Kapitola 40: Vzestup carů – Rusko v letech 862 až 1917

17.2.2010

Země, která nakonec zahrnovala Ruské impérium (trvající po 1055 let než se přetvořilo v Sovětský svaz), byla nesmírně důležitá ze tří hlavních důvodů:

– zahrnovala kavkazskou oblast, původní zdroj indoevropského lidu

– byli to běloši této oblasti, kteří nesli hlavní nápor velkých asijských invazí do Evropy, a

– byla to tato oblast, která se stala první důležitou mocností, jíž se zmocnili komunisté, což mělo následky daleko za samotné Rusko.

Z těchto důvodů je pochopení původu a útrap tohoto velkého národa zásadní k jakémukoliv porozumění světových dějin.

Starověké Rusko

Jih Ruska, v oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem, měl tu čest být původním zdrojem nordického indoevropského lidu, který ovládl Evropu a velkou část světa. Naneštěstí z východu se vynořivší velké asijské invaze, započaté za dob západořímské říše, tento region obsadily a většina stop této původně bělošské domoviny byla zničena mongolskými nájezdníky.

Avšak jméno často užívané k popsání bělochů – Kavkazané – je odvozeno od Kavkazského pohoří v této oblasti a slouží jako stálá památka na tuto první a původní nordickou domovinu.

Indoevropské kmeny

Mezi indoevropskými kmeny, které tvořili ranní obyvatelé nedozírných rozloh Ruska, byli Kimmerijové, Skythové a Sarmati, stejně jako nejvýchodnější větev velkého keltského lidu – Slované. Všechny tyto skupiny byly ve svém sub-rasovém složení v naprosté většině nordické, ačkoliv v rozptýlených oblastech přece jen probíhalo míšení s některými staroevropskými typy, které zřídily malé neolitické osady, zejména na jihu.

Indoevropské kolonie

Některé z indoevropských kmenů, které se usadily v Řecku a zavedly klasickou řeckou kulturu, samy vytvořily izolované kolonie soustředěné v oblasti Černého moře a na Krymském poloostrově. Jedním z posledních velkých indoevropských kmenů, vzešlých z jižního Ruska, byli Gótové, kteří vytvořili svůj první stát na pobřeží Černého moře.

Nahoře: Detail zlatého skythského náhrdelníku z Ordžonikidze, Ukrajina, kolem roku 350 př. n.l. Historické muzeum, Kyjev.

Asijské invaze

 Invaze nebělošských asijských Hunů ve 4.století n. l. zničila černomořský stát Gótů, vytlačila přeživší k západu, kde byli nakonec vypovězeni Římem a usadili se ve Španělsku. Hunové se přihrnuli na západ až k Vídni než se otočili zpět, ale po několik staletí pokračovali v okupaci velké části jižního a středního Ruska.

Po Hunech přišly další asijské invaze, včetně Avarů, Maďarů a Chazarů – posledně jmenovaní konvertovali k judaismu a stali se zdrojem pro židovskou populaci východní Evropy a Ruska, a po dalším období asimilace s Evropany pak mnoha evropských židů.

Během asijských invazí byli mnozí běloši z ruské populace na jihu buď zabiti nebo pohlceni vlnami Asiatů: Slované a jiné indoevropské kmeny na severu působili jako vazalové, platící každoroční poplatky Hunům na jihu.

Není známo kolik bělochů kvůli těmto invazím zahynulo zavražděním nebo absorbováním do asijského genetického fondu, ale jistě to byly sta tisíce, pokud ne miliony. Mějme na paměti, že původní zdroj indoevropských lidí na jihu, který stvořil téměř většinu lidí Evropy, během mongolské invaze vyhasl.

Byla to možná jedna z nejdůležitějších rasových genocid v dějinách.

Vikingové

 Chazarský útok na slovanské kmeny vedl později k apelu na jejich nordické skandinávské bratrance o pomoc. V roce 856 odpověděl na volání Rurik, vládce jižního Jutska a Fríska v Dánsku, a přišel svým rasovým bratrancům pomoci – útok Chazarů odrazil.

Rokem 862 se stal Rurik vládcem města Novgorod a se dvěma dalšími Vikingy, Direm a Askoldem, obdržel královský majestát města Kyjev a úspěšně organizoval obranu území, náležejících těmto dvěma městským státům.

Jméno Ruska vzešlo od kmene včleněného do slabé jednoty těchto městských států, nazývaného Rukhs-As. Tento kmen byl úplně posledním indoevropským kmenem (rovněž nazývaným Alani), který se vynořil z kavkazského regionu krátce předtím, než byl obsazen a zničen Mongoly.

Nahoře: Sedící u stáda koz, Rusko, 527 n.l. Nyní v Petrohradském muzeu.

 Oleg a Igor

Rurika následoval jistý Oleg (který vládl jako regent za Rurikova nezletilého syna Igora). Oleg vedl město Novgorod do expanzivní fáze, jejímž prvním hlavním ziskem se stalo starověké indoevropské město Kyjev, které bylo roku 882 zahrnuto do nového jednotného státu.

