Kapitola 62: Druhá velká bratrovražedná válka – 2. světová válka

17.2.2010

Část první: Od Versailles k operaci Barbarossa (1919 – 1941)

I když se následky první světové války zdály ohromující, přesto se dnes krčí ve stínu jiného konfliktu, který se stal nejhorším v lidských dějinách: druhé světové války. Tato válka zatáhla celou Evropu do konfliktu, kde měla každá ze zemí své padlé. Šlo o první ideologickou válku, kterou Evropa poznala.

Versailleská smlouva

Bez nadsázky je možné říci, že druhá světová válka začala podpisem smlouvy, která ukončila první světovou válku. Versailleský diktát vnucený Dohodou Německu byl Němci nesen velmi těžko, zvláště proto že byli obviňováni z rozpoutání války, na němž však měla podíl i Dohoda.

Německo bylo zbaveno velké části svého území:

  • Na západě bylo Alsasko-Lotrinsko zabráno Francií,
  • Tři německé okresy připadly Belgii,
  • Polovina Šlesvicka připadla Dánsku
  • Velká část Německa v šíři 50 km západně od Rýna byla pod francouzskou kontrolou a bylo zde vytvořeno demilitarizované „nárazníkové“ pásmo.
  • Na východě německé město Gdaňsk bylo prohlášeno za svobodné město pod kontrolou Společnosti národů (předchůdce OSN). Ve skutečnosti však bylo řízeno z Polska.
  • Kromě toho obrovská část německé půdy připadla Polsku – i s německými obyvateli. Polsko tak rozdělilo Německo na dva díly a východní Prusko tak bylo izolováno od zbytku Německa.
  • Velká část Slezska ve středním Německu připadla Polsku a
    část bývalé rakousko-uherské monarchie, která byla tradičně německá, se stala základem pro nově vzniklé Československo.

Celkem ztratilo Německo asi 64 750 km2 (?–původně 25000 mil2–) území, které obývalo celkem 7 milionů Němců. To byl základ pro masivní vlnu nacionalismu poháněného touhou po sjednocení Německa a Rakouska. Logickým důsledkem rozbití Rakouské monarchie bylo ochromení rakouské ekonomiky,

Válečná omezení a reparace

Německá armáda byla radikálně omezena na pouhých 100 000 mužů, námořnictvo a letectvo byly zcela zakázány. Tato omezení byla ze strany pruských militaristů brána jako osobní urážka. Do továren byli navíc dosazeni zahraniční kontroloři, kteří dohlíželi na množství vyrobené munice.

Německu byl vyměřen účet za válku (opět na základě nepravdivých údajů, protože Německo nebylo samo odpovědno za rozpoutání války). Celková vyměřená suma činila 5 000 000 000 dolarů podle kurzu z konce 20. století, takže částka byla pravděpodobně ještě vyšší.

To však nebylo všechno: když Spojenci stanovili celkovou výši v roce 1921, bylo přidáno dalších 32 000 000 000 dolarů (podle tehdejšího kurzu). Nebylo prakticky možné, aby Německo dokázalo takovou sumu splatit a přesto výmarská vláda vedená sociálně demokratickou stranou byla donucena tuto smlouvu podepsat a tím rozpoutat další vlnu nenávisti Němců.

První platbu následuje kolaps

V srpnu 1921 byla zaplacena částka 250 000 000 dolarů – tj. jen zlomek z celkové částky. I tak šlo ale o obrovskou sumu. Německá ekonomika se zhroutila.

Německá měna padla úplně: v lednu 1923 měl jeden americký dolar hodnotu 896 marek, v listopadu 1923 už však 1 dolar stál 6 666 666 666 667 marek.

Další platby nebylo možné provádět a Německu hrozilo penále z prodlení. V reakci na opoždění plateb obsadila francouzská armáda demilitarizované pásmo v Sársku. Francouzi k okupaci použili černochy z Afriky, což v Německu způsobilo velkou vlnu nelibosti.

V roce 1924 americká vláda přikročila k plánu bankéře Charlese Dawese na stabilizaci německé ekonomiky. Plné zotavení německé ekonomiky se však nepodařilo do doby, než se v roce 1933 chopil moci Adolf Hitler.

Společnost národů

V roce 1920 byla ve snaze zajistit trvalý mír vytvořena Společnost národů. I přes několik malých úspěchů nikdy nevyřešila skutečnou příčinu konfliktu: ustanovení Versailleské smlouvy. Některé evropské země se sice pokusily řešit případné střety se smlouvami z roku 1920 (např. Locarnské dohody či Briand-Kelloggův pakt), ale nikdy se jim nepodařilo Německo dostat ze stavu, v jakém se ocitlo.

Nástup Velké hospodářské krize v roce 1929 vše jen zhoršil a otevřel tak dveře příchodu vůdci německých nacionalistů – Adolfu Hitlerovi.

Co Hitler dokázal je předmětem jiné kapitoly. Zde stačí říci, že využil německého rozhořčení nad Versailleskou smlouvou a to jak apelem na národní hrdost, územní ztráty, tak i na její ekonomické důsledky. Díky tomu získal podporu většiny Němců.

Hitler porušuje Versailleskou smlouvu

Důležitou součástí Hitlerova programu bylo zničení Versailleského diktátu. V první fázi odmítl platit další reparace a začal opět vyzbrojovat německou armádu.

Následně začal se znovuzískáváním území, o které Německo přišlo a v němž ještě žili Němci: v roce 1936 obsadil Sársko (francouzská armáda region opustila už dřív, oficiálně se ale stále jednalo o demilitarizované pásmo), v roce 1938 připojil k Německu Rakousko a v témže roce obsadil i československé Sudety, kde žila většina německého obyvatelstva ČSR (3,5 milionu).

Ty části ČSR, na nichž žili Poláci a Maďaři byly dány do správy těchto dvou zemí. Na východě vyhlásilo samostatnost Slovensko a ze zbytku Československa se stal německý protektorát.

Polská otázka a nepřátelství

Následně se Hitler začal soustředit na polský koridor rozdělující Německo na dvě části. Nejprve požadoval železniční a silniční spojení mezi Německem a Východním Pruskem, pak se rozhodl pro vojenské řešení po tom, co byly jeho požadavky odmítnuty. Obvinil Poláky, že v některých oblastech dochází týrání Němců a prvního září 1939 na Polsko zaútočil.

Druhá světová válka byla způsobena tím, že Němci znovuzískávali německá území, která jim byla versailleskou smlouvou odňata.

Němci doufali, že Francie a Británie nepůjdou do války. Hitler doufal, že Francie nepůjde do války jen kvůli tomu, že si bere zpět německé město. Jeho naděje se ukázaly jako liché: 3. září Francie i Velká Británie Německu vyhlásily válku za napadení Polska.

Polská kampaň ukazuje, co je „blesková válka“.

Německo šlo do bitvy s 1,5 milionem mužů. Poláci proti nim měli početní výhodu, jejich vojáků bylo 1,8 milionu. Němci se však poučili z první světové války a kladli důraz na budování tankového vojska a koncept mobilních jednotek. Němci poprvé proti Polsku vyzkoušeli koncept bleskové války.

Polská armáda očekávala zákopovou válku, jako byla první světová válka a nemohli tak mobilním Němcům vůbec konkurovat. Do 17. září Němci překročili obrovské plochy polského území a obklíčili Varšavu.

SSSR napadl Polsko. Spojenci nereagují

Dne 17. září napadl Sovětský svaz Polsko z východu: dřívější smlouvy Německa a SSSR s takovou možností počítaly. Sověti se přihrnuli do panikařícího Polska a za tři dny bylo rozděleno mezi německá a sovětská vojska. Poslední místa polského odporu se vzdala 6. 10. 1939.

Invaze Sovětského svazu byla to stejné, jako invaze německá: to bylo jasné znamení, že zde existoval nějaký jiný důvod, proč se Británie a Francie daly do války, než ochrana Polska před německou agresí.

