozřejmě to druhé se musí přizpůsobit zájmům celého germánskeho životního prostoru. (…) Po sjednocení všech germánskych národů do jedné rodiny si tato rodina musí dát za úkol připojit k sobě všechny národy románské (…) Jsem přesvědčený, že po sjednocení se románské národy budou schopné zachovat jako Germáni (…) Tato rozšířená rodina bílé rasy potom bude mít za úkol přijmout také slovanské národy, protože i ty patří k bílé rase. (…) Jen tímto sjednocením bílé rasy bude moct Západní civilizace být zachráněná před rasou žlutou. (…) V současnosti je v tomto ohledu vedoucí organizací Waffen-SS, protože její organizace je založená na principu rovnosti. Waffen-SS se skládá nejen z germánskych, románskych a slovanských, ale dokonce i z muslimských jednotek a současně si každá jednotka zachovala svojí národní identitu, bojujíc po těsném boku ostatních. (…) Znám velmi dobře své Němce. Němec si často myslí, že je lepší, ale rád bych takovéhle myšlení odvrátil. Je důležité, aby každý důstojník Waffen-SS poslouchal příkaz důstojníka jiné národnosti, jako i to, aby důstojník jiné národnosti poslouchal německého důstojníka.“

Tento soukromý rozhovor osvětluje a rozbíjí některé mýty, které vyvstaly kolem německé nacistické rasové politiky: jmenovitě nacistický pohled na Němce jako na jedinou nadřazenou rasu a pohled považující Romány a Slovany za podřadné. Obě tato tvrzení jsou naprosto nepravdivá, jak vlastními slovy dokazuje Himmler.

Vlevo dole: Generál Aygustin Munoz Grandes, velitel Modré divize španělských dobrovolníků, kteří se přidali k bojům na východní frontě na straně Německa. Vpravo dole: Dva dobrovolníci ze španělské Modré divize u Luftwaffe na východní frontě.

 

60% příslušníků Waffen SS nebyli Němci

Waffen SS také byla předním ukazatelem nacismu za hranicemi Německa: je málo známým faktem, že z milionu mužů sloužících ve Waffen SS bylo celých 60% – 600 000 mužů 0 dobrovolníky ze všech možných evropských zemí. Etničtí Němci byli ve skutečnosti ve Waffen SS menšinou, nacož se často zapomíná.

Neněmečtí dobrovolníci přicházeli z Nizozemí, Belgie, Finska, Francie, Dánska, Norska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Ukrajiny, Běloruska, Španělska, Itálie, Maďarska, Jugoslávie a dokonce zde byla i malá dobrovolnická jednotka složená z Britů, známá jako Legie sv. Jiřího.

Zahraniční jednotky Waffen SS byly všechny nasazeny na východní frontě ze dvou důvodů: za prvé se tito dobrovolníci dobrovolně hlásili k boji s komunismem; a za druhé aby tak nikdy nemohli být obviněni, že bojovali proti svým krajanům ve svých zemích. Několik tisíc Franzouců z 20 000 ve francouzské dobrovolnické divize Waffen SS Legii Charlemagne padlo v Bitvě o Berlín v roce 1945.

Vlevo dole: Francouzští dobrovolníci ve Waffen SS divizi Legii Charlemagne ve Smolensku v Sovětském svazu na východní frontě v roce 1943. Povšimněte si francouzské vlajky na rameni. Vpravo dole: Spolu s načmáraným „Heil Hitler“ a „Vive le France“ na vlaku odjíždějí francouzští dobrovolníci SS z Paříže na východní frontu. Legie Charlemagne sama existovala až do konce války, kdy byla téměř zničena v Bitvě o Berlín.

Nahoře: Francouzští dobrovolníci ve Waffen SS divizi Legii Charlemagne ve Smolensku v Sovětském svazu na východní frontě v roce 1943. Povšimněte si francouzské vlajky na rameni. Dole: Spolu s načmáraným „Heil Hitler“ a „Vive la France“ na vlaku odjíždějí francouzští dobrovolníci SS z Paříže na východní frontu. Legie Charlemagne sama o  sobě existovala až do konce války, kdy byla téměř zničena v Bitvě o Berlín.

Nahoře: Francouzský příslušník Waffen SS pochudující na Champs-Elysées po návratu z východní fronty.