Oleg si rovněž podrobil a začlenil mnohé sousední kmeny, zahájil nájezdy do Mongoly drženého území na jihu a v roce 911 pronikl až ke Konstantinopoli, kde byla ve stejném roce podepsána obchodní smlouva s vládci tohoto města. Igor převzal trůn v roce 912, zemřel však roku945 abyl následován svou vdovou Olgou.

Roku 955 se stala první křesťanskou panovnicí Ruska. Olga v roce 964 abdikovala ve prospěch svého syna Svjatoslava, prvního prince z Rurikova rodu, nesoucího slovanské jméno.

Svjatoslav útočí na Chazary, Pečeněgy a Bulhary

Svjatoslav věnoval většinu svého času opětovným dobýváním jihu Ruska na Mongolech a Asiatech, kteří stále drželi rozsáhlé plochy země: napadl a zdecimoval židovské Chazary, rozptylujíc jejich přeživší po celém středním a západním Rusku.

Následně obrátil svou pozornost na zbytky Asiatů, které okupovaly zemi podél řeky Dunaj. V roce 967 obsadil poslední z těchto asijských kmenů a přitom postupně včlenil rozsáhlé oblasti Bulharska do Ruska. Poté spěchal zpátky ke Kyjevu, který čelil útoku nových nebělochů, vedených pečeněžskými Turky. Svjatoslav byl nakonec zabit ve střetu s nimi roku 972.

Vladimír Veliký

Po Svjatoslavově smrti přešla jeho říše na nejmladšího syna Vladimíra, který konvertoval ke křesťanství v roce 988 a prohlásil tuto víru za oficiální státní náboženství vzrůstajícího ruského impéria. Poté co se rozvedl se svými četnými pohanskými manželkami, stmelil Vladimír spojenectví mezi Byzancí a Ruskem tím, že si vzal sestru jednoho z byzantských císařů, Basijele II.

Jaroslav Moudrý

Vladimírova smrt způsobila v jeho rodině období krvavého bratrovražedného konfliktu o následnictví trůnu: jeho nejstarší syn Svjatopolk Prokletý se zmocnil trůnu po zavraždění svých bratrů Borise a Gleba. Byl však sesazen mladším bratrem Jaroslavem.

V roce 1017 zahájil Jaroslav rasovou válku proti obnovenému útoku nebělošských Pečeněgů, kteří znovu pronikli na ruské území z jihu. Jaroslav je drtivě porazil ještě téhož roku a na oslavu svého velkého vítězství dal postavit kostel sv. Sofie uprostřed Kyjeva, nádhernou stavbu, která je k vidění dodnes. Jaroslav se za tento čin stal hrdinou a jako výsledek obdivu k němu mu bylo dáno jméno Jaroslav Moudrý.

Rozptýlení ruské říše

Jednota, které Jaroslav dosáhl těžkým úsilím, pominula po jeho smrti, když se říše rozdělila mezi jeho syny, z nichž se žádný nechtěl podvolit vládě druhého. Stát se rozložil do mnoha knížectví a vévodství, vzájemně soupeřících o význam na obchodní a někdy i vojenské rovině. Nakonec se však jedno knížectví stalo dominantním: Moskevské knížectví.

Čingischán

V roce 1223 pronikly do jihovýchodního Ruska nebělošské Čingischánovy mongolské armády. Ruská knížectví, která sotva nedávno rozdrtila poslední hunská stanoviště, se spojila ve vojenský svazek v pokusu o odražení nové asijské invaze.

Sjednocená bělošská ruská armáda se s nebělošskými Mongoly srazila v roce 1223 v bitvě u řeky Kalka (dnešní Kalmius) – a byla zcela poražena. Po rozdrcení Rusové ustoupili a čekali to nejhorší – které se však zdálo, že nepřijde.

Mongolské armády se zastavily do okamžiku, než byl zvolen po náhlé Čingisově smrti nový vůdce: až roku 1237 se pod vedením Čingisova vnuka Batua znovu vydali na postup Ruskem.

Kyjev vypleněn

Batu se pokusil severním pochodem prorazit do severního Ruska a zničit zde sídlící kmeny indoevropských lidí: kombinace nepříznivého terénu a odhodlaného odporu ale zastavila jeho pokrok. Otočil se proto na západ, kde v roce 1240 vydrancoval starověké město Kyjev i přes jeho zoufalou obranu bílými Rusy. Batu pokračoval do Polska a Maďarska a pak se vrátil do jižního Ruska, kde na dolní Volze založil svůj hlavní stan poblíž současného města Volgograd (ve 20.století rovněž zvaném Stalingrad). Zde Batu postavil základy pro asijskou říši známou jako chanát Zlatá horda, který se stal doslovně nezávislým na Mongolském impériu.

