Kapitola 33: Neustálé dobývání – baltské státy

17.2.2010

Část 1: Teutonští rytíři a Polsko

Dějiny bělošských baltských států – Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska a Pruska – utvářel neobvykle dramatický a neočekávaný výskyt křesťanského náboženského řádu, známého jako Teutonští rytíři, který byl založen v Palestině během křížových výprav proti islámu.

Šíření Teutonských rytířů do severovýchodní Evropy ze samotné Palestiny činí tuto oblast hodnou studia coby fascinující náhled na rozšiřování křesťanství. Navíc, z baltských států vzešly národy a rozepře, které přímo formovaly evropskou historii ve 20.století – a poněvadž v tomto regionu existují díky vysokému stupni rasové stejnorodosti dodnes, mohly by v budoucnu sehrát dokonce ještě významnější roli.

Dům hospitalitů sv. Marie teutonů v Jeruzalémě

Teutonští rytíři byl německý náboženský vojenský řád, založený během křížových výprav roku 1190. Jejich činy v zájmu křesťanstva se staly legendárními a velmi usilovně prosazovali církevní nařízení proti bílým pohanům ve východní a severovýchodní Evropě. Jejich vražedná činnost ve jménu křesťanství – kdy zabili tisíce bílých pohanů, kteří odmítli přestoupit na křesťanství – již byla zhodnocena v kapitole, zabývající se samotným křesťanstvím.

V roce 1210 byli rytíři pozváni do Maďarska, aby pomohli obrátit na křesťanství pohanské kmeny Slovanů. Císař Svaté říše římské svěřil v roce 1226 teutonským rytířům kontrolu nad územím, které se později stalo Pruskem (dnešní severní Polsko), aby zde vládli jako leníci pod podmínkou, že všechny místní obrátí na křesťanství.

Teutonští rytíři zajistili, aby se v Prusku usazovali christianizovaní Němci: sloužilo to dvěma účelům – nejenže noví příchozí mohli dohlížet na nové konvertity, ale teutonští rytíři si také velmi jasně uvědomovali, že nejsnadnějším způsobem jak změnit povahu společnosti bylo změnit její obyvatelstvo. Zatímco dovoz velkého množství křesťanských Němců nezměnil rasové složení Pruska, kulturní skladbu proměnil značně.

Polský válečník 13.století reprodukovaný ze středověkého rukopisu. Během tohoto období bojovali vojáci jako je tento ve válce proti bílým křesťanům z řádu Teutonských rytířů a nepravidelným mongolským nájezdům.

Válka proti rytířům – zničeni v bitvě u Tannenbergu – 1410

Následkem svých aktivit se rytíři nikdy nedočkali v regionu oblíbenosti – dokonce ani když už byli všichni místní obyvatelé christianizováni. V roce 1409 vyzval polský král všechny nepřátele Teutonských rytířů, aby se zapojili do kampaně proti řádu – toto volání nakonec vedlo ke hlavní porážce rytířů v bitvě u Tannenbergu v roce 1410. Poslední rytíři byli z baltských států vyhnáni roku 1591.

Obnoveni v jižním Německu

Navzdory svému kolapsu na severu byl řád obnoven v jižním Německu a Rakousku, kde zaujal místo v bitvě o Vídeň proti útočícím nebělošským islámským Turkům v roce 1683. Byla to poslední válka Teutonských rytířů – roku 1697 se už nedostávalo rekrutů a poslední zbytky odstranil Napoleon Bonaparte v roce 1809.

Starověké Polsko – země Polanů

Oblast dnes známá jako Polsko byla jedním z míst, osídlených nejvýchodnější větví původních indoevropských nájezdníků na Evropu, Slovany. Byli posledními, kteří na území vstoupili víceméně současně s pádem Římské říše na západě – tj. během 3. a 4.století n.l.

Samotné jméno Polska pochází od největšího z těchto slovanských kmenů, Polanů. Stejně jako jejich sousedé ve východní Evropě, lpěly tyto kmeny nejdéle na původním indoevropském náboženství a víře a staly se posledními, které podlehly vražednému hlásání evangelia prvotních křesťanů. Jižní Polsko rovněž pocítilo ničivé pustošení Huna Atilly, ačkoliv průchod asijského dobyvatele na místní populaci nezanechal žádný rasový otisk.

První království pod Boleslavem

Pod vedením zpola legendárního knížete Piasta se kolem roku 840 objevila v Polsku první velká skupina slovanských kmenů. V této chvíli byly polské kmeny stále všechny pohanské a bylo to pouze konverzí polského knížete Měška, který vládl v letech 962-992, kdy bylo Polákům nastoleno křesťanství.

Měškův syn Boleslav, panující v letech 992-1025, byl prvním polským králem, který začal utvářet pevné hranice polského státu: angažoval se v úspěšné kampani proti některým sousedním německým kmenům na západě a následkem toho mírně rozšířil polské hranice. Brzy nato však bylo Polsko rozděleno mezi děti královského rodu a velký polský stát se znovu zhroutil.

Mongolská invaze

V roce 1240 napadl Polsko mongolský děs z východu, kde nejprve decimoval mnoho jiných slovanských kmenů. Naštěstí pro Polsko, Mongolové následujícího roku odešli. Rozsáhlé části země však jejich řáděním zůstaly ležet ladem.