Kdyby Francie a Velká Británie vyhlásily válku Německu kvůli agresivní invazi do Polska, měly by také vyhlásit válku Sovětskému svazu, když napadl Polsko.

Důvodem k tomuto používání dvojího metru byl zřejmě rasový ideologický prvek, který zatáhl Německo do války: to je popsáno v další kapitole.

Sitzkrieg – Podivná válka

Německo k sobě připojilo jen ty části území, které byly před první světovou válkou a ze zbytku byl vytvořen protektorát. Východní část Polska byla připojena k Sovětskému svazu.

Británie a Francie byly ochromeny rychlostí polské kampaně. Francie soustředila na hranicích s Německem své jednotky a spoza Maginotovy linie zahájila útok. Němci ale měli postavené podobné opevnění: Siegfriedovu linii a francouzský útok odrazili.

Hitler nabídl Británii a Francii mír, protože nikdy nechtěl válku (a to ani nikdy během jejího průběhu). Nabídku k míru učinil v projevu v Berlíně a požadoval, aby Francouzi a Britové uznali právo Německa na znovuzískání německých území v Polsku. Oba spojenecké státy nabídku odmítly.

Další vojenská akce se nekonala. Hitler se snažil jednak budovat vojenské rezervy a jednak ukončit válku diplomatickou cestou. Německo drželo Francii v šachu pomocí Siegfriedovy linie a Francouzi čekali na britské posily. Obě strany se bály toho, že dojde k opakování zákopová války z let 1914 – 1918. Podivná válka (Sietzkrieg) pokračovala od září 1939 do května 1940.

Sovětsko-finská válka. Spojenci opět nereagují

Na konci listopadu 1939 přepadl Sovětský svaz Finsko. Přesto, že byl v přesile 5:1, Finové bojovali statečně a způsobili Rudé armádě velké ztráty. Finové bojovali sami až do nového roku bez pomoci Británie a Francie. Rusům se podařilo získat jen malý kousek Finska, než došlo k uzavření míru. Dne 8. března 1940 válka s Finskem skončila.

Británie s Francií opět nereagovaly a neodsoudily SSSR za stejnou věc, jakou udělali Němci v Polsku. Tento nehorázný dvojí metr opět dokazuje, že vyhlášení války Německu bylo motivováni spíše ideologickými důvody, než touhou bránit menší národy proti agresi.

Norsko a Dánsko obsazeny Němci

Británie se rozhodla pro vylodění svých vojáků v Norsku, aby získala švédské doly na železnou rudu, jež zásobovaly Německo železem. Dne 6. dubna se britské a francouzské síly se začaly soustřeďovat v norských vodách a zaminovávat okolí norského přístavu Narvik v očekávání, že tak potopí některé německé lodě převážející rudu do Německa.

Miny byly položeny 7. dubna. Hitler vycítil nebezpečí a spěšně zahájil invazi. K vylodění v Norsku došlo 9. dubna. Na cestě Německo obsadilo Dánsko, aby mohlo využít letišť a přístavů v této zemi. Malý národ se okamžitě vzdal a po zbytek války Němcům nedělal problémy.

Německé vylodění v Norsku bylo úspěšné všude mimo Narviku, kde se německé síly s 4600 muži musely potýkat s 24 600 britskými, francouzskými a norskými vojáky. Němci byli zatlačeni k hranicím Švédska. V okamžiku, kdy se ve Francii změnila situace a francouzští vojáci se museli stáhnout.

Norsko pak padlo úplně do rukou Němců. Okupace skončila až v roce 1945 po německé kapitulaci.

Fall Gelb – invaze do Francie

Dne 10. května 1940 Německo ukončilo sitzkrieg a zaútočilo na západě. Plán pro invazi vypracoval, i přes námitky generálů, osobně Adolf Hitler a dostal krycí jméno Fall Gelb. Využíval stejnou taktiku, jakou Němci použili v Polsku. Německé obrněné divize měli obklíčit divize nepřátelské a zničit je.

Tato taktika byla výhodná především s ohledem na skutečnost, že nepřátelské armády byly co do počtu vyrovnané.

V první den invaze byli v Belgii a Nizozemí vysazeni němečtí výsadkáři. Výsadkáři uspěli v boji o pevnost Eben-Emael a tak rychle malý belgický národ porazili. V Nizozemí holandský odpor padl po tom, co německý bombardér zaútočil na centrum Rotterdamu a zabil několik stovek civilistů.

Britské a francouzské síly v severní Francii se pak přesunuly do Belgie kde se setkaly s Němci. Hitler zahájil jeho mistrovský tah na západě: německé síly prošly přes hranice do Francie ardenským lesem.

S tanky, obrněnými vozy a armádou Němci na severu obešli Maginotovu linii. Za 11 dní urazili více než 400 kilometrů: to znamenalo do té doby neslýchanou mobilitu. Spojenecké armády, které se soustředily na obsazení Belgie byly krokem Němců velmi překvapeny.

Dunkerque – Hitler nechá Brity uprchnout

Dne 26. května (16. dne útoku na Francii) byla spojenecká vojska obklíčena u pobřežního města Dunkerque. Z důvodů, které nebyly nikdy zcela vysvětleny nechal Hitler britské vojáky uprchnout a svou armádu zastavit před městem. Nejčastějším názorem je, že Hitler chtěl Brity nechal jít proto, aby si později mohl zajistit mír.

Díky pozastavení německého útoku bylo možné celé britské síly (330 000 mužů) evakuovat přes Kanál do Anglie. Muži se sice evakuovali, ale jejich vybavení zůstalo na pláži.

Porážka Francie (46. den útoku)

Hlavní část britských sil byla nyní pryč, Němci se obrátili na jih a západ. Zatímco francouzské jednotky byly ukryté v nedobytných pevnostech Maginotovy linie, německé tanky pokračovaly hluboko do Francie, kde se setkali jen se sporadickým odporem. Většinou se ale Francouzi vzdávali, odevzdali Němcům zbraně a byli posláni domů, protože se Němci nechtěli zdržovat s válečnými vězni.

Nakonec 17. června požádal francouzský premiér Henri Pétain, hrdina z první světové války, o příměří, protože chápal, že vojenská situace jeho země je beznadějná. Francie byla poražena po 46 dnech konfliktu.

Příměří dalo Německu kontrolu nad severní Francií. Zbytek Francie zůstal nezávislý pod vedením Pétaina z města Vichy. Díky tomu je tento státní útvar známý jako Vichystická republika.

Operase Seelöwe – neúspěšný plán na invazi do Anglie

Invaze do Francie byla následována jmenováním Winstona Churchilla britským premiérem, protože se ukázal jako schopný vojevůdce, který dokázal Brity povzbudit k odporu vůči Německu. Británie zůstala poslední silou na evropském kontinentu, která Němcům vzdorovala.

Kanál La Manche byla jediná možnost, kudy se německá vojska mohla do Anglie dostat. Francie byla obsazená Německem a navíc musela britská armáda ponechat mnoho zbraní v Dunkerque, pokud se chtěla vyhnout německému útoku.

Němci následně vypracovali plán na invazi do Británie: operace Lvoun zahrnovala přeplutí Kanálu invazními čluny a přistání u jižních břehů Anglie. Než se mohlo k tomuto kroku přikročit, Německo muselo získat převahu ve vzduchu, jinak by své vojáky vystavilo jisté smrti. Silné britské námořnictvo mohlo být odraženo jedině vzdušnou silou. Válka o Británii ta přešla k letecké válce.

Bitva o Británii

Když Německo napadlo Polsko v září roku 1939 a Nizozemsko v květnu 1940, dobře naplánovalo letecké útoky na civilní města, jako na Varšavu a Rotterdam: cílem bylo zničit veškerý odpor v napadených zemích.

Když se Winston Churchill 10. května 1940 stal ministerským předsedou Velké Británie, jako první rozhodl o bombardování německých měst. V témže měsíci byla první německá města skutečně bombardována britským letectvem.

Německé letectvo nicméně bombardování civilních měst nepodniklo, protože se soustředilo na strategicky důležitější letiště a přístavy. První z těchto náletů byl proveden v srpnu 1940.