Rasový účinek chanátu

Ničivý účinek této mocné nebělošské invaze na vývoj Ruska nemusí být příliš zdůrazňován: mongolské uchvácení velké oblasti Ruska zničilo samosprávné prvky reprezentativního shromáždění, které se v některých ruských městech zatím rozvíjelo, zastavilo pokrok průmyslu a kultury a co se týče technologického a filozofického vývoje, ponechalo Rusko více než století za zeměmi západní Evropy.

Mongolové ničivě prokázali zásadu, že lid, který okupuje oblast, určuje v tomto regionu společnost neboli civilizaci.

V jižním Rusku se nahrazením bílé populace asijskou změnil charakter společnosti od nadějně vzkvétající bílé civilizace v plně rozvinutou asijskou společnost. Velké plochy Ruska byly vylidněny: oblast kolem Kyjeva, jednoho z nejstarších indoevropských měst v Rusku, byla opuštěna kvůli rozsáhlému masakrování bělochů Asiaty a z toho plynoucímu masovému útěku přeživších. Skupiny přeživších se pohybovaly dále na západ: jedna taková velká skupina, kulturně ovlivněná Poláky a Litevci, se nakonec stala známou jako Bělorusové, neboli Bílí Rusové. Druhá skupina, tvořící slovanskou populaci z oblasti Kyjeva a přilehlých regionů, se stala známou jako Malí Rusové, neboli Malorusové.

Kyjevská oblast, ovlivněná cizími jazyky a obyčeji, které se navrstvily na tradice staré Rusi, se začala nazývat Ukrajina. V severním Rusku se hlavní skupinou obyvatel stali ruští Slované, známí jako Velkorusové.

Alexandr Něvský, novgorodský princ, který odrazil v roce 1240 invazi švédské armády.

Invaze ze západu

Jakoby okupace jižního Ruska Asiaty nebyla vším, zahájili pronikání do nejsevernějších částí Ruska Švédové a krvežízniví křesťanští misionáři – Teutonští rytíři z Baltu. V roce 1240 dorazila ke břehům řeky Něva švédská armáda se záměrem obsadit jediné město většího významu, nezničené Mongoly – Novgorod. Novgorodský princ Alexandr Jaroslavič proti Švédům zformoval ruskou armádu a porazil je tak jednoznačně, že získal jméno Alexandr Něvský, ve významu „od Něvy“.

Teutonští rytíři, náboženský vojenský řád, vytvořený ke zničení pohanů na Baltu (fyzicky vyhladili tisícovky nekřesťanských bělochů, kteří odmítli přestoupit na křesťanství), se podle svých představ snažili protlačit východním směrem. Po překročení zamrzlého jezera Peipus vedl Alexandr svá vojska do střetu s Němci a nakonec je porazil.

Podrobení se chanátu

Severní části Ruska se ocitly v záviděníhodné pozici: zatímco na jihu byla země obsazena vražednými Asiaty, kteří zatím pro severní Rusko neznamenali přímé ohrožení, na západě se bandy poblázněných bílých křesťanů chápaly každé příležitosti k napadání a rozšiřování své moci.

Volbou mezi nejlepším ze dvou zel rozehrál Alexandr dovednou diplomatickou hru: aby snížil riziko napadení z jihu, souhlasil s vyplácením každoročního tributu asijskému chanátu, což byl příklad, který brzy následovala ostatní hlavní knížectví v severním Rusku.

Tímto způsobem se obnovila stabilita severního Ruska a jednotlivé státy se staly dostatečně silnými na to, aby předešly dalším útokům ze západu.

Nahoře: 5.dubna 1242 porazil Rus Alexandr Něvský a jeho vojska německé křesťanské Teutonské rytíře v bitvě u jezera Peipus. Na tomto snímku, pořízeném ze sovětského protiněmeckého dokumentárního filmu z roku 1938, je Něvský zobrazen v osobním souboji s teutonským rytířem.

Růst Moskvy

V roce 1263 předal Alexandr Něvský Moskevské knížectví svému nejmladšímu synovi Daniilovy, jehož potomci zásadně stáli za politikou udržování míru s Mongoly, zatímco zároveň rozšiřovali své území na severu a ve středu Ruska.

Roku 1328 jeden z těchto potomků, Ivan I., přesvědčil ruskou Pravoslavnou církev, aby zaujala hlavní sídlo v Moskvě. Díky tomu umožnil tento nový status Moskvě pronikat do všech zbývajících ruských knížectví: počínaje Ivanem se moskevská knížata považovala za prince „celého Ruska“.

Válka proti Mongolům

Uprostřed 14.století se mongolský chanát vnitřními neshodami dostal pod tlak: nové invaze jiných mongolských kmenů oslabily Zlatou hordu a části asijské říše začaly upadat. Chápaje se příležitosti, moskevský kníže Dmitrij Donský zahájil první úspěšnou revoltu proti Mongolům v roce 1380 porážkou mongolské armády u Kulikova, na březích řeky Don.

Nahoře: Chrám Vasila Blaženého v Moskvě: střediska ruské Pravoslavné církve.