Současně docházelo ke dvěma novým populačním posunům. V Polsku se začal usazovat velký počet Prusů, stěhujících se pryč od vnitřních problémů v německých státech, a objevilo se zde také první velké osídlení židů, prchajících před rostoucím antisemitismem v západní Evropě.

Druhé království – Vladislav odráží Němce

V roce 1320 byl korunován nový polský král Vladislav I., který dosáhl slávy za odražení vln útočících Němců, během nichž dokázal Polsko znovu sjednotit. Jeho syn Kazimír III., také zvaný Veliký, vládl v letech 1333-1370 a získal proslulost za svou reformaci polské společnosti a založení Jagellonské univerzity roku 1364. Získal si také vděčnost evropské židovské populace aktivní pomocí židovským uprchlíkům ze západní Evropy a svolením s jejich usazováním v Polsku ve velkých počtech.

Kazimír Veliký, polský král v letech 1333-1370. Získal si proslulost zavedením částečného míru s Teutonskými rytíři a za svou liberální politiku k židovské populaci Evropy. Dovolil jim usadit se v Polsku ve velkém množství, aby unikli rostoucímu protižidovskému cítění v západní Evropě.

Sjednocení Litvy a Polska – 1386

Kazimír III. zemřel bezdětný a byl následován svou neteří Hedvikou, která se v roce 1386 vdala za litevského velkovévodu Jogaila. Od té doby vládl oběma zemím jediný panovník až do roku 1569 a do Litvy bylo zavedeno křesťanství, neboť pozůstatky pohanského práva se tu zachovaly až do poloviny 14.století.

Teutonští rytíři

Polsko a Litva však byli cílem pokračujících invazí Teutonských rytířů – tyto útoky skončily až v roce 1410, kdy spojená polsko-litevská armáda dosáhla nad řádem velkého vítězství v bitvě u Tannenbergu.

Vítězství znamenalo vynoření se Polska jako hlavní mocnosti ve východní Evropě, ačkoliv Teutonští rytíři byli konečně poraženi až v roce 1466.

Vladislav III., chlapecký král Maďarska a Polska, sotva patnáctiletý když usedl na trůn v roce 1440. Dále žil pouhé čtyři roky – velící bělošské armádě proti útočícím nebělošským Turkům, padl v bitvě u Varny roku 1444.

Prusko anektováno Polskem

Po porážce Teutonských rytířů získalo Polsko území Pruska, rozněcujíc tím spor o teritorium, který měl později sehrát významnou roli v polských dějinách. Následovalo dlouhé období kulturního a technologického pokroku, historicky poznamenané pouze množstvím menších konfliktů o následnictví polského trůnu a potlačováním protestantské reformace roku 1600.

V prvních letech 17.století však polského bohatství obývalo. Mimo katastrofálních válek se Švédskem, Ruskem a ukrajinskými kozáky – vzdálenými rasovými bratranci – se Polsko zapletlo do velkého nebělošského napadení východní Evropy, když Osmané pronikli hluboko do Evropy.

Polská armáda zachraňuje Vídeň před nebělošskou invazí

Masivní příspěvek polské armády, spojené s německými vojsky, avšak pod vrchním velením polského generála Jana III. Sobieského, k porážce útočících nebělošských tureckých hord před branami Vídně v roce 1683, nemusí být zveličován – byl rozhodujícím a bez polské intervence by Vídeň pravděpodobně padla Turkům, což by jim pak otevřelo cestu ke konečnému dobytí a islamizaci celé Evropy.

Polský generál Jan III. Sobieski, který vedl polskou armádu do bitvy o Vídeň v roce 1683 proti útočícím nebělošským Turkům.

Ruská invaze – 1764

Na počátku 18.století zahájilo kampaň proti Polsku Rusko, snažící se posunout své hranice na západ. Nakonec to vyústilo v celoevropský konflikt známý jako Válka o polské následnictví, v níž se bojovalo o právo na polskou korunu v letech 1733-1735.

Rusko, nespokojené s výsledkem, v roce 1764 napadlo Polsko přímo a umístilo na polský trůn oblíbence carevny Kateřiny Veliké, Stanislava II. Augusta. Ostatní mocnosti v Evropě na tuto nestydatou expanzi Ruska nahlížely s důvodnou obavou: Prusko a Rakousko, obávající se všeobecného evropského konfliktu, předložily plán, v němž mělo být Polsko raději rozděleno, než aby se stalo předmětem střetu.

Rozdělení Polska

Otřesena válkou s osmanskými Turky, která vypukla bezprostředně po invazi do Polska, ruská vláda souhlasila s rozdělovacím plánem a v roce 1772 byla podepsána oficiální dohoda. Polští šlechtici byli pomocí rozsáhlých plateb v penězích a jmění přesvědčeni, aby přijali rozdělení své země do částí spravovaných Ruskem, Pruskem a Rakouskem.

Ostatní vrstvy polského obyvatelstva se však tak snadno koupit nedaly. Rostoucí nespokojenost vedla v roce 1788 polský parlament, neboli Sejm (který v době rozdělení nebyl rozpuštěn) k navržení nové ústavy a následnému opětovnému vyhlášení Polska za dědičnou monarchii.