Nahoře: Léon Degrelle, Belgičan který se stal generálem Waffen SS, zdraví belgické Waffen SS pochodující Bruselem v roce 1944. Degrelle bojoval na východní frontě a na konci války uprchl do Španělska. Hitler jednou řekl, že kdyby měl syna, chce aby byl jako Degrelle. I přes velké strádání zůstal Degrelle Hitlerovi oddán až do své smrti v exilu v roce 1994.

 

Nahoře: Skandinávci tvořili velkou část jednotek Waffen SS – zde dva Dánové stojí před náborovou kanceláří ‚Pluku Nordland‘ v Copenhagenu. Dole: Nizozemští SS pochodují v Amsterdamu. Nizozemci utvořili největší jednotku dobrovolníků v SS ze všech národů Evropy.

 

Tisíce ruských dobrovolníků v boji s komunismem

 

 

Nahoře: Kozáci z ruských stepí, dobrovolně ve Waffen SS, statečně bojující za národně socialistickou věc proti komunismu. Dole: Generál Andrej Andrejevič Vlasov, bývalý generál sovětské armády, který byl Němci zajat a požádán k utvoření antikomunistické armády. Jeho ‚Ruská osvobozenecká armáda‘ hrdině bojovala proti Sovětům až do konce války, kdy ji západní Spojenci vydali Sovětům. Ti většinu popravili. Na obrázku Vlasov na inspekci své ruské armády vyzbrojené Němci.

Waffen SS také často nabírala mezi Rusy, Ukrajinci, Kozáky, Lotyši, Litevci a Estonci. Další tisíce Rusů se dobrovolně hlásilo ke službě v německé armádě: v roce 1944 byli soustředěni do dvou oddělených jednotek pod bývalým sovětským generálem Vlasovem, který byl Němci na počátku války zajat.

Vlasov a jeho ruská armáda urputně bojovala až do konce, kdy tisíce jeho vojáků uteklo na západ, aby se vzdali Američanům a Britům, než aby čelili Sovětům. Jejich naděje však přišli bláhové: v operaci s krycím názvem Keelhaul byl Vlasov a kolem 20 000 jeho vojáků předáno do rukou Sovětům západními Spojenci: ani nepřekvapí, že už o nich nikdo nikdy neslyšel.

Podpora ztlumená porážkou a odvetnými masakry

Tato rozšířena podpora Hitlera a národního socialismu byla rozptýlena koncem války, hlavně kvůli porážce – a následné propagandě proti – nacismu v Německu. Jen málo lidí se rozhodlo sami sebe spojit s poraženým nepřítelem, který byl efektivně démonizován.

Kromě toho německá taktika odvetných akcí proti civilnímu obyvatelstvu za činnost odbojových skupin podpořila odcizení neněmců. Hnutí odporu, povzbuzované Spojenci, se objevilo téměř na všech okupovaných územích a to navzdory skutečnosti, že to bylo v rozporu s Ženevskou úmluvou, která výslovně uvádí, že jakmile se země formálně vzdala, bylo to by porušením úmluvy začít znovu bojovat.

Nejslavnější z těchto odvetných akcí – kterým vždy předcházela partizánská činnost – jsou Oradour ve Francii, Lidice v Československu (v obou případech byla celá vesnice zničena), Amsterdam v Nizozemí (kde byli náhodné skupiny obyvatel obklíčeny a na veřejnosti zastřeleny) a několik míst na východní frontě.

Celá podpora Hitlera se i přes svoji velikost v roce 1945 vypařila. Skutečností zůstává, že před jeho porážkou jeho podpora v Evropě významně rostla, což je pro řadu dnešních lidí nepřijatelné.

 

Část IV. – „Konečné řešení“ – nacistická židovská politika

Třetí říše a Adolf Hitler budou navždy spojovány s výbuchem antižidovství neviděný od křižáckých výprav nebo období středověku. Nespočet knih a filmů, které samy o sobě antižidovské aktivity vytvářejí, se nikdy nesnažily vysvětlit Hitlerovo a nacistické antižidovství.