Caři

Poté, co Konstantinopol padla do rukou osmanským Turkům v roce 1453, se ruská pravoslavná církev otevřeně prohlásila za nástupce byzantského křesťanství a aby to zdůraznila, zahrnula do symbolu moskevské armády dvouhlavého orla, znak byzantských císařů. Moskevská knížata se začala prezentovat pod názvem carové, neboli „césarové“.

Ivan III. Vasiljevič

Případ Ivana III. Vasiljeviče se stal typickým příkladem: oženil se s neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., který byl zabit během dobývání Konstantinopole nebělošskými osmanskými Turky. Ivan III. významně rozšířil moc Moskvy: přičlenil dlouho nezávislé státy Novgorod (1478) a Tver (1485).

Avšak Ivanův největší úspěch přišel v roce 1480, kdy se stal prvním ruským panovníkem od Alexandra Něvského, který odmítl zaplatit každoroční tribut Mongolům na jihu. Ti byli příliš dezorganizováni, aby si poplatek vynutili, a tento čin je oficiálně považován za dobu, kdy mongolská nadvláda skončila.

Ve skutečnosti však Mongolové zůstávali přítomní: jejich potomci pokračovali v míšení s jistými slovanskými prvky, aby vytvořili výrazně rasově smíšené populace mnoha jižnějších států jako je Kazachstán, Ázerbájdžán a jiné.

Západní expanze

Neobávaje se už víckrát jakéhokoliv odporu z jihu, obrátil Ivan III. svou pozornost na bílé křesťanské Teutonské rytíře, dělající potíže na západě: Litva byla napadena v roce1492 a1500 ajakmile pominulo roku 1503 veškeré nepřátelství, Moskva kontrolovala četná nová území. Nástupci Ivana III. se přidržovali agresivní západní expanze a roku 1510 byla obsazena oblast Pskova a o čtyři roky později následoval Smolensk.

Ivan Hrozný

Ivan IV. Vasiljevič, zvaný Hrozný, zdědil trůn roku 1533 ve věku tří let a nastoupil na něj v sedmnácti, v roce 1547. Jeho korunovační ceremoniál poprvé zavedl oficiální oslovování moskevských knížat za cary Ruska. Toho roku se oženil s Anastázií Romanovnou, příslušnicí šlechtického rodu Romanovců.

Bílí kozáci a rekolonizace jihu

Na počátku roku 1552 byly jižnější části Ruska znovu osídlovány bělochy: toho roku bílé moskevské armády dobyly a přičlenily mongolské království Kazaň. Další mongolská oblast, Astrachaň, byla roku 1556 rovněž anektována.

Kolonizaci a čištění středního a jižního Ruska podnikali drsní a hbití bílí dobrodruzi ze severu Ruska, kteří se stali známými jako kozáci: nejčastěji šlo o rolníky, kteří prchali před feudálním nevolnictvím severních knížectví, aby hledali svoji svobodu a prospěch někde jinde.

Kozáci se soustředili kolem povodí řeky Don a dolní Volhy, kde hráli hlavní roli v zabíjení zbývajících Mongolů v oblasti nebo v jejich rozptylování dále na východ a jih. Kozáci rovněž bezděky způsobili připojení Sibiře k rostoucímu ruskému státu, když v roce 1581 osídlila nezávislá kozácká skupina oblast podél Uralských hor (které vždy znamenaly nejvýchodnější bod bílého Ruska). V tomto roce si kozáci podrobili částečně mongolské kmeny Sibiře a Ivan pak oficiálně region anektoval.

Ačkoliv získal Ivan své přízvisko „Hrozný“ za autokratickou a krutou povahu svého panování, na druhou stranu pomohl Rusku dostat zpět podstatné množství půdy, ztracené během invaze Mongolů. Aby modernizoval Rusko, zaplatil za dovoz mnoha západoevropských technických expertů, což byla politika následovaná téměř všemi jeho nástupci.

Smutnoje vremja – Doba potíží

Smrt Ivana III. byla v Rusku následována obdobím vážného občanského nepokoje, způsobeného konfliktem mezi rolnictvem a šlechtou a četnými následnými krizemi. Po dlouhém období zmatku vstoupila do Moskvy polská armáda a ustanovila se za rozhodující moc v Rusku: celá země pak upadla do stavu anarchie.

Pouze společným svazkem severoruských knížectví byli Poláci roku 1612 vyhnáni. O rok později byl nakonec za cara vybrán Michail Romanov, prasynovec Anastázie Romanovny, který tak zahájil vládu dynastie Romanovců, trvající až do roku 1917.

Rolnická povstání

V roce 1543 se zákonem legalizovalo nevolnictví a zajistilo se tím podchycení rolnické třídy do tohoto vykořisťovatelského systému: byla to jedna z hlavních příčin odchodu rolnického hnutí z měst a jeho pozdější transformace v kozáky.