To vedlo roku 1792 k nové ruské invazi za asistence polských šlechticů, kteří byli vyloučeni z nových ústavních struktur. Ruská vojska dobyla celé východní Polsko a následujícího roku zabrali Prusové západní část země. Toto uchvácení Polska oficiálně uznala druhá rozdělovací konference, konaná v roce 1793.

Rasové typy z Ruska a Polska – vůdcové v polsko-ruských válkách. Zleva doprava: Skrzynecki, Paskevič a Konstantin. Generál Jan Skrzynecki byl ve velení hlavní polské armády u Ostrolenky, kde byli Poláci poraženi. Hrabě Ivan Paskevič velel ruským vojskům, které rozdrtily Poláky a zmocnily se Varšavy poté, co si to v počtu 70 000 namířily na 40 000 Poláků. Velkokníže Konstantin, bratr ruského cara a místodržící Varšavy, vedl první evakuaci Rusů z Varšavy v roce 1830 – během roku 1831 Polsko znovu získalo svou nezávislost.

Polská válka za nezávislost selhává a Polsko je rozděleno

Po návratu množství polských vojáků z Ameriky, kde úspěšně bojovali ve Válce za nezávislost této země proti Britům, došlo k obnovení polského povstání. Naplněni revolučním nadšením, sestavili armádu a v roce 1794 zahájili svou vlastní válku za nezávislost. I když bojovali proti zdrcující přesile, Poláci během několika měsíců vytlačili Rusy téměř z celého východního Polska a strhli na svou stranu ohromující vítězství v bitvě u Varšavy v roce 1794.

Válka však byla nerovnou bitvou: stalo se pouze otázkou času, kdy si ruská početní převaha vybere svou daň. Za podpory pruských a rakouských vojsk dosáhli Rusové rozhodujícího vítězství na konci roku 1794 u Maciejowice. V listopadu toho roku vstoupila ruská armáda do Pragy, předměstí Varšavy, a zmasakrovala značný počet obyvatel, rozněcujíc tím velké rozhořčení.

Polská válka za nezávislost pak během několika měsíců skončila kapitulací polské armády. Vítězné mocnosti mezi sebe znovu Polsko rozdělily za podmínek dvou smluv, z nichž poslední byla podepsána roku 1797. Polsko pak jako stát zmizelo z mapy Evropy.

Napoleon Bonaparte – Poláci se připojují k jeho armádě

Poláci zůstali pod cizí nadvládou po 125 let. Když Napoleon Bonaparte dosáhl na svých výbojích proti Němcům a Prusům hranic starého polského státu, vyhlásil svou touhu vidět Polsko znovu plně nezávislé. Následkem toho se tisícovky Poláků připojily k Napoleonově armádě, kde sloužili statečně a s vyznamenáním.

V roce 1807 umožnil francouzský vůdce opatřením Tylžské smlouvy, která ukončila první řadu napoleonských válek v kontinentální Evropě, vznik Varšavského knížectví, zahrnujícího území původně odebraná Prusku v roce 1793 a 1795.

O dva roky později Napoleon donutil Rakousko, aby ve prospěch knížectví postoupilo západní Halič. Na oplátku Poláci poskytli Napoleonovi svou bezvýhradnou podporu a sehráli aktivní roli v jeho katastrofální invazi do Ruska roku 1812.

Navzdory své podpoře Napoleonovi vyvázli Poláci po konečné porážce Francouzů snadno. Vídeňský kongres z roku 1815, který dohlížel nad rozdělováním území na konci napoleonských válek, vytvořil Polské království, které se skládalo z téměř identického území Napoleonem stvořeného Varšavského knížectví. Jedinou závažnou změnou byla instalace ruského cara za krále tohoto tzv. Ruského Polska. Zbytek země byl znovu rozdělen mezi Rusko, Rakousko a Prusko.

Druhá polská válka za nezávislost selhává

V roce 1830 se Poláci znovu obrátili k ozbrojené revoluci: v lednu 1831 byli Rusové vyhnáni a vyhlášena polská nezávislost. Rusové odpověděli útokem a během května stejného roku polskou revoltu rozdrtili. Zavedli rusifikační politiku s tím, že v etnickém slova smyslu téměř zcela pohltili východní území do ruského státu.

Polsko zůstalo pod cizí nadvládou až do vypuknutí 1.světové války v roce 1914.

1.světová válka

Poláci, žijící pod německou vládou na západě a ruskou na východě, se ocitli jako odvedenci ve znepřátelených armádách těchto dvou mocností. Vznikla tím ironická situace, kdy na východní frontě 1.světové války bojovali na smrt Poláci v německé uniformě s Poláky v uniformě ruské.

Válka skončila nejprve pádem Rusů a poté Němců. Během listopadu 1918 bylo Polsko prohlášeno za nezávislou republiku s Josefem Pilsudskim jako hlavou státu.

Nová území získaná od Německa

Versailleská smlouva, která ukončila 1.světovou válku, nejen potvrdila polskou nezávislost, ale odebrala Německu území, z nichž nejvýznamnější bylo německé město Danzig na pobřeží Baltu a plocha země dosahující k Baltskému moři. Polsko tak získalo přístup k pobřeží a k Danzigu, zatímco Prusko (které se stalo známé jako Východní Prusko) bylo odříznuto od zbytku Německa.