Nacistický antisemitismus stál na třech pilířích:

• Za prvé, Židé byli spojováni s podvratnou politickou činností a komunismem (Více v 61. kapitole:“Židé a komunismus“). Jak bylo uvedeno dříve, antisemitismus nevynalezli nacisté, ale obdobně se veřejně vyjadřoval už Winston Churchill a řada dalších, včetně Henryho Forda v Americe; politická podvratnost, ze které byli Židé obviňováni začínala u fantazií (Protokoly sionistických mudrců) a končila židovskou podporou pornografie, rasového míšení, úpadkového umění (tzv. „moderní umění“) a dalších věcí, které jim nacisté přisuzovali;

• Za druhé, nacisté spojovali Židy s kapitalismem a ekonomickým vykořisťonávím. Tento názor má už předkřesťanskou tradici. Hitlerovské antižidovství také zdůrazňovalo spojení mezi židovským kapitalismem a komunismem. Komunistická ruská revoluce v roce 1917 byla často spojována s americkým židovským bankéřem Jacobem Schiffem; a

• Za třetí, nacisté spojovali křesťanství s Židy a jako argument jim sloužil fakt, že toto náboženství bylo šířeno z Blízkého východu a nemělo tak původ v Evropě. Avšak nacisté na křesťanství neútočili otevřeně, spíše ho nechali ať samo uchřadne jak se skutečně stalo na konci 20. století. Nicméně v případě Hitlerových vlastních vyjádřeních o křesťanství – viz. první část této kapitoly – je jasně patrné, že křesťanství spojoval s Židy.

Pouze v tomto světle můžeme porozumět motivačním faktorům, které stály za Hitlerem: tradice antisemitismu sahá celá staletí nazpět, moderní politické myšlení spojuje Židy s komunismem a podvratnou činností, úpadek Německa pod Versailleským systémem, ekonomický kolaps a vynikající řečnické schopnosti samotného Hitlera. Všechny tyto faktory sloužili jako pohon vzestupu nacistické strany k moci v roce 1933.

Nacistický propagandistický plakát zobrazující Židy (Davidova hvězda); kapitalismus (symbol dolaru) a komunismus (srp s kladivem), vše jako část jedné choroby.

1933: Židé vyhlašují Německu válku

Úplně prvním vyhlášením války v celé druhé světové válce bylo to z 23. března 1933, kdy shromádění  židovských vůdců z celého světa formálně a veřejně vyhlásilo válku Hitlerově vládě, která tu dobu byla pouhé dva měsíce u moci a doposud nevydala žádný ze svých rasových zákonů.

Židovské vyhlášení války otisklo velké množství novin, včetně Daily Express v Londýně, který na celou přední stranu v čísle z 24. března 1933 otiskl titulek „Judea vyhlašuje Německu válku“. V článku se volalo po „sjednocení všech židů na celém světě“, kdy se na shromáždění židovských vůdců rozhodlo o masivních demonstracích a také celosvětovém bojkotu německého zboží, pravděpodobně skrze mezinárodní obchodní styky.

Nahoře: Dně 24. března 1933 všechny světové noviny hlásaly vyhlášení války Německu Židy: první vyhlášení války v rámci druhé světové války a zároveň prostupuje snahou vysvětlilt britské a francouzské vyhlášení války Německu v roce 1939 při invazi do Německa, ale nevyhlášení války Sovětskému svazu za ten samý čin. Druhá světová válka byla vedena proti Německu, ne proti Sovětskému svazu; vše kvůli tlaku Židovstva na zničení protižidovského Německa, nikoliv na ochranu Polska.

Nevědomky sloužilo toto vyhlášení války Německu pouze k rozdmýchání protižidovského cítění po celém Německu: německá vláda bránila Židům v zastávání veřejných funkcí nebo „vlivných pozicích,“ mezi jinými například školství, žurnalistika apod.

Toto vyhlášení také poskytlo legální základy k zadržování velkého počtu Židů v Německu: Amerika konec konců internovala Japonce, stejně jako Kanada a Británie, která zase internovala Italy. Pokud Židů sami vyhlásili Německu válku, tak nacisté mohli argumentovat, že není neopodstatněné se domnívat, že jsou hrozbou a také s nimi tak jednat. Navzdory tomu, ne všichni Židé byli internováni v celém trvání války.