 Tato legální situace byla potvrzena roku 1649 novým zákonem, který pak vedl k ještě většímu množství uprchlých rolníků, připojujících se ke svobodným kozáckým osídlením na jihu země. Proti krutému feudálnímu systému, vynucovanému ruskou šlechtou, proběhla v roce 1670 první velká rolnická vzpoura podél řek dolní Volhy, Dněpru a Donu. Rebelii potlačila vládní vojska, nebyly však předloženy žádné reformy a dlouho probíhající sociální konflikt mezi vlastníky půdy a rolníky byl na světě, aby mohl být nakonec využit komunisty.

Územní expanze

Ruský stát však pokračoval v rozrůstání: v roce 1654 svrhávali ukrajinští kozáci moc Poláků, kteří oblast stále okupovali a začleňovali je do ruského státu. Vedlo to k rusko-polské válce, proběhnuvší v letech 1654-1657, kterou Rusko vyhrálo se ziskem staroruských měst Smolensk a Kyjev, ztracených během polské invaze roku 1611.

Období let 1682-1762 bylo poznamenáno pokračující expanzí Ruska, zahájenou s modernizací státu za Petra Velikého.

Petr Veliký

Nástup Petra I. na carský post v roce 1682 znamenal začátek údobí, během kterého se stalo Rusko hlavní evropskou silou. Nový panovník změnil tvář Ruska sérií výnosů, zavádějících západoevropskou kulturu a vědu. Byl v tom natolik úspěšný, že se z Ruska v tomto směru změnilo mnohé.

Petr rovněž zahájil úspěšnou válku proti Švédům, která se stala známou jako Velká severní válka, probíhající v letech 1700-1721, na jejímž konci byly na úkor Švédů obsazeny rozsáhlé části Baltu.

V roce 1703 začal Petr budovat nové hlavní město na území, odebraném Švédům: město se nakonec stalo známé jako Sankt-Petěrburg (neboli ve 20.století Leningrad, dnes také Petrohrad). Sem se z Moskvy oficiálně přestěhovalo sídlo vlády v roce 1714.

Petr III.

Po smrti Petra Velikého prošel trůn rukama množství neschopných osob, často korunovaných díky intrikám a spiknutím. Nakonec ho dosáhla Alžběta Petrovna, dcera Petra Velikého: pod její vládou v letech 1741-1762 se strhla další válka se Švédskem (1741-1743) s tím výsledkem, že se k ruskému území začlenila část Finska.

Rusko se rovněž spojilo v Sedmileté válce (1752-1763) s Rakouskem a Francií proti Prusku. Byl to Alžbětin nástupce a synovec Petr III., kdo zachránil pruského krále Fridricha Velikého tím, že ustoupil z konfliktu v rozhodné chvíli, kdy mělo být Prusko rozdrceno. Petr III. byl Fridrichovým obdivovatelem a s Prusy uzavřel smlouvu prakticky hned po své korunovaci.

Intriky uvnitř ruského státu však neustávaly: Petr byl zavražděn ještě téhož roku, co přišel na trůn (1762) a byl následován svou německou manželkou Kateřinou, která se stala známou jako Kateřina Veliká.

Nahoře: Kateřina, německá vládkyně Ruska.

Kateřina Veliká

Pro Rusko znamenalo uvedení v Německu narozené Kateřiny na ruský trůn nové období velké expanze, zahájené rasovou válkou proti nebělošské Osmanské říši na jihu.

První rusko-turecká válka propukla v roce1768 anež o šest let později skončila, Kateřina vytrhla z turecké nadvlády Krymský poloostrov v Černém moři. Jeho obsazením dala Rusku první celoročně zamrzlý kruhový přístav, který umožnil vznik stálého ruského námořnictva.

V další rusko-turecké válce let 1787-1792 Kateřina zabrala veškeré území západně k řece Dněstr. Ruské teritorium rozšířila také na západě: roku 1795 při rozdělování Polska obdrželo Rusko značné porce této země.

Kateřina rovněž rozpoznala potenciální dlouhodobé problémy, způsobené zneužíváním nevolnictví v Rusku. V roce 1767 vydala nástin navrhovaných zákonných a administrativních reforem, zvlášť s ohledem na nevolníky. Nebyly však uskutečněny kvůli odporu šlechty, což byl krok, který měl v nadcházejícím čase dramaticky ovlivnit nejen Rusko, ale i světové dějiny.

Kozácké povstání v roce 1774 přesvědčilo samotnou Kateřinu, že liberální reformy by mohly pouze povzbuzovat rebelie. Po vypuknutí francouzské revoluce roku 1798 upustila od všech pokusů napravit feudální řád v Rusku.

Napoleonské války

Se zahájením napoleonských válek v Evropě byly vnitřní záležitosti Ruska nuceny ustoupit do pozadí. V roce 1805 se Rusko připojilo k Británii, Rakousku a Švédsku v Trojkoalici proti Napoleonovi I. Jakmile však francouzské armády porazily Prusy v říjnu 1806 bitvou u Jeny a po vlastní porážce u Friedlandu v červnu 1807, provedlo Rusko ještě téhož roku kotrmelec a spojilo se s Napoleonem Tylžskou smlouvou.