Využívaje zmatku po komunistické revoluci a občanské válce v Rusku, která se protáhla až do roku 1924, Polsko v roce 1920 napadlo Sovětský svaz a ještě před uzavřením mírové smlouvy s touto vynořující se supervelmocí zabralo historicky polské území od Běloruska a Ukrajiny. Polsko se poté pokusilo projít těsnou oprátkou mezi Německem a Sovětským svazem, když s oběma podepsalo ve 30.letech smlouvy o neútočení.

Omezení práv menšin za Pilsudského

Polský stát však nenásledoval demokratickou vnitřní politiku. Pilsudski se stal absolutním diktátorem a dovolil, aby byla v Polsku vážně porušována práva mnoha menšinových skupin, včetně Němců, Ukrajinců, Bělorusů a Židů. Polská vláda zavedla specifické protižidovské zákonodárství, zamezující Židům na určitých úrovních vykonávat veřejnou funkci a působit v ostatních oblastech společenského vlivu.

Polsko získává část Československa

Na rozdíl od všeobecného mýtu, Polsko se nestavělo na fanatický odpor expanzivní politice nacistického Německa – alespoň ne do doby, kdy se jejím cílem stalo samotné Polsko. V tomto směru se Polsko aktivně a nadšeně účastnilo rozkouskování československého státu v roce 1938 – jako součást úmluvy obdrželo Polsko asi 1 036 km2 českého území.

Gdaňský koridor

Německo poté změnilo své požadavky na německé město Danzig a koridor oddělující Východní Prusko a Německo. Německý vůdce Adolf Hitler žádal, aby se město vrátilo Německu a aby bylo Němcům povoleno přes koridor vystavět dálnici a železniční trať pro spojení Východního Pruska s Německem. Polsko odmítlo tyto požadavky a Německo poté zaútočilo, což způsobilo britské a francouzské vyhlášení války Německu.

V rozporu s moderní propagandou, Polsko fanaticky neodporovalo nacistické expanzi – dokud nebylo samo na programu. Zde jsou polští vojáci na hranici s Československem, připraveni v roce 1939 zahájit převzetí Těšínska, té části Československa, která historicky náležela Polsku. Polsko bylo společně s Německem a Maďarskem příjemcem při rozkouskování českého státu, k němuž došlo následkem Mnichovské konference roku 1938. Dokud se Adolf Hitler nepustil do sporu s Polskem o gdaňský koridor, Polsko se docela těšilo ze spolupráce s německým vůdcem na většině jiných záležitostech.

2.světová válka

I když byla polská armáda větší, skládala se převážně z pěchoty a jezdectva. Nebyla tedy připravena na moderní válku a následkem toho nemohla soupeřit s německými obrněnými divizemi. Obsazení Polska bylo záležitostí týdnů.

Z východu současně Polsko napadl Sovětský svaz, kopírující německou invazi ze západu – na tento čin Francouzi ani Britové nijak nezareagovali. Ve zřetelném kontrastu k jejich vyhlášení války Německu to byla jedna z nejvíce pokryteckých a nejvýznamnějších zrad celé války.

V roce 1943 objevila německá armáda masový hrob téměř 15 tisíc polských armádních činitelů v Katyni (současném západním Rusku). Polští vojáci byli zadrženi jako váleční zajatci Sověty v roce 1939 a poté popraveni individuálními výstřely z pistole ze zadu do hlavy, s rukama svázanýma za zády. Vlevo letecký pohled na scénu masakru a vedle polský plakát, zobrazující vlastní popravu. Po mnohá léta Sověti prohlašovali, že jsou za masakr zodpovědní Němci a několik níže postavených nacistů bylo po válce dokonce ze zločinu obviněno. Až s pádem Sovětského svazu se definitivně potvrdilo, že zodpovědnost nesli sovětští komunisté.

Polsko okupováno

Za války utrpěli obyvatelé Polska velké příkoří. Přímo nebo nepřímo jich bylo zabito na sta tisíce, s ohromným množstvím polských židů, pozatýkaných a deportovaných do koncentračních táborů. Poláci zároveň trpěli pod sovětskou vládou. Na 15 000 polských zajatců, zadržených Sověty během jejich invaze do Polska, bylo hromadně popraveno v katyňském lese nedaleko ruského města Smolensk, kde byly v roce 1943 objeveny jejich ostatky okupujícími Němci.

Německo oficiálně anektovalo dřívější německá území z hranic před 1.světovou válkou a ve středním Polsku zanechalo rozsáhlý kus půdy coby polo-autonomní polskou oblast, známou jako Generální gouvernement. Ten však fungoval pod vrchní německou správou.

Sověty zabrané části Polska zahrnovaly ruská území, která Polsko získalo Versailleskou smlouvou a válkou z roku 1920. Tato území později obsadili Němci, když napadli Sovětský svaz v roce 1941.

Poválečné Polsko

Konec 2.světové války byl svědkem naprosté porážky Německa. Polsko získalo masivní porce německého území a pustilo se do vypuzování milionů etnických Němců z této země. Více než sedm milionů Němců bylo pochytáno a hnáno přes německou hranici, vyčišťujíc obrovské plochy země pro polský zábor.

