Kapitola 27: Osud a zkáza – Napoleon

17.2.2010

Bílá historie byla často formována inteligencí, charakterem a silou vůle jednotlivců. Příkladem mohou být egyptský král Meni, Alexandr Veliký, Julius Caesar, Adolf Hitler nebo Napoleon Bonaparte.

Napoleon patří k velikánům historie bílé rasy. Jeho práce měla obrovský vliv na moderní západní Evropu i samotnou Francii, z níž pocházel.

Napoleon – nejznámější francouzský Ital

Přestože je Napoleon považován za typického Francouze, byl ve skutečnosti Ital – jeho kořeny sahaly do italského Janova. Jeho otec, Carlo Buonaparte byl šlechtic, který se účastnil povstání proti korsickým Janovanům. Povstání se potlačit nepodařilo a Janované prodali ostrov Francii pouze 15 měsíců před tím, než se narodil Napoleon.

Když se ostrov stal majetkem Francie, Carlo Buonaparte se stal věrným stoupencem Francie a francouzský král Ludvík XV. odměnil loajální korsickou šlechtu finanční výpomocí. To umožnilo Carlu poslat svého syna Napoleona do školy v Autunu, kde se v roce 1779 učil lépe francouzsky. Později vstoupil do vojenské školy a získal hodnost nadporučíka ve francouzské armádě.

Díky svým výjimečným vůdcovským schopnostem se během Velké francouzské revoluce vypracoval až na generála.

Války, které se dnes nazývají Napoleonské války, byly v podstatě pokračováním válek vyplývajících z francouzské revoluce, kterou se rakouští Habsburkové a další panovnické rody snažily potlačit a obnovit francouzskou monarchii.

Nahoře: Napoleon Bonaparte - nordický rasový typ narozený na ostrově Korsika ve středozemním moři. Stejně jako u většiny Nordiků jeho vlasy postupem času ztmavly. Detail obrazu z roku 1796 - portrét Napoleona na mostě z Arcole od barona Antonie Gros'. Nyní je vystaven v louvre v Paříži.

První koalice

První koaliční válka proběhla v letech 1793 – 1797, kdy Francie bojovala proti alianci složené z Rakouska, Pruska, Velké Británie, Španělska, Nizozemska a Sardinie.

V roce 1796 byl Napoleon jmenován vrchním velitelem protirakouských vojsk v severní Itálii. Za méně než rok dokázal zvítězit nad mnohem početnější rakouskou armádou.

V roce 1798 byl Napoleon vyslán, aby si podmanil Egypt, aby jej bylo možné použít jako základnu k útoku na Indii, kterou drželi Britové.

Invaze skončila neúspěchem a Napoleon se musel vrátit do Francie. (V té době objevili francouzští vojáci Rosetskou desku, díky níž se podařilo rozluštit hieroglyfy. Ačkoli rakouské a egyptské tažení proběhu před Napoleonovým oficiálním získáním moci, jsou považovány za první z Napoleonských válek.

Nahoře: Po stopách Haniballa. Napoleon překročil Alpy, aby se střetl s vojsky v severní Itálii.

Druhá koalice

Druhá koalice složená z Ruska, Velké Británie, Rakouska, království Neapolského, Portugalska a Osmanské říše, byla zformována v prosinci roku 1798.

Hlavní boje války se odehrály v severní Itálii a Švýcarsku během roku 1799. Rakušané a Rusové porazili francouzské síly v severní Itálii (Napoleon byl tehdy v Egyptě) a obsadili Miláno (a zrušili tamní republiku vyhlášenou po vzoru Francie v roce 1797) a Turín.

Ve Švýcarsku dopadla pro Francouze situace lépe. Po počátečním rakouském vítězství v Curychu francouzské síly porazily ruské armády a zničily další ruské armády, jež byly poslané jako posily. Nová ruská armáda se byla nucena uchýlit do hor u Graubündenu, kdy byla oslabena zimou a hladem. Rusové po nespokojenosti se špatnou podporou ze strany Rakouska z druhé koalice v říjnu 1799 vystoupili.

Rakouské tažení

Po svém návratu do Francie Napoleon vytvořil novou armádu o síle 40 000 mužů a v roce 1800 překročil Alpy, napadl Rakušany a porazil je v bitvě u Marenga v červnu téhož roku. Současně další francouzská armáda překročila Rýn a dobyla Mnichov a následně se zaměřila na Linec.

Tváří v tvář této katastrofální porážce se Rakušané vzdali. V lednové Lunévillské smlouvě z roku 1801 Rakousko a jeho němečtí spojenci museli postoupit Rakousku území na levém břehu řeky Rýn, Francie získala moc nad Batávií (Nizozemí), Helvétskem (Švýcarsko) a Cisalfskou a Ligurskou republikou (Itálie).

Třetí koalice – bitva u Slavkova

Porážka Rakouska znamenala, že jediný, kdo zůstal ve válce s Francií byla Británie. Po neúspěšné výpravě do Francouzi nedávno získané holanské republiky Batávie v roce 1799 uzavřeli i oni s francií smlouvu v Amiensu v roce 1802.

