Kapitola 1: Důležité pojmy

17.2.2010

Tato kniha vypráví příběh bílých lidí jako rasové skupiny bez vymezeného určitého území. Proto pozadí tohoto příběhu překračuje kontinenty, věky a civilizace, spojené pouze genetickým dědictvím. Pro pochopení tématu této knihy je důležité znát základní pojmy rasa, etnikum a kultura.

Rasa, etnikum a kultura

Rasa je definována jako skupina jednotlivců sdílejících stejnou genetickou výbavu, kterou zahrnuje fyzický vzhled, a co je kontroverznější, i jejich schopnosti. Etnikum je definováno jako skupina jedinců (často jedné rasové skupiny, ale není to podmínkou) se společnou tradicí, jazykem, uměním, postoji a dalšími jinými znaky.

Kultura představuje hmotné projevy vytvořené etnickými skupinami – jazyk, umění, náboženství, společenský řád a úspěchy a vymoženosti dané skupiny. V praxi je tedy možné hovořit o bílé rase; skotském etniku a skotské kultuře. Poslední dvě – etnikum a kultura – jsou na sobě vzájemně závislé a jedno z druhého přímo vyplývá. Tato kniha se přímo zabývá historií bílé rasy a v jejím rámci také bílými etnickými skupinami a kulturami.

Bílá rasa – tři podskupiny

Co přesně je myšleno bílou rasou? V podstatě se bílá rasa dělí na tři hlavní  a dvě vedlejší podskupiny. Tři hlavní podskupiny jsou vědecky známé jako nordická, alpínská a mediteránská (středomořská).

Přestože tyto pojmenování jsou vytvořené převážně na základě oblastí, s kterými byly tyto podskupiny spjaté v křesťanském období (nordici v severní Evropě, alpínci v Evropě střední a mediteránci v Evropě jižní) je špatné se domnívat, že tyto skupiny obývaly výhradně tato území. Tyto tři hlavní podskupiny sehrály roli v událostech v téměř každé oblasti, kde se bílá rasa kdy vyskytla.

Z těchto tří původních skupin existují dnes ve větším počtu  pouze dvě: nordická a alpínská. Původní mediteránci dávné minulosti nesmí být zaměněni s lidmi, kteří se dnes za „mediteránce“ označují – současné obyvatelstvo středomořské oblasti jsou z velké části směsí více ras s tím, že původní mediteránská složka byla z největší části už dávno pohlcena, nejdříve invazemi nordiků a alpínců a následně nebílými Araby, Turky a jinými středovýchodními a severoafrickými rasovými skupinami.

Pro představu konceptu těchto tří hlavních podskupin: přestože existuje široce vymezený pojem „černá rasa“, dělí se na další podskupiny – Pygmejové z povodí Konga a ultra vysoké kmeny Masajů z Keni jsou dva dobré příklady podskupin čersné rasy.

Podskupina je tedy větev určité rasy s mírně odlišnými fyzickými charakteristikami, ale se stále stejnou genetickou základnou, kterou sdílí s ostatními podskupinami v široké rasové kategorii.

Nordici – vysocí, štíhlí, světlé oči a vlasy

Nordická rasová podskupina, která je v dnešních dnech nejrozšířenější, je charakterizována světlými vlasy a očima, vysokou hubenou postavou a osobitým „dlouhým“ (tenkým a prodlouženým) tvarem lebky.

Lebka příslušníka nordické bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Prodloužený charakter obličeje je jasně viditelný. Vpravo: klasický případ nordického muže ze Švédska.

Alpínci – „pevné“ tělo, okrouhlá hlava, hnědé oči

Alpínská rasová podskupina, která i dnes existuje ve velkých počtech, je charakterizována hnědými vlasy a očima, nízkým „pevnějším“ tělem a osobitým „okrouhlým“ (avšak ne úplně kruhovým) tvarem lebky.

Lebka příslušníka alpinské bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Okrouhlý tvar je jasně patrný. Vpravo: klasický případ alpinského muže z jižního Německa.