Z tohoto množství zemřelo na místě přibližně 2-3 miliony. Východní Prusko navždy zmizelo. Město Danzig bylo vyčištěno od Němců a stalo se polským městem Gdaňsk. Na východě Sovětský svaz znovu obsadil svá ztracená území a donutil asi čtyři miliony Poláků přemístit se na západ, kde se mnozí usadili na půdě odebrané Němcům.

Komunistický stát

Ačkoliv byla po válce v Polsku zavedena fasáda demokratické vlády, země se brzy stala sovětským satelitem a spolu s Východním Německem zároveň jedním z nejdůležitějších členských států Varšavské smlouvy, vojenské skupiny vytvořené komunistickými východoevropskými národy.

Protižidovské kampaně  1956-1969

V červnu 1956 proběhlo v Poznani protikomunistické povstání, během jehož potlačování zemřelo 53 lidí. Tato vzpoura byla v různých částech země doprovázena násilným antisemitským výlevem, odstartovaným skutečností, že se velké množství židů podílelo na komunistickém vládním aparátu.

Všeobecná nespokojenost v Polsku propukla znovu na jaře 1968 pouličními bouřemi ve Varšavě, Poznani, Lublinu a Krakově. Povstání byla pokaždé nejen protikomunistická, ale i specificky protižidovská, kdy vzbouřenci spojovali židy s komunistickou stranou a vládou. Ve snaze o umírnění názoru veřejnosti se poté polská komunistická strana zaměřila na židy ve svých vlastních řadách. Počátkem roku 1968 byly z vlády, vedoucích pozic komunistické strany, univerzitních kateder a novinářských redakčních postů propuštěny stovky prominentních židů. Na tisíce židů Polsko raději po roce 1968 opustilo a usadilo se v Americe nebo Izraeli.

Polský vojenský tank stojí v poznaňských ulicích během neúspěšného protikomunistického povstání v červnu 1956.

Strana Solidarity poráží komunisty

Moc komunistické strany nakonec zlomila kombinace vnitřní revolty a kolapsu sovětské říše, začínající kolem roku 1989. Uvnitř vedla dělnická povstání proti špatnému ekonomickému hospodaření odborová organizace „Solidarita“, jejíž vůdce Lech Walesa se po pádu komunismu stal prezidentem Polska. Během roku 1991 dosáhlo Polsko své první demokratické ústavy a komunistická strana mohla být hlasováním odstavena od moci. Přechod z komunismu ke svobodnému podnikání byl, jako ve všech bývalých komunistických státech východní Evropy, extrémně náročný a na mnoho let způsobil ekonomický zmatek.

Přistěhovalectví

Na rozdíl od mnoha západoevropských zemí, Polsko nepodporovalo jakoukoliv imigraci, a jako takové si zachovalo extrémně vysokou míru rasové stejnorodosti. Pouze nepatrný příměs, který se vyskytl mezi velmi malým počtem Slovanů v Polsku byl způsoben asijskými nájezdníky, kteří zemi krátce okupovali ve 12.století.

Tento vliv je však extrémně omezený a převažující rasový typ, nacházející se v Polsku je stále nordický nebo tzv. dinárský, což je kombinace nordického a alpínského rasového podtypu.

Část 1: Litva, LPruskootyšsko, Estonsko,

Starověká Litva

Oblast, dnes známou jako Litva, obsadil jeden z baltských indoevropských kmenů, útočících před rokem 2500 př.n.l. jako součást velké indoevropské invaze této éry. Žil zde převážně mírumilovně, vytvářejíc typickou raně nordickou společnost, mající výhodu znalosti práce se železem (to byla charakteristická vlastnost indoevropského lidu).

První římský odkaz na Balty učinil Tacitus, římský historik 1.století n.l., který se zmínil o lidech na dalekém severu, kteří obchodovali se vzácným jantarem, běžně se vyskytujícím v této oblasti.

Invaze Teutonských rytířů

Následkem své geografické odlehlosti se Baltové nikdy nestali objektem velkého soužení ze strany Římské říše. Jako činitel v evropských dějinách začali figurovat pouze s příchodem fanaticky křesťanských teutonských rytířů. Ty sem vyslal papež, aby násilně christianizovaly pohanské bělošské kmeny, žijící podél Baltského pobřeží.

První království – 1251

Roztroušená seskupení litevských kmenů sjednotil v roce 1251 kníže Mindaugas a oficiálně tím nechal vzniknout Litevskému knížectví.

Téměř okamžitě byli převážně pohanští Litevci napadeni Teutonskými rytíři, usilujícími o christianizování celé severovýchodní Evropy. Litevci se výzvě postavili a ve velké bitvě roku 1260 Teutonské rytíře porazili.

Říše: od Baltu k Černému moři

Probuzeni ze své pokojné existence náhlým násilným setkáním s křesťany, Litevci rychle využili svou vlastní dřímající sílu a pustili se do rozšiřování svého území. Vojenským dobýváním vznikla Litevská říše, která sahala od Baltského k Černému moři, vedoucí současným Ruskem, včetně Běloruska a západní Ukrajiny.