V podmínkách této dohody si Rusko vykoupilo neutralitu Francie v ruských jednáních se Švédskem a Tureckem. V roce 1806 se strhla nová rusko-turecká válka, a když bylo Rusko ujištěno, že už není v konfliktu s Francií, obrátilo všechnu svoji sílu na jih, aby se vypořádalo s nebělošskými Osmany: válka skončila roku 1812 připojením Besarábie na úkor Turecka.

V roce 1808 vypukla válka i se Švédskem, která skončila pro Rusko přesvědčivým vítězstvím s okupací celého Finska.

V roce 1813 jako výsledek války s Íránem následovalo potvrzení ruské anexe Gruzie z roku 1810. Rusko také získalo Dagestán a další regiony.

Francouzská invaze

Vztahy s Francií se postupně zhoršovaly, až nakonec v roce 1812 podnikl Napoleon do Ruska invazi. Kampaň se stala pro francouzského císaře pohromou. Jeho vojska vstoupila do Moskvy v září toho roku po ztrátě tří čtvrtin své počáteční síly 422 000 mužů.

Rusové město srovnali se zemí ještě dřív, než se tam Francouzi dostali. Ti se pak museli vyhladovělí stáhnout v ústupu, který se proměnil v neuspořádaný útěk. Vystaveni hladu, zimě a neustálým partyzánským útokům se pouze asi deseti tisícům francouzským vojákům podařilo vrátit na své výchozí body.

Po tomto vítězství ruská prestiž na západě rostla – byla to první hlavní země uštědřující Napoleonovi porážku – a ruský car Alexandr sehrál důležitou roli na Vídeňském kongresu v roce 1815, který kladl na konci napoleonských válek územní požadavky. V podmínkách tohoto kongresu bylo připojeno k carově trůnu Varšavské vévodství, ačkoli v praxi se to nezávislosti tohoto vévodství nijak vážně nedotklo.

Mikuláš I.

Po Alexandrově smrti v roce 1825 přešel trůn na jeho nejmladšího bratra Mikuláše I. Jeho prvním skutkem bylo násilné potlačení vzpoury mezi ruskými vojenskými důstojníky – známými jako děkabristé – kteří konspirovali za vytvoření konstituční monarchie.

Mikuláš poté zavedl množství represivních výnosů, navržených k rozdrcení veškeré další možné opozice, včetně vytvoření tajné policie a uvalení celkové cenzury všech publikací.

Staletí dlouhý útisk rolnické třídy se však nyní stal počátkem vzniku její očekávané prudké reakce: velké masy lidí se staly pochopitelně vnímavější radikální politické propagandě a aktivistům, slibujícím jim svobodu od otrokářského nevolnictví.

Mezi Rusy, trpícími pod Mikulášovými represivními opatřeními (které v krutosti vzrostly po revolucích, otřásajících Evropou v roce 1848) byl spisovatel Fjodor Dostojevský, jenž byl deportován a odsouzen k těžké práci.

Územní zisky

Ve stejné době získal Mikuláš pro Rusko další území: nová válka s Íránem v roce 1826 skončila po dvou letech ruským ziskem části Arménie. Ruské loďstvo se navíc připojilo k britskému a francouzskému, aby společně zničily turecké lodě 20.října 1827 v bitvě u Navarina.

Výsledkem rusko-turecké války roku 1828 byla porážka Turecka nyní daleko technologicky vyspělejšími Rusy: smlouva z Adrianopole z roku 1829, která tuto válku ukončila, pomohla Rusku získat oblast Kavkazu (poprvé od dob Huna Atilly byla původní indoevropská domovina zase v rukou bělochů) a zavedla ruský protektorát nad jiho-východoevropským územím Moldávie a Valašska.

V roce 1830 začala hlavní vzpoura Poláků proti Rusům: následujícího roku ji ruská vojska rozdrtila.

Krymská válka

Zdánlivě nekonečný seznam vítězství a zisků ruské armády vzbudil mezi dalšími evropskými mocnostmi velký zájem. Tento strach z rostoucí ruské hrozby byl prakticky potvrzen odesláním ruských vojsk do Dardanel v ústí Černého moře poté, co Rusko podepsalo v roce 1833 dohodu s Osmany.

Během návštěvy Anglie v roce 1844 popsal car Mikuláš Turecko jako „zmírajícího muže“ a navrhl ji, aby se přidala k Rusku v konečném zničení osmanské říše. Britové odmítli, protože tušili, že Mikulášovým skutečným záměrem bylo rozšíření ruského vlivu níže do Středomoří. Bylo to domnění, které se opíralo o realitu.

Británie, Francie a Prusko poté vytvořili spolek, který se otevřeně prohlašoval za opozici k dalšímu ruskému výboji do jihovýchodních částí Evropy a Malé Asie (Turecka). Když Rusko podle očekávání v roce 1853 napadlo turecké provincie podél řeky Dunaj, aliance vyhlásila Rusku válku: k Mikulášovu překvapení přistály roku 1854 na Krymu kombinované síly francouzských, britských a tureckých vojsk, aby zahájily Krymskou válku.