Mediteránci – Smíšené rasové typy

Mediteránská rasová podskupina dnes již prakticky neexistuje – první ze tří bílých rasových podskupin zmizela z povrchu Země, rozpuštěná v genenofondu okolních ras. Mediteránská rasová podskupina byla převážně (ale ne vždy) charakterizována černými vlasy a očima, štíhlou (nordickou) nebo pevnou (alpínskou) stavbou těla a také protáhlým nebo okrouhlým tvarem lebky.

Lebka příslušníka mediteránské bílé rasové podskupiny zepředu a ze strany. Vpravo: příklad skutečného mediteránce, které lze nalézt i dnes: voják z první světové války původem z Walesu v Británii.

Mediteránci prakticky vyhynuli

Je důležité si znovu připomenout, že dnes na světě zůstalo velmi málo z původních Mediteránců. Byli známí jako „Staří Evropané“ a na úsvitu dějin obývali velké části Evropy, Egypta, Blízkého a Středního Východu.

Tyto mediteránské typy nemají téměř žádnou podobnost s dnešními obyvateli Středmoří: původní Staří Evropané byly téměř úplně pohlceni nordiky a alpíny v Evropě, nebo afričany, semity a asiaty v Severní Africe a na Blízkém a Středním Východě.

Jediná místa, kde se čas od času vyskytne původní mediteránský rasový typ můžeme najít v keltských okrajích Británie, hlavně ve Walesu a Devonshire, a v Baskitsku ve Španělsku. Na těchto územích se vyskytují lidé malého tmavého vzhledu – původní obyvatelé Evropy.

Čistý příklad mediteránského typu zůstává stále velmi vzácný, protože obyvatelé těchto oblastí získali během let jistou příměs nordické nebo alpínské krve.

Další podskupiny – dinárijci a východní baltové

Existují ještě dvě další bílé rasové podskupiny (dinárijci a východní baltové) – tyto skupiny vznikli míšením tří hlavních podskupin. Dinárijci a východobaltský typ se dají dnes ve velkém počtu nalézt ve východní Evropě. Často mají fyzické znaky nordiků, alpínců a mediteránců.

Velmi malé procento těchto dvou podskupin vykazuje znaky míšení s hordami asijských dobyvatelů, kteří do Evropy přes východ pronikali: této skutečnosti se věnuje jiná kapitola této knihy.

Běloši definováni genetickou příbuzností

Pro potřeby této knihy je etnikum a kultura definována jako součást bílé rasy, protože její příslušníci sdílí největší část ze společných genů. Když etnická skupina ztratí svou genetickou příbuznost (jak se to stalo mediteráncům) přestává být součástí bílé rasy.

Prostředky ke stopování ras v civilizaci

Jak vystupujeme rasu v civilizaci? Jak určíme zda daná společnost či civilizace náleží ke specifické rase? Odpověď je prostá: rasu lze v historii vystopvoat čtyřmi způsoby: palaeoserologií, uměním, jazykem a geneticky. Poslední způsob se používá teprve posledních deset let, ale za tu dobu se ukázalo, že je hlavním prostředkem k stopování historie rasy.

Palaeoserologie odhaluje rasové typy

Palaeoserologie je věda o kosterních pozůstatcích. Protože rozdílné rasové skupiny mají rozdílné fyzické charakteristiky, je snadné určit rasovou příslušnost obyvatel dané oblasti studiem hrobů v ní nalezených.

Často je dnes tento způsob používán policejními patology k identifikaci rasy neidentifikovatelné mrtvoly. Stejně prospěšným se tento způsob jeví i v historickém pátrání.

Průzkum pohřebišť a těl zde nalezených nám podává neocenitelné poznatky o rasové příslušnosti lidí žijících na různých místech v různých časech, nemáme-li jiné důkazy o jejich rasové příslušnosti.

Projevy rasy v umění

Umění (klasické malby, malby na keramice či dokonce sochy) nám také podávají určitý důkaz o rasové příslušnosti jejího stvoření.

Zvláště starověké civilizace – všech rasových skupin – sami sebe promítali do svého umění (často proto, že jejich vlastní rasový typ byl jediný, se kterým přicházeli do styku).