Britové přišli s novou překvapivou zbraní: se stíhacím letounem Spitfire, který předčil všechna letadla, která nasadili Němci (kromě německého Messerschmidtu Bf109, který se Spitfiru vyrovnal). RAF dokázala díky nasazení této stíhačky sestřelit velké množství nepřátelských letadel. Slavný střemhlavý bombardér Stuka byl po několika týdnech z bitvy stažen, protože často docházelo k jeho sestřelům.

Německo ztratilo svou šanci: statečnost pilotů britských letadel při obraně své země se stala legendou a Němci museli svoji operaci Seeloöwe odložit na neurčito.

Blitz: odpověd na britské nálety

Britské bombardéry útočily na německá města téměř čtyři měsíce a došlo k prvnímu bombardování Berlína. Hitler rozhodl o tom, že Luftwaffe má na oplátku bombardovat britská města. Bombardování bylo zaměřeno na Londýn, Coventry, Birmingham a Sheffield byly zvláště zasaženy bombardováním, které vešlo ve známost pod pojmem Blitz.

Přes rozsáhlé škody byl počet mrtvým překvapivě nízký: v Coventry zemřelo za celou válku kvůli bombardování 380 civilistů a celkové civilní ztráty nebyly vyšší, než 60 000 lidí.

To je v ostrém kontrastu s více než půl milionem (!) německých civilistů, kteří padli v důsledku bombardování německých měst. V jednom jediném náletu na Drážďany v roce 1945 zemřelo 135 000 lidí.

Blitz způsobil Britům velké problémy a přinutil Brity k evakuaci všech dětí z větších měst na venkov a došlo k rozdělení rodin. I přesto byli Britové odhodláni pokračovat ve válce.

Vlevo nahoře: ruiny Drážďan, kde během jednoho náletu zemřelo 135 000 německých civilistů a to jen pár dní před koncem války. Počet mrtvých Němců je vyšší, než celkový počet Japonců, kteří zemřeli v Nagasaki a Hirošimě.
Vpravo nahoře: Katedrála Sv. Pavla v Londýně během náletu Blitz. Za celý průběh války zemřelo 60 000 Britů.

Italské nezdary

Italský vůdce Benito Mussolini se s Německem spojil před válkou v roce 1938 do aliance známé jako Ocelový pakt nebo Osa Berlín-Řím. Koncem týdne, kdy končilo německé tažení do Francie Mussoliniho Itálie vstoupila do války.

Italské vyhlášení války Anglii znamenalo pro mnoho Italů žijících v Británii překvapení: Británie zadržela tisíce Italů a bez soudu je držela po zbytek války v zajateckých táborech.

Mussolini vyhlásil Francii válku a záhy překročil francouzské hranice. Útok byl totálním selháním a francouzští vojáci dokonce překročili hranice Itálie a italská vojska zahnali. Pouze zhroucení armády ve střední Francii Mussoliniho ušetřilo trapné porážky.

Zastíněn Hitlerem v západní Evropě se Mussolini obrátil v září 1940 na jih: zahájil útok na Egypt, britskou kolonii sousedící s italskou kolonií Libyí.

Britové následně napadli Libyi a začali Italy zatlačovat zpět. Neohrožený Mussolini pak zahájil v říjnu roku 1940 invazi do Řecka z Albánie, kterou Itálie ovládala. Řekové ale Italský nápor rychle odrazili a Italy zatlačili hluboko do Albánie. Navíc na Krétě a v Řecku došlo k vylodění britských vojsk.

Mussolini prohrával na všech frontách a dokonce se kvůli němu Britové dostali na evropský kontinent. Hitler byl nucen konat, aby udržel situaci pod kontrolou.

Balkánské tažení – Němci obsazují Jugoslávii a Řecko

Německo bylo rychle připraveno dostat Brity z Řecka. Pokud však Německo chtělo dosáhnout Řecka, musely německé síly projít přes řadu dalších východoevropských zemí: Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko. Tyto země daly německým vojákům povolení projít přes jejich území, jen Jugoslávie musela být podrobena silou.

Německá invaze do Jugoslávie a Řecka začala začátkem dubna 1941: 13. dubna padl Bělehrad a jugoslávská armáda se druhý den vzdala. Němci rozdělili Jugoslávii, albánskou část Kosova připojili k Albánii a Chorvatsko se osamostatnilo, ale po zbytek války vedli jugoslávští partyzáni nemilosrdnou válku proti německým jednotkám.

Do 9. dubna se Němcům podařilo rozbít relativně silnou řeckou armádu čítající 430 000 mužů. Celé dvaašedesátitisícové Britské expediční síly byly nuceny ustoupit na jih. Do konce dubna bylo Řecko poraženo a Britové ustoupili zpět na Krétu, přičemž je celá operace stála 12 000 mužů.

Ani tam ale Britové nebyli v bezpečí. V květnu 1941 provedli Němci výsadkovou invazi (vůbec první v historii se uskutečnila v květnu 1940 v Nizozemsku). Němci však utrpěli těžké ztráty a k výsadkové invazi už nikdy v takovém měřítku nepřistoupili.

Afrika Korps pod velením Romella

Hitler poslal malé tankové divize do Libye na pomoc Italům. Divize spadaly pod velení generála Erwina Rommela a vešly do historie pod označením Afrika Korps. Brzy si získaly proslulost svými odvážnými a taktickými akcemi, rychle stabilizovaly vojenskou situaci a dokonce zatlačily Brity zpět do Egypta.

Spojené státy de facto platí válku proti Německu

I když byly USA oficiálně neutrální, svou blízkostí k Británii byly známé už od počátku. Stejně jako Velká Británie Američané přehlíželi invazi Sovětského svazu do Polska a Finska. V březnu 1941 Kongresem prošel Zákon o půjčce a pronájmu, který umožnil pronajímat nebo zapůjčit zbraně státům všem zemím, které vybral prezident Ameriky. Samozřejmě to znamenalo především podporu Británie.

V červenci 1941 američtí vojáci z Islandu a americké námořnictvo doprovázelo konvoje zásobující Británii. V září 1941 prezident Franklin Delano Roosevelt poslal americké lodě, aby bojovaly proti německým válečným lodím a ponorkám. Už tehdy byla Amerika ve válce s Německem.

Operace Barbarossa – Největší pozemní válečná operace v historii

Hitler se již v prosinci 1940 rozhodl k provedení invaze do SSSR. Kromě toho, že komunisté byli jeho tradiční nepřítel, se objevovaly náznaky, že Sověti mají v plánu zaútočit na Německo někdy během let 1941 až 1942. Vhledem k tomu se Hitler rozhodl zaútočit jako první.

Plán invaze byl vypracován pod krycím označením Barbarossa – po starověkém německém králi. Tento plán s sebou nesl spoustu rychlých útoků v západním Rusku až k Uralu.

Hitler nikdy nechtěl jít dál než za Ural i kdyby Rusy porazil. Oblasti za Uralem viděl jako cizí zemi a neměl žádný zájem si ji podmanit.

Tažení na Balkán zpozdilo německý útok

Původně Hitler plánoval operaci Barbarossa začátkem roku 1941, aby tažení mohlo být ukončeno před příchodem známé ruské zimy. Tato časná invaze musela být odložena kvůli selhání Mussliniho v Řecku.

Tím, že byli Němci nuceni zasáhnout v Řecku a Jugoslávii, ztratili kritický měsíc na organizaci invaze do SSSR: výsledkem bylo, že ruská zima je zastihla před dosažením cíle a byli nuceni poprvé k defenzivě.

Příchod zimy donutil Němce k ústupu a znamenal tak obrat ve válce: k obratu by nikdy nedošlo, kdyby Němci nemuseli přicházet na pomoc Mussolinimu, který tak klaunsky zpackal invazi do Řecka.

Největší pozemní operace všech dob

Nakonec se k operaci Barbarrosa přikročilo 22. června 1941. Více než 3 000 000 německých vojáků se zúčastnilo útoku, který byl veden od Baltského moře na severu k Černému moři na jihu. To byl začátek největší vojenské operace všech dob.