Krymská válka byla poznamenaná množstvím událostí, které se staly legendárními:

–         byla to tato válka, která přinesla slávu britské zdravotní sestře Florence Nightingaleové, dnem a nocí se starající o zraněné vojáky, přenášející svou slavnou lampu pro osvětlování cest

–         rovněž během Krymské války zaujalo své místo slavné „pověření lehké kavalérie“, kdy měl malý a slabě vyzbrojený britský oddíl dobýt velmi těžce bráněnou ruskou pozici a během toho byl zničen

–         a bylo tomu po Krymské válce, kdy Britové poprvé začali rozdávat medaile Viktoriin kříž britským vojákům za statečnost v akci. Pojmenovány po tehdejší britské královně, byly první Viktoriiny kříže vyrobeny z roztavených ruských děl, ukořistěných na Krymu.

Po obležení, trvajícím několik měsíců, padlo v září 1855 invazním silám ruské opevněné město Sevastopol. Rozměr porážky donutil Rusko ke kapitulaci. Pařížská smlouva, podepsaná roku 1856 k oficiálnímu ukončení války, prohlásila Černé moře za neutrální oblast a zakázala zde Rusům stavět jakékoliv pevnosti nebo námořní základny.

Expanze na východě

Mikuláš zemřel roku 1855, ale jeho syn a nástupce Alexandr II. nezastrašen zvratem na západě, pokračoval v expanzivní politice svého otce, tentokrát zaměřené na Dálný východ, na úkor Japonců. V roce 1855 byla okupována severní polovina ostrova Sachalin. Za tři roky bylo anektováno pobřeží jižně od města Vladivostok, založeného v roce 1860. Ve střední Asii se ruský stát rozšířil po připojení Taškentu (1865), Buchary (1866), Samarkandu (1868), Chivy (1873) a Kokandu (1876) až téměř k hranicím Indie.

Další rusko-turecká válka

Když byl na konci prusko-francouzské války Němci poražen a sesazen Napoleon III., Rusové se domnívali, že by mohly západoevropské mocnosti hýřit odporem k další ruské agresi proti Turkům. V tomto předpokladu se nemýlili, jelikož Napoleon III. byl hnací silou za dřívější srážkou kvůli pokračující rusko-turecké válce.

Když se roku 1876 vzbouřily proti Turecku Srbsko a Černá Hora, Rusko zasáhlo v jejich zájmu, rozněcujíc tak rusko-tureckou válku let1877 a1878. Ačkoli v ní Rusko dosáhlo územních zisků, téměř všechny byly negovány příkazy Berlínské smlouvy, ukončující válku, v níž evropské mocnosti znovu uvalily restrikce na ruskou moc v Dardanelách.

Vnitřní ruský rozkol

V polovině 19.století se Rusko stalo zevnitř semeništěm nespokojenosti a radikalismu. Staletí despotické vlády, vyvolané politickou vývojovou překážkou utrpěnou od nejčasnější asijské invaze do Ruska, spojené s nekompromisní šlechtou, daly v Rusku vzniknout jedné z nejhrozivějších životních úrovní pracující třídy v evropském světě.

Této záležitosti dále přitížila rozsáhlá industrializace Ruska během 19.století, v jejímž výsledku žili pracovníci velkých měst Moskvy a Petrohradu v podmínkách, vedle nichž se na pohled zdály být dokonce i viktoriánské průmyslové slumy Anglie jako luxusní.

Za těchto podmínek se nebylo čemu divit, že se začal vytvářet tlak na rozsáhlou reformu a že začali přitahovat významnou podporu nejextrémnější sociální revolucionáři těch dob, komunisté.

Ruští caři odpovídali na rostoucí opozici neustále se zvyšující represí: to vedlo v roce 1881 k atentátu na cara Alexandra II., na kterého revolucionář hodil bombu.

Ruští židé

Od dob s otroky obchodující židovské Chazarské říše byli židé v Rusku vždy předmětem intenzivního antisemitského citu a stali se jedním z nejodcizenějších prvků ruské společnosti.

Obviněni ze všech možných zločinů, zejména zaměřených na finanční praktiky a lichvářské peněžní půjčky, byli židé z Ruska vyhnáni třikrát, v roce 1727,1738 a1742. Kateřina Veliká zakázala židům pobyt v Rusku roku 1762: stále se jich neschopná zbavit jim pak v roce 1791 vymezila oblasti k obývání na západě země, známé jako Pásmo osídlení.

V roce 1824 vyhnal car Alexandr I. 20 000 židů z provincie Vitebska a Mogileva, a v roce 1891 vedly populární protižidovské nepokoje, vypuknuvší v Moskvě, k vypuzení židů z tohoto města. Na počátku 20.století bylo Rusko jednou z nejdůslednějších protižidovských zemí světa. Nebylo proto překvapivé, že mohutný počet židů byl aktivní v revolučních proticarských hnutích. Byla to převaha, která ironicky živila antisemitismus ruského státu jakmile se ocitl v souboji s komunistickými revolucionáři, kterými byli velmi často židé.