Proto například ranní čínské umění zobrazuje Číňany, Inkové a Aztékové ve svém umění zase zobrazují pouze Inky a Aztéky atd. Ve všech společnostech původní umění zobrazuje lidi blízské vlastnímu fyzickému typu. Tuto skutečnost dobře ilustrují čtyři formy umění níže.




Stopování rasy v minulosti: projevy rasy v umění. Rané civilizace ve svém umění často zachycovali sebe sama, protože to byl nejběžnější (nikoliv jediný) model, který měli k dispozici. Porovnáním (zleva doprava) olmécké umění, 400 př.n.l.; africké umění, asi 1400 n.l.; japonské umění, 1 000 n.l.; a řecké umění 340 př.n.l.; zachycují tento princip velmi dobře. Studium umění spolehlivým ukazatelem rasové typu lidí, kteří dané umění vytvořili.

Genetika odhaluje minulost rasy

Všichni lidé mají tři druhy genů: motochondriální DNA, dědičnou po ženské linii; chromozom Y, dědičný po mužské linii; a autosomalní DNA, dědičná oběma pohlavími. Genetické studium nám potvrzuje rasovou příslušnost mnoha historických skupin a je tedy velmi užitečné při popisu vzestupu a pádu civilizací, jak tato kniha demonstruje.

Jazyk odhaluje rasovou příbuznost

Studium jazyka je další důležitou stopou: společné jazykové rysy nám v kulturách nechávají jasně identifikovatelné „otisky prstů“.

Podobná slova, fráze či jazykové formy jasně ukazují na společný civilizační původ.

Tímto způsobem můžeme kulturu (a tedy i její nositele) vystopovat pomocí společného jazyka.

Angličtina Němčina
Latina Řečtina
Stará perština
Sanskrt Čeština
brother bruder frater bhrater brater bhrater bratr
mother mutter mater meter matar matar matka
father vater pater pater pitar pitar otec

Diskuse o klimatu a genech

Argument o vlivu prostředí jakožto způsobovatele fyzických rasových rozdílů je stejně tak špatný jako víra ve společný rasový původ všech lidí.

Často můžeme slyšet argument, že bílá rasa má svou barvu kvůli svému původu na chladném severu, zatímco černoši jsou z horkého jihu. Kvůli zjevné geografické nemožnosti tohoto dohadu (ve skutečnosti mnoho velkých úspěchů bílé rasy bylo dosaženo v teplých klimatech – na Blízkém východě a v Egyptě) nám tento argument ani neosvětluje, proč například příslušníci mongoloidní rasy (Číňané, Japonci a další) mají své jedinešné rasové rysy.

Jak například asijské klima vytvořilo šikmý tvar očí a lebkovitou strukturu, pro kterou jsou mongoloidní rasy známé?

Skutečný původ těchto fyzických charakteristik je genetický a neexistuje žádný důkaz, že žitím v chladném či teplém podnebí dojde ke změně rasové příslušnosti. Kdyby se velká skupina Číňanů přestěhovala do Norska a žila v něm po nějaký delší čas, všichni potomci by se skutečně „vyvinuli“ v modrooké blonďáky?

Obdobný argument jde použít i naopak: když se běoši přestěhují do Číny (a nebudou se mísit s nikým jiným než mezi sebou) stanou se po nějakém čase mongoloidi?

Lidé můžou třeba poporůst, či žít déle s potřebným přísunem potravy a zdravotnickou péčí, ale to je jen prodloužením genetického potenciálu daných lidí, než genetické změny. Podnebí tak nikdy nemůže změnit genetickou stavbu člověka.

Geny se mění skrze míšení

Geny mohou být změněny jedině tak, že se dostatečně velký počet členů jedné genetické skupiny smíchá s cizí. Tak jedině lze „změnit“ geny – a historie je plná příkladů, kde se tak stalo, kde se původní rasová skupina smíchala s jinou a splodila tak novou skupinu s rozdílnými fyzickými znaky a podobnostmi od obo skupin.

Prostředí a úspěchy

Dalším populárním mýtem je rychlejší vývoj jedné rasové skupiny před ostatními, kvůli jejich geografickému umístění. Tato vývojová teorie je známá jako teorie prostředí: jednoduše některé rasy měly „štěstí“, že například žili na úrodné půdě, či měli přístup k některým druhům domestikovaných zvířat a jedlým rostlinám, a tak se vyvinuly rychleji než jiné rasové skupiny jinde ve světě.