Litva však byla početně slabá na to, aby si udržela tato území natrvalo – a tak všechna nakonec převzalo zesílené Rusko v dobách dělení Polska v roce 1772.

Spojení s Polskem vede ke ztrátě impéria

Náhlý a dramatický vývoj litevských Baltů povznesl v oblasti jejich status: v roce 1386 litevský král Jogailo, který se oženil s polskou královnou Hedvikou a nakonec přijal křesťanství, byl korunován jako Vladislav II. Jagello na krále polského a litevského.

Politické spojenectví s Polskem se však ukázalo být litevskou zhoubou. Stát byl automaticky zatažen do hádek nad polským územím mezi Pruskem, Ruskem a Rakouskem. Následkem rozdělení Polska byla Litva začleněna do Ruska.

Přestože byli Litevci beznadějně přečísleni, podnikli proti ruské nadvládě národní rebelie v letech 1812, 1831,1863 a 1905 – všechny bez užitku.

1.světová válka a nezávislost

Během 1.světové války Litvu obsadila německá armáda a na konci tohoto konfliktu se nacionalisté chopili příležitosti k vyhlášení litevské nezávislosti s vědomím, že Rusko bylo příliš slabé na odpor.

2.světová válka

S vypuknutím 2.světové války Litvu napadl v červnu 1940 Sovětský svaz, což byl další sovětský akt agrese, který stejně jako sovětskou invazi do Polska v roce 1939 britská vláda v ukázce hrubého pokrytectví ignorovala. Ještě toho roku byla Litva oficiálně připojena k Sovětskému svazu.

Německá invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 způsobila v Litvě povstání proti Sovětům. Protože čelili očividné totální porážce od Němců, Sověti se raději rozhodli své okupační síly stáhnout.

Příchozí německá vojska byla vítána jako osvoboditelská a mnoho Litevců se zapojilo do německých armádních sil v jejich protikomunistické válce. Litevci sloužili téměř ve všech složkách německého válečného úsilí, především ve Waffen SS, bojujíc se ctí a vyznamenáním na východní frontě proti svým dlouholetým nepřátelům, komunistům v Sovětském svazu.

Sověti obnovují okupaci – 10 % obyvatelstva deportováno

V polovině roku 1944 Sovětský svaz znovu obsadil Litvu a vytlačil Němce zpátky na západ. V Litvě byla ustavena nová sovětská vláda, která si na Litevcích vyžádala strašlivou pomstu za podporu Němcům. Za trest bylo deportováno do pracovních táborů na Sibiři přibližně 350 000 Litevců.

Když vezmeme v úvahu, že tehdejší celkové litevské populace bylo něco přes 3 miliony, Sověty zatčení a deportovaní na Sibiř představovali 10 % veškerého obyvatelstva.

Tato potupa byla jednou z dalších nestydatých komunistických krutostí spáchaných na východoevropských lidech, kterou Západ pokrytecky ignoroval. Velmi málo Litevců se ze Sibiře vrátilo živých.

Kromě toho že uvěznili 10 % původní populace, Sověti rovněž zařídili, aby se v Litvě hromadně usazovali etničtí Rusové a Poláci. Vytvořili tím masivní přítomnost etnických Rusů v Litvě.

Nezávislost – 1991

Litva musela čekat do roku 1991 na kolaps Sovětského svazu, než mohla znovu dosáhnout nezávislosti a zavést demokratickou republiku. Poprvé od roku 1940 nebyla Litva pod cizí okupací.

Demonstrace za nezávislost Litvy, Vilnius, 1990. Všimněte si transparentu, připomínajícího kolikrát Sověti napadli Litvu.

Přistěhovalectví – malé míšení

Stejně jako Polsko ani Litva nepodporovala imigraci z jakékoliv části světa a následkem toho má extrémně vysoký stupeň rasové stejnorodosti. V její populaci převažují nordické nebo dinárské rasové podtypy.

Lotyšsko

Starověké Lotyšsko

Stejně jako jeho soused Litva, také území Lotyšska obsadili indoevropští Baltové za časů velkých indoevropských invazí posledních tří tisíciletí př.n.l. O Lotyších, žijících v poměrné neznámosti, padla zmínka pouze během 9.století n.l. Území si udržovalo svou nezávislost až do poloviny 12.století, kdy bylo v rychlém sledu okupováno Teutonskými rytíři, Poláky a Rusy.

Teutonští rytíři konvertují obyvatelstvo

Teutonští rytíři se objevili jako první: od počátku 13.století se ohněm a mečem pokoušeli konvertovat ryze pohanské nordické kmeny regionu. Lotyšsko bylo v letech 1237-1561 začleněno do Livonska, majetku Teutonských rytířů.

V této chvíli bylo veškeré lotyšské populace zřejmě ne více než 800 000, a jako taková nebyla v pozici, aby se mohla stavět na účinný odpor ke svým početně nadřazeným sousedům.

Cizí okupace

Rozbití teutonského státu Livonska roku 1561 vedlo k tomu, že území Lotyšska bylo rozděleno mezi Polsko, Švédsko a v jedno malé nezávislé knížectví. Krátce na to Švédové ztratili své vlastnictví, zahrnující město Rigu, ve prospěch expandujícího ruského státu. Jako výsledek rozdělení Polska, Rusko od konce 18.století kontrolovalo celé Lotyšsko.