Tento klid byl však jen zdánlivý. Spor o suverenitu Malty vzplanul do v roce 1803 nové války. V roce 1805 se Británie připojila k Rakousku, Rusku a Švédsku a vznila tak Třetí koalice.

Tentokrát ale Francie získala mnoho spojenců – Španělsko, Bavorsku, Württembersko nebo Bádensko a všechny tyto země se oficiálně přidaly na stranu Francie.

Napoleon vstoupil do Rakouska v Ulmu, pochodoval dál okolo Dunaje a dobyl Vídeň. Ruská armáda posílila Rakušany, ale Napoleon rozdrtil kombinovaná rakousko-ruská vojska v bitvě u Slavkova v prosinci roku 1805. Rakousko znovu kapitulovalo a podepsalo Pressburgskou smlouvu, kde Francii postoupilo severní Itálii a bavorská území v Rakousku. Mimo to Rakousko uznalo samostatnost vévodství Württemberského a Báden jako nezávislé království.

Bitva tří císařů - Slavkov, 2. prosince 1805. Z tohoto obrazu si můžeme udělat obrázek o rozsahu bitvy, v níž bojovali Francouzští vojáci vedení Napoleonem proti spojeným rusko-rakouským armádám.

Vedení v rodině

V Itálii Napoleon udělal svého staršího bratra Josepha králem neapolským v roce 1806. Svého dalšího bratra Louise Bonaparta prohlásil králem Holandským (v bývalé Batávské republice) a 12. července založil rýnskou konfederaci, která sestávala ze všech německých států mimo Rakouska, Pruska, Brunswicku a Hesenska. Vytvoření konfederace znamenalo konec Svaté říše římské a přenesl tak většinu Německa pod kontrolu Napoleona.

Bitva u Trafalgaru – Napoleon ztrácí námořnictvo

Přestože na zemi vítězil, bylo Napoleonovo námořnictvo rozdrceno Angličany v roce 1805 u mysu Trafalgar, kde anglický admirál Horatio Nelson porazil spojená francouzská a španělská loďstva. Nelson sám však v bitvě padl.

Hospodářská blokáda

Rozladěn porážkou Napoleon v roce 1806 zavedl Kontinentální blokádu, která zakazovala obchod všech evropských zemí podrobených Napoleonem s Anglií. Velká Británie se pomstila se svou Radou pro objednávky, která přes přístavy v Napoleonem ovládaných zemích po moři převážela zboží do Anglie. Britské námořní mistrovství Napoleonovi situaci velmi ztěžovalo. Kontinentální blokáda měla – i přes rozvoj evropského průmyslu – na kontinentální země špatný ekonomický vliv.

Čtvrtá koalice

V roce 1806 se Prusko, které bylo znepokojeno Napoleonovou rostoucí silou v Německu, zapojilo do čtvrté koalice s Velkou Británií, Ruskem a Švédskem. Napoleon rozdrtil pruskou armádu v říjnu 1806 v bitvě u Jeny a následně získal i Berlín.

Napoleon následně porazil ruskou armádu v bitvě u Friedlandu a přinutil Rusy, aby podepsali mírovou smlouvu v Tilsitu. V rámci této smlouvy se Rusko vzdalo svých majetků v Polsku a stalo se spojencem Francie. Prusko bylo zbaveno poloviny svého území a donuceno k těžkým reparacím a přísným omezením na velikost jeho stálé armády.

Španělské povstání

Od roku 1808 byl Napoleon pánem celé Evropy mimo Ruska a Velké Británie. Vzestup nacionalismu, kterému on sám pomáhal, když během svých válek zakládal státy, se nakonec stal začátkem jeho konce.

První ohnisko nacionalismu vypuklo ve Španělsku v roce 1808 po vyhnání krále Karla IV Španělského. Napoleon tam na trůn dosadil svého bratra Josepha Bonaparta. Karel Španělský povstal a Joseph musel z Madridu odejít. Následně došlo ke španělsko-francouzské válce (1808 – 1814), do níž zasáhla i anglická vojska na Pyrenejském poloostrově.

Francouzi byli nakonec poraženi a utrpěli velké ztráty, které byly mnohem větší, než v předchozích konfliktech.

Pátá koalice

Britové oddělení mořem a tedy v bezpečí od Napoleonových armád, začali budovat další protinapoleonskou koalici. Prvním výsledkem této koalice byla válka s Rakouskem. Napoleon byl nucen potlačit rakouské armády v bitvě u Wagramu a válku ukončil Vídeňskou smlouvou, díky níž Rakousko přišlo o Salzburg, část Haliče a o velkou část jeho území v jižní Evropě.

Napoleon se následně rozvedl s jeho první manželkou Josephinou a oženil se s dcerou Františka II. Rakouského v marné naději, že tak Rakousko zastaví od dalších pokusů o povstání.