Tento světonázor se pokouší vysvětlit obrovskou technologickou mezeru mezi bílými Evropany a černými Afričany, původními Američany (Amerindy), Asiaty a australskými Aboriginei v době, kdy běloši oběvovali a kolonizovali svět.

I když není účlem této knihy zabřednout do soudu jaká rase je podřízená a jaká nadřazená (tedy tím, co je považováno za nadřazené a podřízené u jednolivých ras), zabývá se přesto problémem technologické mezery mezi rasami a to pouze proto, že tato skutečnost hraje tak obrovskou roli v historii vzájemného ovlivňování se mezi bílou rasou a rasami ostatními.

Teorie „prostředí“, šířená dnešními sociologi, je zcela zničena dvěma hlavními příklady: Egyptem – a porovnáním domorodých kultur rovníkové Afriky a Střední Ameriky.

V Egyptě, jak si brzo ukážeme, sdíleli černoši a běloši stejnou geografickou oblast kolem řky Nil – přesto starověcí bílí gypťané vytvořili civilizaci, která stále udivuje svět; zatímco černoši (Nubijci) obývající stejný region nevytvořilo nic, co by se jen vzdáleně blížilo divům pyramid.

Pokud by byla „šťastná náhoda prostředí“ skutečností, tak by rozdíl mezi původními bílými Egypťany a černými Nubijci nikdy nenastal, protože žili ve stejném prostředí.

Často se také argumentuje tím, že běloši měli výhodu kvůli chovu zvířat a koní, zatímco černoši ne – tento argument ignoruje fakt, že bílí Egypťané začali používat koně až dávno po dosáhnutí svých úžasných technických zázraků. Ve skutečnosti koně byly do Egypta přivedeni spolu s invazí semitských Hyksosů, která se udála stovky let let po rozkvětu první egyptské civilizace.

Nesourodost v úspěších ve stejném prostředí

Hodnotné je i srovnání úspěchů nebílých Inků a Aztéků ve Střední a Jižní Americe, ležících na severu a jihu rovníku, původní domovině černé rasy v Africe. Žijí v přibližně stejném prostředí centrální Ameriky a centrální Afriky. Ani v jedné z oblastí se nevyskytují koně a v obou jsou deštné pralesy.

Navzdory podobnému prostředí, Amerindané v Americe byli schopni postavit důmyslné budovy, zavést psanou formu komuniakce, pracovat se zlatem a vzácnými kovy a další vymoženosti: zatímco v Africe byla pořád doba kamenná. (Samozřejmě musíme zvážit i přesvědčivé důkazy o vlivu bělochů v Americe, jak si detailně ukážeme v dalších kapitolách.)

Rozdíl mezi nebílými Ameridiny a nebílými Adričany nelze vysvětlit „náhodnou geografií“.

Poslední argument teorie „prostředí“ tvrdě dopadne, když ho porovnáme se vzestupy a pády civilizací. Proč je starověký Egypt v jednu chvíli na pomyslném nejvyšším stupni kultury a civilizace, přestože dnes patří k zemím třetího světa?

Pokud podle této teorie dáme jistým lidem „stálou výhodu“ tak by dnešní Egypt musel být jedním z nejrozvinutějších státu světa.

Ale jak mohou všichni návštěvníci této země dosvědčit, skutečností je pouze bída, chudoba a zpátečnictví – navzdory „prostředí“, které je naprosto stejné, jako bylo během velké věku civilizace, která zbudovala pyramidy.

Teorie „prostředí“ nám neosvětluje, proč Egypt s naprosto stejným prostředím, mohl ztratit svůj věhlas za zbytkem světa.

Důvod technologické nadvlády

Co tedy způsobylo technologickou mezeru? Pokud ji nezpůsobil vliv prostředí, jediné logické vysvětlení, které nám tak zůstává, musí být skutečnost, že některé druhy kultur, či civilizací, jsou produktem jisté skupiny lidí – vyjádření vrozeného potenciálu dané skupiny. Toto je však přesně onen politicky nekorektní pohled, ale fakta historického vývoje nám jiný přesvědčivý důkaz nepodávají.

Další příklad – pokrok Severní Ameriky můžeme porovnat s Amerikou jižní. Severní Amerika byla zcela zkolonizována bílými Evropany a postupně se stala vůdčí mocností novověku. Na druhou stranu Jižní Amerika, mající bohatší přírodní zdroje než Amerika severní, nebyla nikdy kolonizována takovou většinou bílých Evropanů a dnes je většina populace tvořena rasově smíšeným obyvatelstvem.

Tento kontinent je považován za třetí, při nejlepším za druhý svět. Pokud by prostředí bylo jediným faktorem, měla by teoreticky být Jižní Amerika vyspělejší než Severní, protože má více „výhod prostředí“.

Pochybný bílý předek – homo erectus

Archeologie a příbuzná věda, palaeoserologie, nám odhalila, že se životní formy podobné člověku (tedy dvě ruce, dvě nohy, trup, hlava a chůze po dvou) objevily na mnoha místech po celé Zemi přibližně před dvěma miliony lety. Tyto formy se nazývají „homo erectus“ (nebo-li „člověk vzpřímený“), jejich rasové typy jsou pak mezi evolucionisty oblíbené jako, coby „předek člověka“. Tito tvorové se našli v Evropě, Africe, Číně a v Austrálii. Nicméně zůstává spekulací, z kterého rasového typu homo erectus se dnešní člověk vyvinul.

Nahoře: Porovnání lebky homo erectus (vlevo) a homo sapiens (vrpavo) vykazuje rozdíly ve velikosti lebky a úhlu čela, tyto dvě skutečnosti jsou největším rozdílem mezi oběma lebkami. Z tohoto rozdílu tedy vyvstává otázka, jestli je bílý rasový typ skutečně příbuzný s nějakou rasovou skupinou minulosti, či je-li mýtus o našem odchodu z Afriky vůbec pravdivý.

Neandrtálec – nepříbuzný k bělochům

Období, kdy homo erectus žil, je známé jako Paleolit. V tomto období měl vymizet tzv. člověk neandrtálský, nový rasový typ, znázorňovaný moderními obrazy jako „opičí muž“. Přesto neandrtálec nebyl tak důvtipný, nad homo erectus vynikal. Opět nám ovšem chybí jakékoliv spojení s moderním bílým člověkem.

Univerzita v Glasgow v Británii uskutečnila DNA testy neandrtálce a jejich výsledky publikovala v březnovém čísle časopisu Nature v roce 2000. Ty potvrdili, že moderní člověk nepochází z neandrtálce a nemají žádné příbuzenské svazky.

Fyzická charakteristika neandrtálce byla stavěna na těžkou lebku a jeho ruce byly oproti jeho tělu delší. Měl vystouplou čelist, tedy jeho nos byl od brady mnohem dál.

Kromaňonec – první moderní bílý rasový typ

Nahoře vlevo a uprostřed: Cheddarský člověk. Dobře zachovaná lebka kromaňonce, objevená v Cheddar Gorge v Anglii. Původně se kostra datovala mezi roky 40 000 a 30 000, ale poslední výzkumy naznačují, že je pouze 9 000 let stará. Nahoře vpravo: rekonstrukce kromaňonce, vyrobená slavným antropologem, Mauricem Putnam Coonem. S objevením kromaňonce začíná historie bělochů.

První moderní bílý rasový typ se objevil teprve mezi roky 40 000 a 15 000 př.n.l. v různých částech Evropy a Blízkého východu. Toto období je známé jako Pozdní paleolit, tedy doba kamenná. První rasový typ je známý jako kromaňonec – pojemnovaný po části reriognu Dordogne ve Francii, kde se první kosterní pozůstatky kromaňonce našli.

Kromaňonec je první dvojnohou formou života, o které běloši mohou tvrdit, že s ní sdílejí genetickou příbuznost. Historie bílé rasy začíná kolem roku 35 000 – tedy v Pozdním paleolitu, kde začíná i příběh této knihy.

Reklamy