Nezávislost – 1918

I když Rusové ovládali Lotyšsko po více než století, Lotyši si zachovávali svou etnickou identitu. Jakmile byli ruští vládci vyčerpáni po 1.světové válce a komunistické revoluci, lotyšští nacionalisté konečně udeřili – v roce 1918 se Lotyšsko prohlásilo za nezávislou republiku.

Komunistická vojska však zaútočila s cílem povstání potlačit – západní spojenecké armády se však do oblasti přiřítily v roce 1920, komunisty vyhnaly a donutily sovětskou vládu k oficiálnímu přijetí lotyšské nezávislosti.

Jednotka z 15.lotyšské divize SS pochoduje ve městě Riga, léto 1943. Na pravých rukávech můžete vidět jejich lotyšské nášivky. K německému válečnému úsilí proti Sovětskému svazu se přihlásil obrovský počet Lotyšů. Nakonec se asi 148 000 lotyšských mužů a žen dobrovolně přihlásilo do všech druhů služby, od vojenských jednotek přes pracovní až k pomocným policejním jednotkám. Celkem to činilo nad 12 % veškeré lotyšské populace, což je nejvíc co může v dobách války jakýkoliv národ vyšetřit. Někteří muži z lotyšské SS bojovali proti komunistům jako partyzáni až do 50.let.

12% lotyšských dobrovolníků za Hitlera proti Sovětskému svazu

Lotyšská nezávislost však měla pouze dvacetileté trvání. Sovětský svaz v roce 1940 do této malé země prostě vtrhl. Západ nestoudnou sovětskou vojenskou agresi znovu ignoroval zatímco současně vyhlašoval válku nacistickému Německu za napadení Polska.

Následkem toho Litevci velmi přivítali invazi Němců do Sovětského svazu v roce 1941 jako osvobozovací válku. Mnozí se zapojili do německých vojenských sil, aby bojovali s komunisty. Celkově se dobrovolně přihlásilo do aktivní služby v nacistickém válečném úsilí, ať už do Waffen SS nebo do pracovních či pomocných jednotek, na 148 000 Lotyšů – neboli něco přes 12 % veškeré populace. Když bylo území znovu obsazeno Sověty v roce 1944, lotyšští antikomunisté byli tvrdě pronásledováni a na tisíce jich bylo zadrženo.

Ačkoliv někteří bývalí lotyšští SS-mani bojovali dál jako partyzáni až do 50.let, významnější odpor už neproběhl.

Sovětská politika přesídlování etnických Rusů do Lotyšska měla na malou místní populaci – v roce 1944 něco přes milion – značný dopad: v roce 1997 bylo etnických Rusů přibližně 34 % z dva a půlmilionového obyvatelstva.

Přistěhovalectví

Kromě přílivu etnických Rusů už Lotyšsko nezažilo nějaké další velké populační posuny a následkem toho si udržuje vysokou míru původní rasové stejnorodosti svého obyvatelstva.

Estonsko

Starověké Estonsko

Estonsko obsadil ve stoletích před prvním miléniem př.n.l. svaz baltských indoevropských kmenů, známých jako Estové. Žily zde v odlehlosti a poměrně malých počtech.

Římský historik Tacitus je poprvé zmínil během 1.století n.l. Estové však zůstávali v neznámosti až do dánské invaze roku 1219.

Dánská okupace

Dánové okupovali domovinu Estů až do roku 1345, kdy zemi po sérii místních povstání prodali Teutonským rytířům, kteří vždy horlivě pozvedali své ruce a meče po nových dávkách Odina vzývajících pohanů.

Teutonští rytíři ve spojení se seskupením německých městských států známých jako Hanzovní liga, ovládali Estonsko až do roku 1561, kdy byl řád rozpuštěn.

Estonsko poté převzal pod ochranu švédský král, zatímco jižní část Estonska zabralo Polsko. V roce 1721 se Švédsko Estonska vzdalo a předalo území rozšiřujícímu se ruskému státu.

Nezávislost po 700 letech okupace

Estonci v pomyslném světovém rekordu v trpělivosti a odolnosti čekali na vyhlášení vlastní nezávislosti až do zhroucení Ruska během 1.světové války – stalo se tak po sedmi stech letech cizí nadvlády.

Komunisté se ihned pokusili o invazi, ale byli zdoláni odhodlaností Estonců. Mírová smlouva v roce 1920 oficiálně uznala nezávislost Estonska.

Sovětská invaze – podpora německému válečnému úsilí

V roce 1940 podniklo sovětské Rusko útok na trojici baltských států a Estonsko obsadilo v rychlé vojenské invazi, která nevyvolala žádnou odezvu ze Západu.

Napadení Sovětského svazu nacistickým Německem roku 1941 bylo Estonci přivítáno. Mnozí se nadšeně zapojili do německých armádních sil a Waffen SS, kde proti Sovětům bojovali divoce.

Estonští dobrovolníci v německé Luftwaffe dostávají vyznamenání, 1943. Všimněte si estonské nášivky na pravém rukávu uniformy. Mnozí Estonci přivítali německé napadení jejich společně nenáviděného nepřítele, komunisty Sovětského svazu, a přihlásili se do všech složek německého válečného úsilí.

Hromadný exodus do Švédska a Německa

Po porážce Němců Sověti znovu vstoupili do Estonska v roce 1944. Ze strachu z odvety uprchlo do Švédska a Německa více než 60 000 Estonců. Tento strach se ukázal být velmi oprávněným. Estonské populace bylo tehdy kolem 80 000 a doslova noční exodus deseti procent obyvatelstva stát vážně oslabil.

Země byla poté znovu začleněna do Sovětského svazu a zůstala satelitem až do pádu této supervelmoci v roce 1991.

Nezávislost – 1991

Estonsko se chopilo výhody zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 a znovu vyhlásilo svou nezávislost. Tento stav mu byl udělen ještě téhož roku. Bývalý Sovětský svaz byl natolik zmítán nepokoji, že nedokázal odporovat nezávislosti baltských států a Estonsko se připravovalo na období relativního míru. Poprvé od roku 1219.

Přistěhovalectví – hromadný příliv Rusů

Jak tomu bylo v případě všech baltských států, Sověti pochopili, že klíčem ke změně společnosti na jakémkoliv území je změna skladby obyvatelstva. Sovětský svaz zahájil program přesídlování etnických Rusů, který se stal dramaticky úspěšným.

V roce 1995, několik let po pádu Sovětského svazu se prvek etnických Rusů Estonska zastavil na 38 procentech celkové populace ve srovnání s pouhými 8,5 % před sovětskou okupací roku 1944. Tento ruský příliv způsobil uvnitř Estonska hlavní politické problémy a je v této zemi na vrcholu politických agend.

V estonských dějinách se kromě masivního osídlení etnických Rusů nevyskytla žádná jiná významná rasová změna. Ve výsledku si země udržuje vysoký stupeň rasové stejnorodosti s dominancí nordického typu.

Prusko

Starověké Prusko

Německý stát, který se stal známým jako Prusko vznikl na Baltském pobřeží, severně od současného Polska. Ve velkých indoevropských invazích bylo toto území obsazeno vlnami indoevropských baltských kmenů, které samy sebe nazývaly Prusy nebo Borussy. Region pak od nich převzal pojmenování.

Prusové byli blízce spřízněni s Litevci a důkaz kontaktu mezi těmito dvěma skupinami je obecně rozšířen. Prusové fungovali jako prostředníci mezi baltskými kmeny na severu a Kelty v západní Evropě ve výnosném obchodu s jantarem.

Křesťanství selhává

Prusy poprvé vystavili křesťanství Sasové, germánští lidé z jižního Německa, kteří byli mečem konvertováni na křesťanství franckým králem Karlem Velikým.

Sasové však nepřinášeli poselství křesťanské bible ohněm a mečem. Místo toho zkoušeli Prusy pokojným způsobem přesvědčit, že je chybou následovat směr odinistického uctívání.

Prusové ale neměli pro nové náboženství pochopení. Saský pokus je konvertovat skončil, když byl český biskup sv. Vojtěch zabit skupinou místních Prusů během své misionářské cesty v roce 997. Křesťané pak odešli a Prusové byli ponecháni svým pohanským způsobům po další dvě století.

Teutonští rytíři a příliv Holanďanů a Němců

Nové náboženství se uchytilo mezi Prusy až s příchodem Teutonských rytířů uprostřed 13.století, kteří přinesli křesťanské poselství mečem. Teutonští rytíři nejenže Prusy christianizovali, ale rovněž sem k usazení přivezli křesťanské Holanďany a Němce, kteří měli dohlížet na jejich konverzi.

Koncem 13.století byl region zcela podmaněn – a měl již své jednoznačně nordické rasové složení, navýšené příchodem významného množství Holanďanů a Němců, samotných potomků dřívějších indoevropských invazí.

Prusko bylo poté ovládáno jako manství Teutonských rytířů až do roku 1410, kdy je porazila spojená litevsko-polská armáda. Západní část Pruska byla postoupena Polsku (stala se známou jako polské Královské Prusko) a východní část drželi Teutonští rytíři jako polské manství.

Dům Hohenzollernů – nezávislý stát 1660

Východní Prusko se pomalu stále více zesvětšťovalo až do posledního velmistra Teutonských rytířů Albrechta z rodu Hohenzollernů, protestantského luterána, který se v roce 1525 prohlásil za knížete Pruska.

Nakonec bylo po konfliktu s Polskem vyhlášeno Východní Prusko nezávislým státem v roce 1660.

Úplný příběh pruské dominance v dějinách Německa se vypráví v další kapitole – zde stačí říci, že králové Pruska se později stali králi Německa jak se tento stát stával vedoucí německou silou.

Východní Prusko si zachovalo svá území až do konce 1.světové války, kdy bylo fyzicky odstřiženo od zbytku Německa vytvořením umělého pásu země, poskytnutého Polsku společně s pruským městem Danzig. Spor o tuto zemi vedl k německo-polskému konfliktu v roce 1939 a následně k vypuknutí 2.světové války.

Na konci 2.světové války byly miliony Prusů vyhnány a stát Prusko přestal existovat, z většiny začleněn do současného Polska.

Reklamy