Sovětská armáda měla také něco málo přes 3 miliony mužů v západní armádě (ještě měla větší rezervy na Dálném východě). Ruská armáda měla nad Němci převahu co do tanků (2:1) i letadel (2:1, snad i 3:1). Sovětské tanky T-34 byly lepší, než cokoli, co Němci v té době měli. První neporušený T-34 byl dán k dispozici německým inženýrům. Až později byli Němci schopní nasadit stejně efektní stroje.

Tři německé armádní skupiny (Sever, Střed a Jih) se se obrovskou rychlostí řítily ke svým třem určeným cílům: Leningradu, Moskvě a Kyjevu.

Rychlost počátečního útoku dala Němcům naději, že by tažení mohlo být dokončeno do konce roku, i když měli zpoždění kvůli Italům.

Britové nabídli SSSR bezprostřední spojenectví a Roosevelt Rusům nabídl pomoc v rámci Zákona o půjčce a pronájmu v takovém množství, že Sověti měli šanci ovlivnit průběh války.

Obrovské selhání Sovětů

Koncem prvního červencového týdne zajala německá armádní skupina střed 290 000 vězňů a prošla Minskem. Na začátku srpna Němci překročili Dněpr, poslední přírodní bariéru na západ od Moskvy a zničili sovětskou armádu ve Smolensku, přičemž zajali dalších 300 000 vězňů.

Začátkem září obklíčila skupina armád Sever Leningrad (nyní známý jako Sankt Petersburg). Němcům v obléhání města pomáhali i finští vojáci. Městem se začal šířit hladomor, protože jedinou možností k zásobování města byla velmi nebezpečná cesta přes zamrzlá jezera.

V polovině září skupina armád Jih obklíčila neuvěřitelných 600 000 vězňů na východ od Kyjeva. Do konce října skupina Střed postupovala opět na východ k Moskvě. Na své cestě zadržela další vězně. Do rukou Němců padlo 663 000 vojáků Rudé armády.

Za méně než čtyři měsíce Němci zajali více než 1,8 milionu sovětských mužů: to se ale pro Němce stalo problémem, protože kromě vlastní armády museli živit ještě armádu vězňů,

Nikdy v historii sověti neutrpěli tak drtivé ztráty, přesto byli stále schopní bojovat dál.

Němečtí vojáci na dohled od Kremlu – zima přichází

Do konce listopadu pronikly dvě předsunuté jednotky na předměstí Moskvy. Jedna z jednotek se dostala až na dohled kopulím Kremlu. Pak ale přišla pověstná ruská zima a německou armádu zaskočila. Většina z německých vojáků nebyla na zimu vybavena a zpoždění zahájení tažení se ukázalo jako příčina zvratu ve válce.

S vítězstvím v Moskvě na dohled německé tanky a zbraně zamrzly. Stovky německých vojáků v chladném počasí umrzly. Dne 5. prosince velitelé předsunutých jednotek oznámili, že další už přicházet nemají. Nebyly totiž vybaveny k boji v mraze a nebylo ani možné pohřbívat mrtvé, protože půda byla promrzlá. Kvůli špatným podmínkám začala upadat morálka v německé armádě.

Sovětský protiútok proběhl úspěšně

Všichni Sověti byli dobře vybaveni pro tvrdou zimu a když je podpořily posily z Dálného východu, podařilo se jim německý útok odrazit. Čerstvé sovětské jednotky s technikou uzpůsobenou do nízkých teplot dokázaly zahnat vysílené německé jednotky s velkou lehkostí.

Ustupující Němci zanechali na místě svoje zamrzlá nákladní auta a zbraně a byli nuceni prchat pěšky. To byla první velká porážka Němců v této válce. Plány na zničení Sovětského svazu a dobytí Moskvy byly nyní rozmetány na prach.

Část druhá: Od Pearl Harboru ke Dni D

Japonská síla

Na Dálném východě rostlo Japonsku sebevědomí, především po porážce Rusů v roce 1905 v Port Arthur na čínském pobřeží. Japonsko se stále více vidělo v roli regionální mocnosti a v roce 1936 se zapletlo do války s Čínou. Jako odvetu uvrhly Spojené státy a Británie na Japonsko ropné embargo v očekávání, že Japonsko s chudým nerostným bohatstvím ustoupí od dalších expanzivních snah.

Japonci podepsali protikomunistický pakt Antikominterna a tím se nepřímo spojili s Německem a Itálií. I přes tuto smlouvu zůstali v počátcích války neutrální, protože se Sovětským svazem podepsali smlouvu, která zaručovala, že Japonsko na SSSR nezaútočí. Díky tomu mohli Sověti stáhnout velkou část svých východních sil, aby pomáhaly u Moskvy v prosinci 1941.

Od roku 1941 začala tíha ropného embarga na Japonsko stále více doléhat: německá vítězství je zřejmě povzbudila a Japonci se rozhodli získat nerostné suroviny z jihovýchodní Asie.

Japonci ale chápali, že Američané s japonsko-čínskou válkou nesouhlasí a nikdy by nedovolili Japonsku získat nová území. Japonci stále počítali, že Američané se o asijskou válku nebudou zajímat: v tom se ale přepočítali.

Pearl Harbor

Japonský plán předpokládal útok proti Barmě, Malajsii, Východní Indii a Filipínám. Provedení invaze ovšem bránila jedna věc: přítomnost amerického loďstva v Tichomoří v přístavu Pearl Harbor na Havaji.

Bylo rozhodnuto, že se Japonci pokusí pomocí momentu překvapení ochromit americké loďstvo. Dne 7. prosince 1941 bylo přikročeno k útoku. Americké vojenské zpravodajské služby však měly o připravovaném útoku zprávy a odeslalo je na vojenskou základnu v Pearl Harboru. Tam se však na útok někdo připravovat nezačal.

Japonci při svém útoku potopili 21 lodí včetně osmi bitevních, zničili 188 amerických letadel a zabili 2 200 amerických vojáků a námořníků. Útok dokázal přes noc změnit americké veřejné mínění: většina národa se postavila za Roosevelta, který vyhlásil Japonsku válku.

Nahoře: následky japonského útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941: hořící americké lodě. 2 200 mužů bylo zabito.

Německo vyhlašuje válku Americe

Před útokem na Pearl Harbor neměla americká vojska důvod vstupovat do války proti Německu: částečně z loajality k Japonsku a částečně z nutnosti vyhlásilo Německo 11. prosince válku Americe. Ve stejný den se přidala Itálie.

To byla druhá zásadní chyba Adolfa Hitlera (tou první bylo spojenectví s Mussolinim). Vyhlášením války dal Rooseveltovi záminku k připojení celé průmyslové síly Ameriky ke spojeneckému úsilí v boji proti Německu.

Němci prohráli válku v roce 1941

Události roku 1941 byly pro Německo katastrofální, protože porážky před dosažením Moskvy byly víceméně zanedbatelné. Vstup obrovské průmyslové mocnosti Ameriky do války znamenal pro Německo konec nadějí na vítězství.

Kromě toho se nepodařilo porazit Sovětský svaz a to znamenalo, že se v následujících letech povede dlouhá a krutá vyhlazovací válka. Sovětský svaz měl obrovské populační rezervy a proto bylo jasné, že tuto válku vyhraje.

Také německé šifrování, které bylo doposud považováno za nerozluštitelné, bylo zlomeno. Zpravodajská služba v britském Bletchley Parku dokázala zlomit šifrovací kódy stroje Enigma pomocí obrovského analogového počítače sestrojeného speciálně pro tento účel. Po zbytek války ta spojenci četli Hitlerovy příkazy mnohdy ještě před tím, než se dostaly k těm, komu byly určeny.

Po prosinci 1941 už Německo ztratilo jakoukoli šanci na vítězství ve válce a jen s nadlidským úsilím pokračovalo v bojích až do roku 1945.

Válka v Tichomoří

Po útoku na Pearl Harbor se Japonci rychle dostali přes území, která si vytyčili za cíl: do konce prosince 1941 obsadili Hongkong, Gilbertovy ostrovy a ostrovy Guam a Wake. Navíc japonská vojska prokazovala značné úspěchy v britské Barmě, Malajsii, na Borneu a na Filipínách.

V únoru 1942 padl britský Singapur a příští měsíc byla dobyta Nová Guinea a Nizozemskem ovládaná Východní Indie. Hlavní sily americké a filipínské armády se vzdaly v Bataanu v dubnu 1942 a kapitulace na ostrově Corregidor počátkem května zpečetila osud Filipín.

Japonci následně zahájili útok k obsazení Port Moresby na jižní části ostrova Nová Guinea: Američané ovšem četli japonské depeše a poslaly k místu invaze své jednotky. Výsledkem byla 5. května 1942 bitva v Korálovém moři, která se pro Japonsko stala, kvůli obrovskému množství nasazených amerických letadel z letadlových lodí, první velkou porážkou.

Bitva o Midway – izolace od techniky bělochů ukazuje stagnaci

Měsíc po porážce v Korálovém moři bylo po americkém leteckém a námořním útoku potopeno 9 bitevních a 4 letadlové lodě. Toto střetnutí známé jako bitva o Midway se pro Japonsko stalo těžkou ranou.

Odříznutím se od světa technologie bělochů bylo důvodem, proč se Japoncům během války nedařilo vylepšovat svou techniku, což se pro ně stalo velkou nevýhodou. Tato izolace Japonska od hlavních technologických center v Evropě a Severní Americe znamenalo úplné zastavení modernizace japonské armády: například v roce 1945 Japonci stále používali stejné letadlo, jako v roce 1941, s nímž válku začínalo. Letadlo Mitsubishi Zero byl v podstatě ekvivalent průměrného amerického letadla z poloviny roku 1941. V roce 1945 už byl tento stroj dalece překonán bouřlivě se rozvíjející americkým a evropským leteckým průmyslem. Příkladem může být americký P-51 Mustang, britské Spitfiry, Hurricany a Mosqita nebo Me 262, který používala Luftwaffe.

Rommelovy pokroky v severní Africe

Nahoře: Britská 8. armáda se vrací zpět po útoku německých a italských jednotek.

V severní Africe se německým expedičním sborům podařilo zatlačit Brity zpět a oblehnout důležité město Tobruk. Britům se v prosinci 1941 podařilo Tobruk znovu získat a zároveň i stejně důležité město Benghází.

V lednu 1942 se Rommelovi podařilo shromáždit potřebné množství posil a úspěšně zatlačil Brity zpět k egyptským hranicím. V černu dobyli zpět Tobruk a Rommel postupoval dál do Egypta, ovšem před městem El Alamein jeho vojskům došly síly. Kvůli špatnému zásobování došlo k oslabení Němců a ke zvratu situace v severní Africe.

Nové německé tažení na východ v roce 1942

Jakmile skončila ruská zima 1941/1942, Němci zahájili nový útok na východ, protože doufali, že se jim podaří Rusy opět porazit. Rok začal pro Němce dobře: bitva u Charkova na jihu Leningradu a invaze na Krymu, kde padlo město Sevastopol, stály Sověty 500 000 zajatců.

Ve dnech po 28. červnu Němci téměř na den přesně rok po první ofenzivě přistoupili k nové ofenzivě na východ. Ve čtyřech dnech získali obrovské plochy půdy a pronikli stovky kilometrů kolem Moskvy na Jih.

Německé síly se rozdělily na dvě skupiny: první směřovala na Kavkaz k ropným polím v Grozném a Baku. V srpnu kavkazská invaze pronikla 300 km na území SSSR a nejsevernější jednotka dosáhla okraje města Stalingrad na břehu Volhy.

Opět se zdálo, že Němci vítězí. Při svém postupu dobyli mnoho významných měst a Sověti pomalu ztráceli poslední zbytek naděje. Němcům se ale kvůli obrovským vzdálenostem zhoršilo zásobování, což zpomalilo postup vojenských operací.

V této fázi také Sovětský svaz přijímal také obrovskou materiální pomoc od Ameriky. To v kombinaci s obrovskými pracovními rezervami Sovětům dopomohlo k zahájení zničujícího protiútoku, pro něhož si vybrali Stalingrad.

Guadalcanal – Americký postup začíná

Nahoře: americký voják se opatrně přibližuje k mrtvému japonskému vojákovi v průběhu dlouhého

V Tichém oceánu Američané začali bojovat v srpnu 1942 o ostrov Guadalcanal. Tím začalo „skákání po ostrovech“, které trvalo až po zbytek války proti Japonsku. Japonci houževnatě bránili každý kus území. Celá invaze na ostrov trvala až do února 1943, kdy byl zabit poslední japonský voják na ostrově.

Bitva u El Alameinu – situace se obrací

V severní Africe se německý postup do Egypta zvrátil brilantně provedeném protiútokem ze strany britské osmé armády, kterou nyní posílili Jihoafričané a velel jí generál Bernard Montgomery. Do 5. listopadu byly Afrika Korps vytlačeny z Egypta.

Dne 8. listopadu 1942 se spojené britské a americké síly vylodily v Maroku a Alžírsku, které ovládala Vichistická Francie. Němci poslali posily do Tuniska. Šlo o zoufalý boj na dvou frontách: Rommelovi se podařilo zastavit britská a americká postupující vojska v Alžírsku v bitvě u Kasserina (únor 1943). Obrovské počty spojeneckých vojsk ale později předznamenaly porážku Němců.

Postup přes Libyi z východu a Alžírska ze západu přinutil Afrika Korps v květnu 1943 ke kapitulaci. Němci a Italové ztratili 275 000 svých mužů, kteří byli spojenci zajati.

Sovětské vítězství u Stalingradu

Na východní frontě Němci ve svém tažení k Volze a na Kavkaz posunuli linie fronty o více než 1100 km. To paradoxně znamenalo pro Němce problém, protože se tak ztížilo zásobování.

Němci jako posily přibrali špatně vycvičené spojence, aby zaplnili díry v přední linii. Mezi tyto spojence zahrnuli rumunské, italské a maďarské vojáky. Nikdo z nich neměl zkušenosti ani vybavení německých sil, které bojovaly na přední frontě.

Dne 19. listopadu 1942, zatímco německé síly dosáhly břehů Volh a zabraly většinu města Stalingrad, došlo k porážce rumunských sil na severu a jihu od hlavní skupiny německých armád. Během tří dní Sověti obklíčili Stalingrad a německé vojáky.

I když se prorazit sovětské obklíčení německým armádám nepodařilo, Hitler zakázal armádě ustoupit. V poslední ledovým den roku 1943 byla německá vojska nakonec donucena se vzdát.

Někteří z 200 000 mužů z italské, rumunské a maďarské armády bylo ztraceno. Němci byli nuceni ustoupit od Kavkazu, aby ztracené pozice získali zpět. Prakticky všechny země získané v roce 1942 byly tímto útokem ztraceny.

Nahoře: sovětští vojáci útočí na německou šestou armádu obléhající Stalingrad. Výsledkem bylo, že Sověti v této poslední velké německé ofenzivě vyhráli. Němci byli od té doby nuceni ustupovat před stále silnější sovětskou armádou

Nálety na německá města

V roce 1943 Britové a Američané zahájili letecké tažení proti Německu s cílem demoralizovat německé civilní obyvatelstvo tím, že po 24 hodin denně probíhalo nepřetržité zápalné bombardování: Britové bombardovali v noci, Američané ve dne. Civilní cíle byly vybrány, aby ztráty německých civilistů byly co nejvyšší: při náletech na Hamburg v červenci 1943 zemřelo 50 000 civilistů za pouhé čtyři dny.

Luftwaffe musela svoje síly soustředit na německou oblohu, musela tedy dělat totéž, co Britové během bitvy o Británii. Hlavní útoky přišly v říjnu 1943. Americké bombardéry, které způsobily velké škody, byly doprovázeny bojovými letouny P-51 Mustang, aby byly lépe chráněny před Luftwaffe. Od konce roku 1943 pokračovalo denní bombardování až do konce války.

Největší bitva dějin: Kursk

Na východní frontě se Němci chopili iniciativy ve snaze získat převahu nad Sověty. Stalo se tak během bitvy u Kursku (5. – 12. července 1943). Šlo o největší vojenskou bitvu v dějinách, které se účastnilo více než milion mužů a více než 5000 tanků během sedmidenních bojů.

Němci se svým útokem pokusili obklíčit sovětské síly v Kursku: Rudá armáda se však dobře bránila a německý postup zastavila. Hitler celou operaci následně odvolal, protože se Britové a Američané vylodili na Sicílii a bylo potřeba převést síly na novou linii – do Itálie.

Pokud Němci začali po Stalingradu pochybovat, že by mohli vyhrát válku, prohra u Kursku je v jejich pochybách jen utvrdila.

Spojenci bombardují Německo - Američané ve dne, Britové v noci. Dvacetičtyřhodinové bombardování bylo prostředkem k rozbití německého válečného úsilí a demoralizaci obyvatelstva.

Mussolini odvolán z úřadu

Dne 10. července, když probíhala bitva u Kursku, napadly spojenecké armády ze severní Afriky Sicílii. Za pět týdnů zbavili ostrov všech italských a německých vojáků.

Italský král Emanuel III. pak využil své ústavní pravomoci a odvolal Mussoliniho z jeho úřadu (to, že Mussolini byl odvolatelný je v rozporu s často prezentovaným názorem, že Mussolini byl jako jediný zodpovědný za to, co se v Itálii dělo) a jmenoval novou vládu, která začala 8. září se Spojenci jednat o kapitulaci. Mussolini byl uvězněn v horském hotelu přeměněném na vězení, zatímco nová italská vláda rozhodovala o tom, co se s ním stane.

Invaze do Itálie

Spojenci napadli italskou pevninu a zabrali velkou část země. Později se ale Spojenci setkaly s německými silami tvořenými ostřílenými veterány z východní fronty, kteří se se Spojenci setkali asi 100 km jižně od Říma na řece Liri a u Monte Cassina. 50 000 spojeneckých vojáků u Anzia nedokázalo porazit Němce, kteří v té době také osvobodili Mussoliniho a udělali jej vůdcem nové italské vlády.

Další japonské porážky

Během května 1943 americká vojska během tuhých bojů znovudobyla ostrov Attu, zatímco americká a novozélandská armáda vybojovala Šalamounovy ostrovy, kde chtěli na ostrově Bougainville vybudovat leteckou základnu.

Australané a Američané pak dobyli pobřeží Nové Guineje a několik dalších souostroví (listopad 1943). Japonský odpor byl však stále fanatičtější. Mnoho z 3000 Američanů bylo zabito, když se pokoušeli dobít 291 akrů velký ostrov Beito. Mys Glouchester na Nové Británii byl dobyt v prosinci 1943, Ostrovy admirality a Marshallovy ostrovy v únoru 1944 a do března padl i ostrov Emirau.

Německé porážky na východě

Rudá armáda navázala na úspěšnou obranu Kurska ze srpna 1943 v útoku proti oslabeným německým silám: v polovině měsíce dokázala Rudá armáda zahnat Němce na ústup.

V polovině září Hitler nařídil skupině armád na jihu, aby se stáhly k Dněpru, protože se poučil z chyb u Stalingradu a nechtěl riskovat, že přijde o další armádu. Na Krymu došlo k útoku Sovětů na jih: Němci byli nakonec poraženi a jejich 150 000 vojáků se muselo vzdát, když Sovětu poloostrov dobyli.

Rudá armáda postupovala dál na západ a dobyla Kyjev. V lednu 1944 sovětský útok ukončil německé obléhání Leningradu a velení armádní skupiny Sever muselo ustoupit k řece Narvě, kde se Sověti na půl roku střetli s fanatickým odporem Waffen-SS.

V dubnu 1944 získali Sověti zpět téměř všechna svá území, s výjimkou Běloruska: v červnu 1944 došlo k masivnímu sovětskému útoku do Běloruska kvůli desetinásobné přesile nad Němci bylo vítězství rychlé.

Do tří týdnů Sověti pokročili o 300 km, zajali přes 57 000 německých zajatců. Rudá armáda tlačila Němce stále dál z východní Evropy.

Operace Overlord – Spojenecké vylodění v Evropě

Na západě Američané shromažďovali armády v Británii, které připravovali na invazi do západní Evropy, čímž by se otevřela třetí fronta. Invaze nesla kódové označení operace Overlord a došlo k ní 6. června 1944 po dramatickém vylodění v Normandii.

Zaskočení Němci čekali invazi dál na sever u přístavu Calais. Převahu na obloze již měli Spojenci a Němci už nemohli přesunovat některá vojska, protože by to vzbudilo pozornost nepřátelských letadel.

Německý velitel na západě, Rommel, byl sám těžce zraněn při útoku spojeneckých letadel na jeho osobní automobil. Ze svého zranění se již až do své smrti (byl nucen spáchat sebevraždu po tom, co se zapletl do atentátu na Hitlera) úplně nezotavil.

Do konce června se Spojencům v Normandii podařilo vylodit 850 000 mužů a 150 000 tanků a dalších vozidel. V kombinaci se vzdušnou převahou již bylo jen otázkou času, kdy Spojenci zvítězí.

Nahoře: Pohled z amerického vyloďovacího plavidla 6. června 1944 plujícího k francouzskému pobřeží.

Červencové spiknutí

Skupina německých důstojníků a civilistů se rozhodlo zabít Hitlera, což byl jediný způsob, jak ukončit válku dříve. Dne 20. července 1944 došlo k bombovému útoku v Hitlerově Vlčím doupěti ve východním Prusku. Bomba zabila a zranila přítomné důstojníky, Hitlera zranila jen lehce.

Německá policie začala pátrat po všech osobách podezřelých z útoku a tito byli následně popraveni (jako například hrabě Claus von Stauffenberg). Miliony stále věrných Němců byly pokusem zabít Hitlera šokované.

Část třetí: Spojenecké vítězství v Evropě a Asii

Francie zbavena Němců

Až do 25. července spojenecké armády pokračovaly v boji, aby se dostali dále za dobyté území Normandie. Proti jejich drtivé materiální převaze stálo jen pár nových supertanků Tiger a Panther. Tyto nové zbraně však byly nasazeny příliš pozdě. Pozdě na to, aby ubránily Němci držený most přes Seinu.

Dne 25. srpna Američané spolu s generálem Charlesem de Gaullem a hnutím odporu obsadili Paříž po tom, co Němci Paříž prohlásili za volné město (jako laskavá odpověď na bezproblémové převzetí města v roce 1940). Výsledkem bylo, že Paříž zůstala během války téměř úplně nepoškozená.

Nahoře: americké jednotky pochodují Paříží v srpnu 1944

Obsazení Jižní Francie

15. srpna došlo k vylodění amerických a francouzských sil na jižním pobřeží Francie na východ od Marseille. Nesetkaly se se prakticky s žádným odporem a postupovaly na sever údolím řeky Rhony, aby se v polovině září spojily s americkými vojsky na severu. Britové dobyli začátkem září Antverpy a americká vojska vstoupila poprvé na německé území dne 11. září 1944.

Němci brání vlast

Příchod spojenců na německé území byl vzpruhou pro německou armádu: okamžitě začala bojovat proti obrovské přesile s cílem zastavit spojenecký postup na řekách Máze a Rýnu a u francouzských hranic. Po dobu několika měsíců došlo k patové situaci.

V červnu 1944 byla použita první z tajných německých zbraní: raketové střely V1 začaly dopadat na Anglii. Ve stejné době byla Anglie ostřelována balistickými střelami V2. Zatímco opatření na obranu proti V1 bylo možné provést (byl nejprve slyšet hluk motoru a střela mohla být s předstihem sestřelena). U nadzvukové V2 něco takového možné nebylo: její motor byl slyšet teprve poté, co vybuchl cíl.

V listopadu také Němci nasadili své první proudové letouny ME 262. Proti těmto letounům byly všechny spojenecké letouny slabým odvarem. Letoun byl velmi rychlý a téměř neporazitelný. Výsledek války však už zvrátit nemohl, protože k jeho nasazení došlo až příliš pozdě.

Varšavské povstání

Do července 1944 Rudá armáda dosáhla baltského pobřeží nedaleko Rigy a odřízla německou armádní skupinu Sever od zbytku německých vojsk. Rusové pokračovali dál v tažení do Polska a brzy dosáhli Visly.

Blízkost Rudé armády přiměla polský odboj k zahájení povstání ve Varšavě proti Němcům. To bylo po nerovném zápase potlačeno, ačkoli se objevují názory, že Rudá armáda by mohla Varšavu osvobodit, kdyby chtěla. Proč tak Sověti nikdy neudělali, nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Sověti tvrdili, že měli spoustu práce s jinými útoky: to je jistě pravda.

Ofenzíva mezi Karpatami a Černým mořem v srpnu měla za následek kapitulaci Rumunska. Začátkem září kapitulovalo Bulharsko a koncem stejného měsíce i Finsko. V polovině října byl dobyt Bělehrad. V listopadu dosáhla sovětská vojska Budapešti v Maďarsku, ale setkala se s několik týdnů trvajícím fanatickým odporem Němců i Maďarů.

Pád Říma

V květnu 1944 se spojencům podařilo prolomit německé linie po slavné bitvě u Monte Cassina (kde byl leteckými letadly rozbombardovaný klášter, jenž Němcům paradoxně poskytl ideální obrannou pozici). Němcům se však před tím dařilo řadu měsíců vzdorovat.

Dne 23. května oblehly spojenecké jednotky Anzio a Němci ustoupili: Spojenci pak dobyli Řím a prohlásili je za osvobozené město 4. června. Po dobytí Ancony a Florencie v srpnu spojenci potlačili německý odpor v severní Itálii.

Bitva o Filipínské moře

Na Dálném východě pokračovalo spojenecké dobývání jednoho ostrovu za druhým. Jedna japonská pozice padal za druhou, někdy s obrovskými ztrátami. Bitva o Filipínské moře v červnu 1944 jasně ukázala stagnaci japonských technologií.

Dne 19. června došlo k velkému útoku, kdy moderně vyzbrojená americká armáda sestřelila 219 z 26 zastaralých letounů, které proti ní Japonci poslali. Zatímco zuřila letecká bitva, americké ponorky potopily 3 japonské letadlové lodě. Zničené japonské námořnictvo se vrátilo domů jen s 35 letadly. V celé bitvě nazývané Great Marianas Turkey Shoot Američané přišli jen o 26 letadel. Japonská technologická stagnace v důsledku odříznutí od západní technologie byl hlavním důvodem porážky.

V říjnu 1944 byli Japonci vyhnáni z Filipín: to byla poslední velká bitva japonského námořnictva, známá jako bitva u Leyte. Japonci v zálivu ztratili poslední velkou loď a 25 dalších významných plavidel. Američané přišli o 7 lodí.

Bombardéry nad Japonskem

Americká armáda do srpna 1944 získala malé, ale strategicky významné ostrovy Saipan, Tinian a Guam. Z těchto ostrovů by mohly startovat bombardéry B-29. Pravidelné bombardování Japonska začalo v listopadu 1944. Tím, že se tyto ostrovy dostaly do rukou Američanů, byl umožněn pozdější atomový útok na Japonsko.

Bitva v Arednách (bitva o výběžek)

Na západě Němci zahájili poslední ofenzivu: využili špatného počasí, které nedovolilo operovat spojeneckému letectvu a skrze ardenský les dne 16. prosince 1944 zaútočili. Zaskočení američtí vojáci, kteří byli obklíčeni v blízkosti belgického města, se odmítli vzdát a bránili svoje pozice.

Nahoře: Vzhledem k tomu, že se zlepšilo počasí, spojenci mohli využít vzdušné převahy a zastavit německý útok.

Přesto že se Němcům podařilo udělat 80 km dlouhý průnik do spojeneckého území, bylo jejich snažení po 23. prosinci odsouzeno k nezdaru, protože zlepšené počasí umožnilo spojencům nasadit letectvo: oblast byla znovu dobyta spojenci a Němci zatlačeni zpět na konci ledna 1945.

Přechod Rýna

Pro příchod do Německa je potřeba dobýt všechny důležité mosty přes Rýn a Rúr: za tímto účelem spojenci vypracovali plán na obsazení dvou mostů v jižním Holandsku: jeden u Njimigendu a další u Arnhemu. Prvního cíle bylo dosaženo, ale druhý byla katastrofa: výsadek spojenců byl proveden na území kontrolované německou divizí a většina z parašutistů byla postřílena.

To, v kombinaci s německou ofenzivou v Ardenách znamenalo odložení konečné spojenecké invaze na německé území až na rok 1945.

V únoru 1945 překročila první velká americká armáda Rúr: na začátku března dobyla vojska neporušený most přes Rýn u Remagenu. Do poloviny března Američané obsadili území východně od Rýna mezi Bonnem a Koblenzem a do konce měsíce byla americká vojska na jihu Mohuče. Průmyslové údolí Porúří bylo obsazeno americkými vojáky na konci dubna, zatímco britská vojska překročila 5. dubna Weser na půli cesty mezi Rýnem a Labe. Dne 11. dubna dosáhli Američané Labe u Magdeburgu, pouze 120 kilometrů od Berlína.

Konečné sovětské tažení

Do února 1945 hnala Rudá armáda zničené a vyčerpané německé síly kolem Odry, 60 km od Berlína, v němž se Hitler rozhodl zůstat až do konce, i přesto, že německé síly na jihu v bavorských Alpách byly početnější.

Německo poraženo, Hitler spáchal sebevraždu

V Itálii byla obnovena spojenecká ofenzíva. Spojenecká vojska získala v dubnu 1945 údolí řeky Pád. Dne 16. dubna sovětský začal útok na Berlín. Dne 20. dubna dobyli Američané Norimberk a o čtyři dny později už měla Rudá armáda kompletně obklíčený Berlín a začala utahovat smyčku. Dne 25. dubna se američtí a sovětští vojáci setkali u Torgavy na Labi, severovýchodně od Lipska a Německo bylo rozděleno na dvě části. Do konce dubna se téměř všechna střediska odporu zhroutila, ale na východě Němci bojovali tak, jako nikdy dříve proti blížícím se komunistům. Boje o Berlín stály životy přes 100 000 sovětů.

Když bylo Německo rozděleno a Berlín rozbit do malých bloků, spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Zastřelil se 30. dubna i se svou dlouholetou přítelkyní Evou Braunovou, s níž se o den dříve oženil. Těla byla spálena na zahradě říšského kancléřství, aby nepadla do ruky Sovětům. Fragmenty Hitlerovy lebky byly nalezeny sovětskými vojsky a byly odvezeny do Moskvy, kde jsou ještě dnes, spolu s dalšími věcmi, které patřily nacionálně socialistickému vůdci.

Nahoře: první Sovětský důstojník vstupuje do Vídně před jeho tankem: americkým Shermanem dodávaným Američany Ruské straně. Americká materiální pomoc byla rozhodující v porážce Německa.

Německá kapitulace

Jako poslední oficiální čin ve funkci německého vůdce jmenoval Hitler admirála Karla Dönitze svým nástupcem. Tváří v tvář beznadějné vojenské situaci Dönitz vyhlásil okamžitou kapitulaci, která byla podepsána 7. května 1945. Následně se vzdaly německé jednotky v Itálii, Holandsku, severním Německu i Dánsku.

Kamikaze

Japonsko v této době také čelilo porážce, nicméně odmítlo se vzdát. Místo toho se stovky dobrovolníků přihlásily na letecký výcvik, aby mohli začít s letouny Zero podnikat sebevražedné nálety známé jako kamikaze („boží vítr“) a působit tak americkým silám vážné ztráty před japonskou kapitulací. K použití kamikaze bylo přikročeno například během bojů o Luzon na Filipínách v lednu 1945. Sebevražední piloti tam potopili 17 amerických válečných lodí a poškodili dalších 15.

Válka v Barmě

V době, kdy se Japoncům dařilo, pronikli přes Barmu až do východní Indie. Britští vojáci pak zahájili protiútok: bojovalo se za hrozných podmínek, často se muselo bojovat se zvířaty z džungle a nemocemi. Britům se pomalu, ale jistě, dařilo Japonce zatlačit zpět. Do konce války tato „zapomenutá armáda“ vytlačila Japonce z Barmy.

Boje byly často vedeny muž proti muži. Největší strach měli Britové z japonského zajetí, protože Japonci používali spoustu mučení a zneužívali vězně jako otroky na práci. Například museli stavět most přes řeku Kwai, což se stalo námětem pro slavnou knihu a film.

Iwo Jima a Okinawa

První kus japonského území byl napaden 19. února. Šlo o malý pustý ostrov Iwo Jima. Útok si vyžádal tři a půl týdne boje a 6000 mrtvých Američanů.

Dne 1. srpna padl druhý kus japonské půdy. Do dvou týdnů od napadení byla severní část ostrova Okinawa zabraná, ale Japonský odpor na jihu byl nakonec zničen až 21. června. Tyto dva kusy půdy byly Japonci urputně bráněny až do posledního muže, ženy i dítěte.

Ostrov Iwo Jima padl do rukou Američanům až tehdy, když už na něm nezbyl jediný živý japonský voják. Na Okinawě raději skočilo několik set vojáků a civilistů z útesů, místo toho, aby se vzdaly. Mimo to kamikaze potopili 15 lodí a 200 dalších poškodili. Dobytí dvou kousků půdy stálo Američany tisíce životů. Japonský odpor by byl ještě horší, kdyby došlo k napadení hlavních ostrovů.

Hirošima a Nagasaki

Z důvodu ušetření životů amerických vojáků bylo rozhodnuto, že proti Japonsku bude užito nové zbraně: atomové bomby, aby Japonsko bylo donuceno ke kapitulaci bez fyzické invaze. První bomba byla cvičně odpálena v Alamogordu v Novém Mexiku 16. července 1945. První ostré nasazení atomové bomby bylo provedeno 6. srpna nad Hirošimou a druhé 9. srpna nad Nagasaki. Účinek byl zdrcující: v Hirošimě zemřelo 70 000 civilistů, v Nagasaki 39 000.

Tato čísla se sice zdají ohromující a jsou často opakována, v porovnání s počtem mrtvých po bombardování Drážďan týden před koncem války, kde zemřelo 135 000 německých civilistů, jsou ale mnohem nižší.

Nahoře: Hřib po výbuchu atomové bomby nad Nagasaki: dvě atomové bomby ukončily válku bez nutnosti fyzické invaze na japonské území.

Japonská kapitulace

Dne 8. srpna byla japonská vláda ochromena sovětským útokem na Mandžusko: to jim ale dělalo menší starosti, než možnost nasazení atomových zbraní ze strany USA. Dne 14. srpna Japonsko oznámilo kapitulaci. Na rozdíl od Německa nešlo kapitulaci bezpodmínečnou: Japonsku bylo dovoleno zachovat císařství. Američané v Japonsku provedli okupaci a generála Douglase MacArthura jmenovali vojenským guvernérem.

Norimberský proces

Jakmile válka skončila, vůdcové Německa a Japonska byli postaveni před soud za to, co bylo spojenci nazýváno „válečné zločiny“. Zatímco se soudilo zvěrstva páchaná obviněnými, byly krutosti páchané spojenci přehlíženy. Hlavní obžaloba zněla „vedení útočné války“.

Většina obžalovaných, mezi nimiž byl i šéf Luftwaffe Hermann Göring, ministr zahraniční Joachim von Ribbentrop, ministr výroby Albert Speer, bývalý zástupce Hitlera Rudolf Hess (který byl v britském zajetí od roku 1941 po tom, co se pokusil nabídnout Britům mír, byla shledána vinnými a odsouzena k trestu smrti, nebo dlouhodobým trestům odnětí svobody.

Procesy ignorovaly mnoho právních zvyklostí, zejména retroaktivitu, kdy člověk nemůže být souzen za čin, který v době jeho spáchání nebyl trestný.

Jinými slovy pokud někdo spáchá určitý čin před datem, kde byl takový čin prohlášený za nelegální, nemůže dojít k odsouzení.

To byl případ s hlavním obviněním z „vedení útočné války“ – v roce 1939 neexistovala žádná mezinárodní dohoda, která by zakazovala vedení války. Kdyby taková dohoda existovala, každý národ na světě by mohl být povolán před mezinárodní soud, protože téměř každý národ někdy nějakou válku vedl.

Nejhorším nedostatkem norimberského tribunálu bylo přizvání zástupců Sovětského svazu do poroty místo toho, aby byli také obžalováni. Sovětský svaz totiž také vedl agresivní útočnou válku proti Polsku, Finsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku ještě před tím, než byl napaden Německem. Absence zmínek o sovětských dobyvačných válkách jasně ukázala, že proces je jen fraška a spíše akt politické msty, než spravedlivý soudní proces.

V mnoho obžalobách z válečných zločinů byly do očí bijící nesrovnalosti: masakr 11 000 polských armádních důstojníků v Katyni, který provedla sovětská armáda, byl výslovně zahrnut do obžaloby.

Norimberské a Tokijské procesy, kde byly vyneseny politicky motivované rozsudky byly ostudou pro mezinárodní právo.

Nahoře: Hlavní obvinění nacisté ve skutečnosti spáchali menší zločiny než spojenci, kteří je soudili. Obvinění z

Rasové důsledky války

Druhá světová válka byla pro Evropu obrovskou katastrofou. V tomto konfliktu zbytečně zahynuly miliony lidí.

Přímé vojenské zprávy se odhadují:

Sovětský svaz
13,000,000
USA 415,000
Německo 3,500,000
Polsko 120,000
Jugoslávie 300,000
Rumunsko 200,000
Francie 250,000
Britské impérium a země Commonwealthu 452,000
Itálie 330,000
Maďarsko 120,000
ČSR 10,000

Mimoto bylo zabito mnoho milionů civilistů (ať už v důsledku bombardování či hladovění). Odhady civilních ztrát jsou následující:

SSSR 5,000,000
Německo 3,740,000
Polsko 200,000
Jugoslávie 300,000
Rumunsko 20,000
Francie 30,000
Britské impérium a země Commonwealthu 60,000
Itálie 50,000
Maďarsko 40,000
ČSR 10,000

Údaje o židovské populaci byly úmyslně navýšeny, aby došlo k diskreditaci nacistické politiky a německého používání koncentračních táborů.

Nahoře vlevo: Německá černá propaganda: falešná známka vytištěná v roce 1944 v Německu, která je téměř stejná jako Britská známka, ovšem místo hlavy britského krále je na ní hlava sovětského vůdce Josifa Stalina. Známka je doplněna o komunistické a židovské hvězdy a text Tato válka je židovská válka. Známky byly šířeny mezi britskou veřejnost. Vpravo nahoře: Britská černá propaganda: britská parodie německé známky, která zobrazuje montáž Hitlerova portrétu a lebky. Nápis Futches Reich znamená zničená říše a je slovní hříčkou ke spojení Deutsches Reich.

Vliv židovského faktoru byl hlavním důvodem vypuknutí války a položil základ k dvojímu metru spojenců v reakci na německou a sovětskou agresi na začátku války. Než se začne diskutovat o německé politice, je třeba znát úlohu Židů v dějinách Evropy. Jejich působení na našem kontinentu je popsáno v samostatné kapitole.

Reklamy