Katastrofa – tažení do Ruska

V roce 1812 vypukla další válka mezi Ruskem a Francií, protože se Rusko odmítlo podrobit Kontinentální blokádě. S armádou 422 000 mužů Napoleon vtáhl na ruské území.

Rusové byli poraženi u Borodina a francouzská armáda vpochodovala do Moskvy dne 14. září 1812. Na cestě utrpěli značné ztráty. Z původních 422 000 mužů zůstalo jen 100 000, kteří došli k Moskvě.

Rusové sami však město vypálili a znemožnili tak Napoleonovým vojskům, aby si tam zařídily ubytování. Teploty klesaly pod -30°C a Francouzi se museli dát na ústup. Zpět se jich vrátilo pouze 10 000.

Ztráty 412 000 mužů během tažení nepřinesly vůbec žádný zisk. Ztráty byly vážné nejen pro Napoleona, ale i pro celou Francii. Během Napoleonských válek Francie ztratila asi 1 milion mužů.

Porážka

Když se začala formovat pátá koalice, Napoleon vycítil, že její síla předčí jeho vlastní síly.

V roce 1813 Prusko obnovilo nepřátelské akce proti Napoleonovi, který – přestože byla jeho armáda oslabena – dokázal vybojovat poslední vítězství, když poradil Prusy v bitvě u Drážďan v srpnu 1813. Zde měl Napoleon naposledy ještě velkou armádu sestavenou z posledních rezerv Francie. Armáda čítající 100 000 mužů, což byla čtvrtina oproti armádě, se kterou táhl do Ruska, dokázala porazit ruská a pruská vojska o síle 150 000 mužů. Svůj konec však Napoleon už odvrátit nemohl. Byl v říjnu 1813 poražen v bitvě u Lipska a musel opustit Německo.

Roku 1814 byl ve Francii napaden a v březnu téhož roku rakouská, pruská a ruská vojska dobyla Paříž, Napoleon abdikoval a byl vyhoštěn na ostrov Elba ve středozemním moři.

Napoleonova porážka v Rusku. Z 422 000 mužů se vrátilo jen 10 000. Na obraze Napoleon čelí tvrdým podmínkám ruské zimy.

Waterloo – Wellingtonova žoldácká armáda poráží Napoleona

Zatímco vítězové z Páté koalice se na Vídeňském kongresu rozhodli k obnovení monarchie, Napoleon utekl z Elby, přistál ve Francii a byl i přes těžké porážky opět vřele přivítán zpět.

Díky své síle osobnosti dokázal shromáždit další francouzskou armádu a pochodovat do Belgie, kde se střetl s Brity, Prusy, Rusy a Rakušany.

Nejprve se mu sice podařilo porazit spojenecké armády v bitvě u Ligny, pak byl ale u Quatre Bras a v červnu 1815 u Waterloo dvakrát za sebou poražen. Napoleon byl zajat a vyhoštěn na ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku, kde v roce 1821 zemřel – patrně v důsledku otravy.

Bitva u Waterloo, 1815. Angličané obvykle Waterloo označují za porážku Napoleona anglickými vojsky. Ve skutečnosti však 20 000 vojáků Wellingtonovy armády byli němečtí žoldáci. V této významné bitvě bojovala i pruská armáda o síle 70 000 mužů.

Čestný pohřeb v roce 1940

Napoleonovy pozůstatky byly v roce 1840 exhumovány a vrátily se do Francie, kde byly v Invalidovně pohřbeny. Napoleon má jeden z nejmonumentálnějších hrobů v Evropě. Jeho hrobka je jedním z největších turistických lákadel Francie.

Napoleonův odkaz

Napoleonův odkaz Evropě je obrovský. Jeho přímým následkem je například zformování nizozemského národa, nesčíslného množství států německých i italských a Švýcarska.

Napoleon nebyl jen vojenský génius, ale i vynikající státník. Zreorganizoval státní správu, zjednodušil soudní systém a všechny školy byly pod centrální kontrolou. Francouzské právo bylo standardizováno v Napoleonském kodexu (a šesti dalších), který zaručoval rovnost před zákonem a svobodu náboženství.

Napoleonovým osobním cílem bylo vytvoření spojené Evropy po vzoru Spojených států amerických. Sám tomu říkal „federace svobodných národů“.

Ve všech zemích obsazených Napoleonem bylo zavedeno právo Napoleonského kodexu. Feudalismus a nevolnictví byly zrušeny. Každý stát měl ústavu, volební právo pro muže a parlament. Byl požadován stejný státní model jako ve Francii.

Školy byly pod centralizovanou správou a byly bezplatné. Vysokoškolské studium bylo otevřeno všem, bez ohledu na náboženství nebo původ. Každý stát měl akademie nebo ústav pro podporu umění a vědy. Předním učencům a vědcům byly poskytovány příjmy.

Nicméně jeho největším odkazem Francii bylo hrozné vylidnění země a pokles obyvatelstva kvůli ztrátám ve válkách. Protože růst obyvatelstva byl v 19. století exponenciální, znamenala ztráta milionů mužů v nejlepších letech pro Francii těžký handicap.

Reklamy