Proto když sovětská armáda vstoupila v roce 1945 do Berlína, objevila plně fungující židovskou komunitu s několika tisíci lidmi vyčkávajících v synagogách.

Koncentační tábory

Nacistické Německo je nicméně známé hlavně pro své koncentrační tábory a zvláště pak pro ty, ve kterých bylo po válce nalezeno mnoho vyzáblých a mrtvých vězňů. Ti se následně stali synonymem oné doby. První koncentrační tábor byl zřízen brzy po uchopení moci nacisty; byl jím známý tábor Dachau, nacházející se severně od Mnichova.

Tyto tábory byly ve skutečnosti velká vězení kam byli vězni posíláni civilními soudy na dobu určitou za spáchání různých trestných činů. Tyto zločiny mohly být politického charakteru – členství nebo aktivita v zakázané komunistické straně – ale často se týkali i normálních zločinů jako je krádež. Později zde byli internováni i homosexuálové.

Ve skutečnosti bývalý komunista, který plánoval bombový útok v mnichovské pivnici v listopadu 1939 byl k pobytu v Dachau odsouzen na několik měsíců a poté propuštěn. Bomba mohla Hitlera zabít (odešel dříve: kdyby se držel té noci svého programu a řečnil dál, byl by dozajista mrtvý). Skutečnost, že byl tento pachatel krtáce po vypuknutí války propuštěn je klíčová: ukazuje nám to, že do koncentračních táborů nebyli posíláni pouze Židé, a že tomu nebylo ani natrvalo.

Fakt, že odnětí svobody nebylo v případě koncentračních táborů trvalé porázaly mimochodem i odkryté moskevské státní archivy vězňů z Osvětimi v roce 1944 – tábor s údajnou plynovou komorou.

Nahoře: propouštěcí listina vězně z tábora Osvětim-Birkenau datována k roku 1944. Propouštěcí listina objevená v moskevském státním archivu nám poskytuje jak jméno vězně tak datum propuštění – 8. ledna 1944. Přesvědčení, že se v táboře Osvětim provádělo zplynování vězňů si se skutečností propuštění vězňů výrazně odporuje, ve skutečnosti několik tisíc vězňů tento tábor přežilo.

Také málo známým faktem je skutečnost, že mnoho uvězněných komunistů byli Židé: nicméně před začátkem druhé světové války v září 1939 většina německých Židů – asi 319 900 z celkového počtu 500 000 – z Německa emigrovalo. (Racial Hygiene, Medicine Under the Nazis, Robert N. Proctor, Harvard University press, 1988). Jak navíc ukazuje přítomnost židovské komunity v Berlíně v roce 1945, ne všichni byli během války internováni.

Nahoře: Podmínky v nacistických koncentračních táborech se během války zhoršily, zvlášť, když velké bombardování Německa přerušilo všechny zásobovací trasy koncem roku 1944. Noční můry jako tato se naskytly spojeneckým vojákům u tábora Bergen-Belsen v severním Německu. Tito lidé nebyli zavražděni v plynových komorách: všechny vykazují známky úmrtí tyfem, který způsobuje dehydrataci a hubenost. Přestože se zprvu tvrdilo, že v každém táboře plynové komory byly, nyní se tvrdí,ž e byly pouze v táborech na území okupovaného Polska.

Nacisticko-sionistická aliance

Vypuknutí druhé světové války nevedlo k navýšení počtu koncentračních táborů; jejich počet od roku 1933 neustále rostl. Uzavření hranic však samozřejmě znamenalo konec židovské emigrace. Vítězství v Polsku a na západě brzy významě navýšila pošet Židů pod německou správou.

Počáteční nacistický plán na řešení židovské otázky byl odložen na neurčito: počítlo se s židovským přesídlením do Rhodésie, na Madagaskar či do Palestiny. Kvůli společnému cíly tedy byla založena významná aliance mezi Reinhardem Heydrichem, generálem SS později zavražděným v Praze, a německými židovskými sionisty.

Heydrich ve spolupráci se sionisty zřizovali v Československu farmy pro Židy , kteří si přáli emigrovat do Palestiny, aby je tak naučili základní dovednosti v zemědělství: během války pak bylo několik set nacisty trénovaných Židů skutečně do Palestiny přemístěno skrz Turecko.

