Kapitola 65: Bílí páni jdou domů – zhroucení kolonialismu

Po konci druhé světové války byli občané bílých evropských zemí fyzicky i psychicky vyčerpaní. Těžiště moci přešlo do spojených států na jedné straně a do Sovětského svazu na straně druhé. Tyto faktory společně s obnovením nebílého nacionalismu v koloniích vedly k poválečné vlně dekolonizace.

Britská dekolonizace

Jako vlastník největšího počtu kolonií měla Británie nejtěžší úkol ze všech bílých národů: vzdát se důstojně svého obrovského majetku. To nebylo možné vždy, protože po válce vzniklo mnoho násilných osvobozeneckých hnutí, která byla často podporována a financována Sovětským svazem, který v procesu dekolonizace viděl prostředek boje proti kapitalismu.

Prvním krokem bylo uznání Labouristické vládní strany, která nahradila Winstona Churchilla, že éra Britského impéria je u konce. Následovalo uznání nezávislosti Indie a Pákistánu v roce 1947 a Barmy s Ceylonem v roce 1948.

Sionistická násilná kampaň proti Britům a Arabům v Palestině

Nahoře: Hotel krále Davida, Jeruzalém, 1946. Hotel byl vyhozen do povětří po útoku sionistů. Zemřelo asi 90 lidí, včetně Britských pracovníků

V roce 1948V roce 1948 proběhla vleklá partyzánská válka vedená židovskými nacionalisty v Palestině. Konflikt zaplatilo životem mnoho britských vojáků, kteří padli během mnoha teroristických útoků, včetně útoku na Hotel krále Davida v Jeruzalémě nebo mnoha masakrů arabského obyvatelstva (nejznámějším je masakr v Deir Yassin, který provedl gang Avrahama Sterna, což byla pobočka sionistické teroristické organizace Irgun, kterou vedl Menach Begin, jenž se později stal ministerským předsedou Izraele). Británie se pak rozhodla navázat na slib Balfourovy deklarace a došlo k rozdělení Palestiny mezi Židy a Araby.

Toto rozdělení země se stalo příčinou dlouhotrvajícího konfliktu na blízkém východě, který mnohokrát přerostl v otevřenou válku.

V roce 1956 rostla vlna nacionalismu v Egyptě. Došlo k obsazení Suezského průplavu a jeho převzetí od Britů po tom, co byla britsko-francouzská invaze znemožněna sovětskou hrozbou intervence v oblasti.

Černý protibílý teror v Keni a Kongu

V padesátých letech se v mnoha zemích Afriky objevilo extremistické a teroristické hnutí zaměřené proti bílým – především v Keni a Kongu (nejznámějším bylo Keňské Mau-Mau, které vytvořilo teroristickou vládu, která útočila na bílé osady a zvířata bílých farmářů). V Kongu byly stovky bílých povražděny černochy. Mnoho z vražd bylo extrémně brutálních a nejčastěji se oběťmi stávali křesťanští misionáři.

Britský odchod z Egypta, Súdánu a Kypru

V roce 1952 byl v Egyptě během převratu, organizovaného armádními důstojníky, svržen poslední z loutkových králů a země byla prohlášena za republiku. V roce 1954 udělili Britové nezávislost Súdánu a v roce 1960 poskytli formální nezávislost Kypru, kde nezávislost fungovala do roku 1974, kdy se země stala bojištěm mezi Řeky a Turky a nakonec se mezi ně i rozdělila.

„Vítr změn“ zavál přes Afriku

Protibílé vzpoury se konaly v únoru roku 1948 v Akkře na Zlatonosném pobřeží: Britové zemi udělili nezávislost pod názvem Ghana v roce 1957. Následovala Guinea v roce 1958 a v roce 1960 dalších 17 států. Do konce 70. let byla většina Afriky nezávislá: Nigérie (1960), Sierra Leone (1961), Tanganyika (1961, později Tanzanie), Uganda (1962), Keňa (1963), Zambie (1964), Malawi (1964), Gambie (1965), Botswana (1966), a Svazijsko (1968).

Nahoře: Pád bílé císařovny. Černé dítě se dívá na povalenou sochu královny Victorie, krátce po vyhlášení nezávislosti Guineje.

Potíže byly pouze v Jižní Rohodésii, kde bílí osadníci odmítli uznat pravidlo, že vládu musí sestavit černoši a vyhlásili samostatnost. Po 17 let byl tento stát označován za rasistický, byly na něj uvaleny sankce OSN a teprve v roce 1980 byli k vládě připuštěni černoši.

Ostrovy v Karibiku získávají samostatnost

Ostrovy Jamajka, Trinidad a Tobago získaly nezávislost v roce 1962, většina ostrovů je následovala. Je ironií, že tyto ostrovy původně žádné černé obyvatelstvo neměly a jejich přítomnost byla jen následkem obchodu s otroky.