Od té doby byla asociace židů s komunismem uchopena a rozšiřována po téměř celé Evropě, živena skutečností, že původce ideologie Karl Marx byl sám německým židem.

Komunističtí revolucionáři značně pomáhali v odmítání ruské šlechty a cara, aby je přiměli k reformám zmírňujícím podmínky ruských rolníků: masy vnímavých uší spojené s dovednými revolučními aktivisty poháněli Rusko stále dál na cestu k úplné revoluci.

Mikuláš II. a Rasputin

Mikuláš II., nejstarší syn Alexandra III., přijal trůn v roce 1894, předurčen k tomu, aby se stal posledním carem Ruska. Jeho panování, vzhledem k jeho osobnímu a veřejnému životu, bylo katastrofou. Na osobní úrovni byl jediný syn Alexandra III., Alexej, hemofilik (což bylo mezi královskými dynastiemi Evropy běžné kvůli staletím rodinných sňatků).

Ve svých marných pokusech Alexeje vyléčit, zaměstnávali Mikuláš a jeho žena Alexandra celou řadu mastičkářů a náboženských fanatiků, z nichž nejdůležitějším byl sibiřský mnich Grigorij Jefimovič Rasputin. Rasputin měl dosáhnout v Mikulášových záležitostech natolik dominantní role, že nakonec téměř řídil ruský stát, vydávaje příkazy v Mikulášově nepřítomnosti: tato pobuřující situace skončila, když Rasputina v roce 1916 zavraždil ruský šlechtic, odmítající rozsah jeho kontroly nad carem.

Rusko-japonská válka

V zahraničních záležitostech se Mikuláš snažil pokračovat v rozšíření ruského teritoria na Dálném východě: podnik do Manchurie vedl ke srážce s nově industrializovaným Japonskem v únoru 1904. Tato válka probíhala pro Rusy katastrofálně. Japonci Rusům odebrali strategicky zásadní přístav Port Arthur na čínském pobřeží roku 1904. Rusko bylo poníženo a následujícího roku donuceno žádat o mír. Pro Japonsko to bylo významné vítězství, jeho první nad hlavní bělošskou mocností.

Nahoře: Leden 1905: petrohradský masakr Krvavá neděle.

Revoluce roku 1905

Vojenská krize nabrala ještě vážnějších domácích proporcí, když slabý pokus o sociální reformy na vládou sponzorovaném kongresu roku 1905 v Petrohradě skončil střelbou ruské policie do davu demonstrantů.

Tento incident, známý jako Krvavá neděle, vyústil ve stovky mrtvých a posloužil jako signál k revoluci napříč dobře organizovaným podzemním revolučním strukturám v ruských hlavních městech. Pouze rokem 1906 dokázala vláda vrátit jakési zdání kontroly, avšak tehdy už byly kostky vrženy a byla to pouze dočasná záležitost před revolucí, ještě dalekosáhlejší než byla ta francouzská, která měla zachvátit Rusko.

1.světová válka

Vypuknutí 1.světové války v roce 1914 poskytlo dočasnou zastávku revolučního hnutí: Rusko, jako spojenec Srbska, vyhlásilo válku Německu a Rakousko-uherské říši. Ruské armádě, od počátku ochromené revolucionáři, ubohým zásobováním linií a neschopným vedením, se proti Němcům dařilo katastrofálně. Zanedlouho proto s nimi bylo v roce 1917 vyhlášeno příměří a masivní úseky Ruska, které zahrnovaly většinu Ukrajiny, byly postoupeny Němcům.

Car odstupuje

Na domácí scéně dosáhla situace kritického bodu. V březnu 1917 Mikuláš konečně odstoupil z funkce a země upadla do období bezvládí, vrcholící komunistickou revolucí ještě téhož roku v říjnu. Mikulášova abdikace označuje oficiální konec ruského impéria: komunistická revoluce a její důsledky pro světové dějiny jsou předmětem následující kapitoly.

Rasový přehled

Když byla ruská říše na svém největším vrcholu, těsně před 1.světovou válkou, zahrnovala 22 milionů km3 území, jednu šestinu výměry půdy světa.

Byla rozdělena do čtyř oblastí: samotné Rusko, zahrnující nejvýchodnější část Evropy včetně Finského velkovévodství a většiny Polska; Kavkaz; vše ze severní Asie, neboli Sibiř; a ruskou střední Asii, rozdělenou ve stepní regiony na jihozápadě; a západní Turkestán na jihovýchodě.

Pouze první dva z těchto regionů obsahovaly většinu bílé populace: zbytek byl (a stále je) obýván mongolskými rasovými typy, z nichž všichni oblast osídlili po velké hunské invazi do Evropy. Následující absorpce Mongolů vytvořila smíšenou rasovou populaci v rozsáhlých oblastech jižního a východního Ruska, které dodnes charakterizují tuto část světa.


Reklamy