Všechny tyto pokusy však byly nepraktické, protože válka eskalovala: nakonec byla v lednu 1942 svolána konference předních nacistických vůdců do vily na předměstí Wannsee vně Berlína. Zde se mělo rozhodnout co by Říše měla s Židy pod německou správou podniknout.

Protokol z Wannsee

Ačkoli je z konference ve Wannsee známo hodně a máme i podrobný zápis, který není nijak poutavý: nikde se v něm nepíše o vraždění Židů; pouze se zmiňuje o přesídlení Židů z Polska a jejich využití pro válečný průmysl během války, než bude zhotoven konečný plán.

Současní historici pak slovo „přesídlení“ objevující se v protokolu považují pouze za zástěrku slova vyhlazení – nicméně pro toto odvážné tvrzení nemáme jediný důkaz.

Jednotky Einsatzgruppen

Mezitím Německo napadlo Sovětský svaz a dobylo jeho velkou část. Jednotky SS, plnící politickou misi nacistické strany, se sformovaly do tzv. Einsatzgruppen – „Skupiny zvláštního pověření,“ které měli postupovat za frontovými vojsky a popravovat všechny komunistické funkcionáře, partizány a další.

Jednotky Einsatzgruppen se úkolu chopili s pověstnout německou efektivitou a pravidelně do Berlína posílali detailní zprávy (které přežili konec války) o tom kolik lidí a kde zabili. Vzhledem ke skutečnosti, že velká část těchto komunistických funkcionářů byli Židé, ne však všichni, jednotky Einsatzgruppen specificky uváděli i jejich počet.

Boje s komunistickými partizány byly leckdy tvrdé: mnoho velitelů jednotek Einsatzgruppen bylo zabito v boji. Přestože oběti jednotek Einsatzgruppen nebyli nikdy spočteny, odhaduje se počet až 200 000 zabitých před tím než se německé síly byly nuceny koncem války stáhnout z okupovaných území.

Koncentrační tábory v Polsku

V jedné části Polska ustanovili Němci protektorát nesoucí název Generální Government, kde zbudovali šest nových koncentračních táborů přičemž první z nich začal fungovat ke konci roku 1942 a poslední byl uzavřen v srpnu 1944.

Těchto šest táborů neslo názvy měst, blízko nichž byly situovány: Chelmno (také známý jako Kulmhof), Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek (známý také jako Lublin) a Osvětim.

Konference ve Wannsee přesně ustanovila, že tyto tábory budou tábory pracovními – a skutečně, Osvětim byla jedním z nejprůmyslovějších oblastí v Polsku. Vedle tábora bylo postaveno mnoho průmyslových závodů, všechny využívajíce táborou pracovní sílu: mezi těmito závody byly například Agfa, Bayer Pharmaceuticals a Siemens, stejně jako slavná Buna, která Německo zásobovala gumou a také zlepšila výrobu benzínu z uhlí.

Nové tábory v Polsku se od starých táborů v Německu lišily ještě v jedné věci: velká část vězňů byli Židé, kteří sem byli přesídlováni nejen z Německa, ale z mnoha dalších míst okupované Evropy. Například polský doktor židovského původu, Ludwik Flek, deportovaný do Osvětimi jednotkami SS, pracoval v laboratoři vyrábějící vakcíny: Flek přežil válku i přes svou internaci v osvětimi (Racial Hygiene, Medicine Under the Nazis, Robert N. Proctor, Harvard University Press. p. 283).

Nahoře: Mapa znázorňující síť hlavních koncentračních táborů. Přestože se po válce tvrdilo, že všechny koncentrační tábory byly používány k masovému vyhlazování, od 60. let minulého století se tvrdí, že vyhlazovací byly pouze tábory v Polsku. Ve skutečnosti dokonce i tato mapa ze 70. let ukazující „vyhlazovací tábory“ se musela změnit – tábor Stutthof (ve Východním Prusku) je znázorněna jako „tábor vyhlazovací“ – nyní je však uváděn jako „pouhý“ koncentrační tábor jako tábory na západě.

Šest milionů

Navzdory tak vysoké průmyslové produkci a krátkému času existenci táborů (kolem dvou let) se tradičně tvrdí, že v těchto šesti táborech v Polsku bylo zavražděno v plynových komorách asi šest milionů Židů. (Ostatní koncentrační tábory v Německu samotném, jako Dachau nebo Bergen-Belsen plynové komory neměly.)

Máme však zmatek v přesném počtu zavražděných Židů ve všech táborech, stejně jako o plynových komorách. Naprostý nedostatek německých dokumentů nepomáhá: narozdíl od jednotek Einsatzgruppen, kde aspoň máme částečné záznamy, zatímco o masovém vraždění v těchto táborech nemáme nic.

Zvyšující se pošet disidentů z řad historiků napadadající tvrzení o masovém vyhlazování Židů nacisty během druhé světové války vedl až k zakázání revizionismu v mnoha evropských zemí. To samo o sobě vyvolává pochybnost, protože pravda nemusí být přece chráněna zákonem. Nicméně analýza tohoto problému není v rozsahu a vůbec ne cílem této knihy.

Perzekuce Židů v nacistickém Německu

Nahoře: „Nekupujte u Židů“ stojí na nápisu za nacistickým členem SA během jednoho z mnoha bojkotů židovského zboží v Německu.

I přes všechny diskuze na téma holokaustu a jeho dopadu na Židy a nacistické Německo, nikdo si nedovolí zpochybňovat, že Židy, narozdíl od kohokoliv jiného během druhé světové války, potkaly velké útrapy a neštěstí kvůli neustálému pronásledování na základě jejich rasové příslušnosti.

Mezinárodní židovstvo však veřejně a zcela bez zkrupulí vyhlásila nacistickému Německu válku, což v očích nacistů udělalo z Židů nepřátelskou skupinu se zvláštním významem.

Židé byli diskriminováni v mnoha německých městech a nebylo jim dovoleno vykonávat mnoho profesí například práce na poště; podnikání; nebo zastávající „vůdcovských“ pozic v německých továrnách.

V roce 1938 jim bylo zakázáno mít „německy znějící“ jména: a v ten samý rok navíc dostali přikázáno přidat si do jména Sára nebo Izrael, aby se tak plně odlišili. Němečtí Židé se nemohli objevovat ve filmu ani v divadle: nemohli se dostat na univerzity ani jiné školy; museli platit speciální daň a hrubá antižidovská propaganda je měla dostat ze škol úplně, což se v listopadu 1938 skutečně podařilo a Židé již nemohli navštěvovat německé školy.

Vždy pak následovala možnost fyzického útoku: nejvážnější příklad takového útoku se udál v roce 1938, kdy pařížský Žid zavraždil německého diplomata: následující noc příslušníci SA napadli Židy, synagogi a židovské obchody po celém Německu, přičemž usmrtili desítky Židů a nechali v ulicích tolik rozbitého skla, že tak dali celé události i jméno Kristalnacht – Křišťálová noc.

Zavraždění německého diplomata Ernsta von Ratha vyvolala týden trvající antižidivské pogromy, které vyústily ve slavou „Křištálovou noc,“ kdy byly výlohy židovských obchodů po celém Německu vyskleny. Herschel Grynszpan, židovský atentátník Ernsta von Ratha v Paříži, vyvolal v Německu vlnu násilí proti Židům. Ironicky po pádu Francie, kdy se Grynszpan dostal do rukou Němcům, byl propuštěn a dokonce přežil válku.

Německá vláda přesto naslouchala veřejnému mínění. Nejvíce se to projevilo v roce 1943, kdy přes tisíc německých žen v Berlíně demonstrovalo proti zatčení svých židovských mužů a synů a jejich přemístění do pracovních táborů. Kvůli tlaku veřejnosti německá vláda propustila 1200 zadržených Židů a položidů: nikdy se už nestali předmětem diskriminace (Reuters, 09/09/98, Berlin honors 1943 protest against Holocaust). V září 1998 byla na náměstí, kde se demonstrace konala, umístěna plaketa.

Jak bylo řečeno, Židé se v nacistickém Německu určitě dobře necítili: více než 4,3 milionu požadovala za toto pronásledování odškodné, (k roku 1998 Německo zaplatilo přes 50 miliard dolarů), rozhodně daleko méně pak zemřelo, jak se často tvrdí. Stále více lidí dnes volá po urgentní revizi těchto událostí druhé světové války.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: