Kapitola 34: Test etnik – Švýcarsko, Československo a Jugoslávie

17.2.2010

Část I. – Švýcarsko a Československo

V první kapitole této knihy jsme si stanovili rozdíly mezi pojmem rasa a etnikum. „Rasa“ je skupina jednotlivců sdílejících stejnou genetickou výbavu; zatímco „etnikum“ odkazuje na kulturní projevy jednotlivých skupin těchto jednotlivců. Mezi členy stejné rasy není etnikum až takový problém, ten nastává až tehdy, je-li samotná společnost rasově nesourodá.

Pravdivost tohoto tvrzení můžeme podepřít o tři názorné ilustrace z nedávné historie tří států, ve kterých hrály etnické konflikty hlavní roli: Švýcarsko, Česká a Slovenská republika a bývalý stát Jugoslávie. Švýcarsko, obsahující nejvyšší stupeň rasové stejnorodosti, překonal etnické rozdíly pomerně lehce.

Zbylé dva státy – Československo a Jugoslávie, byly méně rasově stejnorodé než Švýcarsko, a proto se rozpadly po konfliktech, jejichž délka byla nepřímo úměrná jejich stejnorodosti. Pravidlo je v těchto případech jasné, čím vyšší je rasová stejnorodost, tím pravděpodobněji tyto rasově podobné etnické skupiny spolu budou žít v míru – čím je rasová stejnorodost menší, tím vyšší je disharmonie.

Právě takto vstoupili Češi a Slováci do období klidu a míru teprve poté, co násilně vyhnali německou menšinu po roce 1945 a nakonec mírumilovně rozdělili svou zem na dvě v roce 1993. Avšak méně rasově stejnorodá Jugoslávie se rozspadla pod náporem občanské války, nedovolující žádné mírové řešení.

Švýcarsko

STAROVĚKÉ ŠVÝCARSKO – PŮVODNÍ NÁROD RHAETIANŮ

Nejstarší doložené osídlení dnešního Švýcarska se připisuje starému evropskému kmeni Rhaetianů, spřízněných s Etrusky v Itálii. Stejně jako Etruskové, byli i Rhaetiané ovládnuti vlnami indoevropských dobyvatelů postupujících z východu a jihu – indoevropský kmen, jenž se usdílil v údolích mezi horami vešel ve známost jako Helvéti a právě tak bylo od té doby Švýcarsko známo.

ŘÍMSKÁ OKUPACE

Ležíce přímo na sever od Itálie, byla Helvétie dobyta římským generálem Juliem Caesarem během 1. století př.n.l. a celá oblast se celá postupně romanizovala. Jako mírumilovná římská provincie takto Helvétie vydržela po dalších třista let.

GERMÁNSKÁ INVAZE

Opět díky své poloze blízko severu Itálie, byla Helvétie obsazena germánskými dobyvateli, kteří se ve 4. století n.l. přehnali přes upadající Římskou říši. Helvétii v té době okupovali zejména Burgundi a Alamani.

Žádná z těchto invazí neovlivnila rasové složení Švýcarska: až na původní staroevropské osídlení, jenž neslo výrazné mediteránské rysy, patřili všichni dobyvatelé k nordickému podrasovému typu.

KŘESŤANSTVÍ

Jako všichni Germáni tehdejší doby, byly i přicházevší kmeny pohanské, přestože se k romanizovaným Helvétům se s posledními roky Římské říše dostalo křesťanství.

Křesťanství mezi Alamani a dalšími Germánskými kmeny v Helvétii definitivně zavedli pokřesťanštělí Frankové pod králem Karlem Velikým během invaze v 5. stol. n.l.

NĚMECKÁ NADVLÁDA

Když se Francká říše smrtí Karla Velikého rozpadla, většina území co dnes tvoří Švýcarsko se stala součástí Alemanii, nebo-li Švábska, jednoho z feudálních států tvořících německé království.

Jediná část, která nebyla součástí německé říše se jí nakonec roku 1033 a rovnou se stala součástí Svaté říše římské národa německého.

Roku 1276 získal korunu Svaté říše římské rod Habsburků. Téhož roku císař Rudolf I. ve Švýcarsku zavedl četné feudální zákony a represivní opatření, jenž zažehly jiskru pro válku za nezávyslost, na kterou Švýcaři mysleli posledních dvě stě let.

Švýcarský boj za nezávislost proti Rakušanům - rytíři v bitvě, Švýcarsko, 1474. Švýcaři během bojů předvedli takový vojenský um, že se po válce stali nejvyhledávanějími žoldáky - do dnešních dnů papež v Říme rekrutuje švýcarské stráže jako oficiální vojáky Vatikánu.

TVRDĚ VYBOJOVANÁ NEZÁVISLOST V ROCE 1499

Psal se rok 1474 a Švýcaři stále s Rakušany bojovali. Toho roku švýcarské regiony, už tehdy známé jako kantony, utvořily konfederaci pod volnou nadvládou Habsburků.

Roku 1499 se císař Svaté říše římské, Maxmilián I., pokusil tuto těžce vydobytou autonomii rozdrtit.

Válka mezi Švýcary a Rakušany začala nanovo a skončila vítězstvím Švýcarů smlouvou z Basileje, podepsano uroku 1499. Krátce na to se k Švýcarsku připojilo několik zbývajících a dosud nepřipojených regionů.

Švýcarské válečné umění předvedené proti Rakušanům tento malý národ povýšilo na nejlepší vojáky v celé Evropě – byli najímáni jako žoldáci těmi, kdo si je mohli dovolit najmout, včetně římského papeže, který si udržuje Švýcarskou gardu i do dneška.

ZISKY V ITÁLII

Když Švýcarští vojáci bojovali jako žoldáci ve francouzské armádě během válek na počátku 16. století, anektovali kousek severní Itálie a udělali z ní nejjižnější švýcarské kantony. Následně se o něco podobného pokusili i s Francií, ale byli neočekávaně a velmi tvrdě poraženi roku 1515.

Porážka byla tak tvrdá, že Švýcarsko adoptovalo politiku neutrality pro všechny následující konflikty, kterou od té doby více méně dodržovalo až na pár výjimek v zájmu získání dalších malých území.

REFORMACE – PROTESTANTI NIČÍ KATOLICKÝ MAJETEK

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 


Reklamy