Portugalská dekolonizace a proti-partyzánská válka v Angole a Mosambiku

Portugalské kolonie Angola a Mosambik se zmítaly ve válce s místními obyvateli. V Portugalsku došlo ke změně vlády – k moci se dostala levice a ta souhlasila s rozpuštěním koloniálního impéria. Kromě Angoly a Mosambiku se osamostatnily i Kapverdy a Guinea-Bissau.

Španělé opouští poslední kolonie v Africe

V roce 1976 se po smrti diktátora Franca Španělsko vzdalo poslední španělské kolonie známé jako Španělská Sahara, která byla rozdělena mezi Mauritánii a Maroko.

Holandská dekolonizace

Holandská kolonie Surinam, která se nachází v Jižní Americe se stala samosprávnou součástí Nizozemska v roce 1954 a v roce 1975 získala úplnou nezávislost. První roky nezávislosti byly poznamenány hromadným legálním exodem 40 000 Surinamců do Nizozemí. To bylo následováno ještě větším exodem nelegálních imigrantů po tom, co se Surinam začal propadat do anarchie třetího světa.

Francouzská dekolonizace a udělení francouzského občanství milionům černochů

V roce 1954 Francie udělila nezávislost Maroku a Tunisku, zatímco v subsaharské Africe se Francouzi pokusili odvrátit vlnu nacionalismu tím, že černochům přiznali plný status občana a tím, že dovolili zástupcům každého území sedět ve francouzském Národním shromáždění.

Tyto kroky měly pro Francii neblahé následky, protože vedly k velkému přílivu černých Afričanů do Francie. Navíc tím nedošlo k plnému uspokojení touhy po nezávislosti. Francie se v roce 1975 vzdala Komorských ostrovů a Džibutsku byla nezávislost udělena v roce 1977.

Nahoře: Scéna, která se opakovala v celé Africe v době dekolonizace a po ní. Kiyukuští domorodci leží mrví, zmasakrováni sousedními kmeny. Mnoho bílých kolonistů bylo také zmasakrováno.

De Gaulle francouzským odchodem z Afriky zrazuje bílé kolonisty

Téměř milion bílých Francouzů se koncem 50. let usadil v Alžírsku. Byli však nuceni bojovat v dlouhé válce proti barevným alžírským nacionalistům o kontrolu nad zemí. Francouzský president Charles De Gaulle následně přiznal nezávislost všem francouzským koloniím včetně Alžírska s jeho velkou bílou populací.

Nelibost bílých kolonistů v Alžírsku, kteří byli ponecháni napospas Alžířanům, kteří páchali na osadnících mnoho krutostí, vedlo k vytvoření organizace odporu známé jako Organisation d’Armee Secrete (OAS, Organizace tajné armády), jež byla složena především z francouzských vojáků, kteří bojovali proti Alžířanům. OAS zahájila kampaň proti zrádcovské francouzské vládě a nejméně jednou se pokusila o atentát na De Gaulla. Organizace se rozpadla po tom, co byla většina jejího vedení zabita nebo pozavírána do vězení.

Masakry bílých osadníků v Alžírsku

Protesty tisíců bílých Francouzů v Alžírsku dne 7. dubna 1962 skončily, jakmile francouzští Arabové zahájili ostrou palbu do demonstrantů. Následkem bylo úmrtí nejméně 50 bílých mužů, žen i dětí. Události poté vzaly rychlý spád. Alžířanům se podařilo povraždit přes 3000 bělochů a drtivá většina bílých se následně odhodlala k emigraci do Francie. Země se takřka přes noc stala zemí třetího světa.

Nahoře: Masakr bílých civilistů na ulicích Alžíru provedený arabskými vojáky 7. dubna 1962. Výsledkem bylo 50 mrtvých.

Alžířané zaplavují Francii

Následně se obrovské množství Alžířanů začalo stěhovat do Francie: miliony se jich usadily ve Francii, přinesly militantní islám a začalo docházet k etnickým konfliktům. Plné důsledky tohoto jsou diskutovány v poslední kapitole této knihy.

Francouzský odchod z jihovýchodní Asie: znamení války ve Vietnamu

Francouzské kolonie v Asii byly zničeny japonskou okupací Indočíny v druhé světové válce. Francie se přes Vietnam pokusila obnovit svou nadvládu a vypukla válka s domorodci. Francouzi bojovali v různých regionech, ale hlavní část války probíhala v letech 1946 – 1954, ale pak Francie utrpěla tvrdou porážku od vietnamského vůdce Ho Chi Mina v bitvě u Dien Bien Phu. Francie ustoupila, takže se na Ameriku čekala tuhá válka s komunistickými partyzány.

Příliv barevných imigrantů to Evropy – důsledek dekolonizace

Všechny země, které se vzdaly svých kolonií, brzy pocítily obrovský příliv barevných imigrantů. V celé Evropě jsou dnes miliony Afričanů a Asijců, kteří emigrovali na kontinent jen kvůli tomu, že evropské země původně vlastnily jejich domoviny. Plné důsledky imigrace jsou popsány v poslední kapitole knihy.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: