Kapitola 63: Ve stínu ghett – sága evropských Židů

17.2.2010

Druhá světová válka byla poznamenána dosud největším výbuchem antisemitismu v historii – tak velikým, že je mu často přikládán větší význam, než celé válce samotné.

Antisemitismus – nebo přesněji antižidovství – ale není žádným Hitlerovým objevem, ani výmyslem jeho Nacionálně socialistické německé dělnické strany. Naopak: protižidovské nálady vznikaly všude tam, kam Židé přišli. Zdá se, že jejich přítomnost vždy vyvolává negativní a nepřátelské reakce těch národů, na jejichž území se Židé usadili.

Zatímco oficiální historické prameny tvrdí, že to byl vzestup křesťanství, kvůli čemu začaly protižidovské nálady (Židé jsou podle Bible odpovědní za umučení Ježíše Krista), skutečnost je zcela jiná. Ve skutečnosti antisemitismus existoval dávno před vznikem křesťanství a rozšíření tohoto náboženství bylo jen zvýrazněním latentního protižidovského cítění, které tu vždy bylo jako stín přítomno.

Původ protižidovských nálad

Počátky odporu vůči Židům je nutno hledat v povaze samotné židovské společnosti: striktně etnocentrické náboženství a uzavřená kultura jsou tím, co je odlišuje a díky čemuž se Židům podařilo zachovat izolované komunity ve všech zemích, které obsadili. Tyto tradice Židé udržují dodnes.

O povaze židovského Boha, který byl popsán v Bibli (biblický Bůh je stejný jako ten židovský z Talmudu, což je výsměch křesťanskému antisemitismu) jako Boha, který si vyvolil konkrétní lid s vyloučením všech ostatních národů, bylo pojednáno už v kapitole týkající se křesťanství: zde stačí uvést, že tento kulturní jev (výstižně shrnut v říkance „Bylo by zvláštní, kdyby si Bůh vybral Židy, ale není zvláštní, že si Židé vybrali Boha.“) sloužil jako katalyzátor židovského izolacionismu.

Z tohoto důvodu Židé inklinovali ke společnému životu v uzavřených městských komunitách: tyto komunity se začaly nazývat ghetta a je třeba připomenout, že první taková ghetta vznikala zcela dobrovolně.

Toto bylo ještě umocněno náboženskými zákony, jež omezovaly členství v židovské obci podle rasy – jen lidé, kteří se narodili židovské ženě mohli být přijati jako Židé. To je další věc, která přetrvala až do dnešních dní – člověk, který nemá židovské předky se může Židem stát jen velmi těžko a ortodoxní Židé jeho konverzi vůbec neuznají.

Dalším důvodem je dobře známý židovský sklon k podnikání a jejich schopnost shromažďovat obrovské peněžité částky – což je v dnešní době dobře vidět – se stal základem dalších protižidovských nálad.

Pohané (nebo „gojímové“, jak židovský Talmud nazývá všechny nežidy všech ras – což znamená v doslovném překladu dobytek; zde je jasně vidět, jaké názory zastávali autoři Talmudu) proti těmto židovským finančním praktikám protestují a obviňují Židy z půjčování peněz za přemrštěné úroky (trestný čin lichvy byl zaveden v Evropě právě kvůli tomuto) a dalšího ekonomického vykořisťování.

Skutečný původ antisemitismu spočívá především v následujících třech skutečnostech:

  • dobrovolný židovský izolacionismus;
  • otevřené nepřátelství k nežidům a těsné svázání náboženství a vlastního etnocentrismu; a
  • sklony k finančním transakcím.

Z těchto tří důvodů je možné poznat, že prvotní antisemitismus začal dávno před rozšířením křesťanství.

Křesťanství to vše pouze doplňuje. Křesťanství se přehnalo Evropou jako velká vlna a všechna racionalita byla rozbita: zapomnělo se na to, že křesťanství vzešlo z judaismu, křesťané dali průchod svému dlouho doutnajícímu odporu k Židům a obvinili je, že zabili Ježíše Krista.

Egypt

První doložené nepokoje vypukly v egyptské Alexandrii v roce 38 n. l. a opakovaly se v roce 66 n. l. V letech 115 – 117 n. l. se Židé stali oběťmi dalších útoků a jejich synagoga byla vypálena. V roce 414 n. l. byli Židé formálně vyloučeni z města.

Mezopotámie a Persie

V roce 40 n. l. propukly protižidovské nepokoje ve městě Seleucia na Tigridu, při nichž bylo zabito několik Židů. Kniha Ester z křesťanského Starého zákona se zabývá právě perským protižidovským hnutím.

Řím

V císařském Římě byla první židovská komunita založena v roce 139 př. n. l., nedlouho po tom, co Římané přehodnotili svoje názory na Židy, kteří se často stávali terčem ostrých kritik v římském Senátu. Mimo jiné proti nim v roce 50 př. n. l. vystupoval i Cicero.

Na činnost Židů v Římské říši si stěžovalo mnoho slavných římských myslitelů – například Seneca, Juvenalis nebo Tacitus. Protižidovská literatura byla rozšířená a jedna z prací řeckého sofisty Apiona byla tak známá, že židovský historik Josef ben Matitjahu (který přijal jméno Flavius Josephus a výborně popsal židovské povstání z roku 70 n. l. pod názvem Židovské války) napsal celou knihu ve snaze vyvrátit Apionovy argumenty.

Římský císař Tiberius oficiálně vyhnal Židy z Říma v roce 19 n. l., ti se ale brzy vrátili a byli vyhnáni znova v roce 49.

V roce 116 n. l. nařídil likvidaci Židů v Mezopotámii, protože tito byli příčinou neustálých povstání v této oblasti.

Velké povstání v roce 66

Potom, co byli Římané pozváni k zabrání Palestiny židovskými vůdci ve snaze potlačit vnitřní politické neshody, zahájili židovští nacionalisté dlouhou válku proti římským vládcům Palestiny. V roce 66 došlo k povstání proti římské autoritě. Císař Nero poslal generála Vespasiana, aby konflikt ukončil. V roce 70 byla vzpoura rozdrcena a Jeruzalém zbourán.

Římský císař Hadrián začal Jeruzalém přestavovat jako pohanské město, které se mělo nazývat Aelia Capitolina a mělo být zasvěceno Jovovi. Hadrián současně vydal edikt, který zakazoval provádění židovské obřízky.

Židovské protiřímské tendence dále pokračovaly: pod vedením Šimona Bar Kochby došlo v letech 132 – 135 k povstání. I toto povstání Římané rozdrtili a snažili se eliminovat židovský vliv v této provincii: jméno Judea bylo nahrazeno jménem Syria Palaestina. Z Jeruzaléma bylo vytvořeno pohanské město a byl zaveden trest smrti pro každého Žida, který by prošel branami města.

Římský císař Justicián začal s protižidovskou kampaní

Jeden z nejslavnějších východořímských císařů byl Justicián (527 – 565), který začal uplatňovat komplexní antisemitskou politiku, vyloučil Židy z veřejné správy, vojenských úřadů a všech pozic, kde by Židé mohli získat nějaký vliv.

Rozporuplnost křesťanství pro Židy – odsouzení i vyvolení

Příchod křesťanství byl pro Židy rozporuplný: na jedné straně získali zvláštní místo „vyvoleného národa“ ale na straně druhé byli obviněni z umučení Krista – z ukřižování Syna božího.

Křesťanské obvinění Židů ze znesvěcení hostie. Bodání nožem do této svaté křesťanské potraviny používané při mši jako symbol těla Ježíše Krista je výrazem židovské nenávisti ke křesťanství. Podobná obvinění jsou však spíše výplodem křesťanské fantazie než realitou.

Na vinu Židů na zabití Ježíše Krista poukázali antisemitští křesťané, kteří se snažili sladit židovský původ svého náboženství se svým antisemitismem: v tomto jsou zřejmé „dodatky“ v nové části Bible, které účelově obviňují Židy ze smrti Krista.

V Matoušovi 27:24-25 římský guvernér Palestiny odmítá svou účast na smrti Krista, když říká „Nejsem vinen krví tohoto muže. Je to vaše věc!“ a Židé odpovídají: „Jeho krev na nás a na naše děti!“ Církev vydala na Druhém Vatikánském koncilu (1962 – 1965) jen formální prohlášení, že Židé jsou odpovědní za smrti Krista, ale detailní vysvětlení této části Bible nikdy nepodala.

Smyšlenky

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný důkaz o tom, že Ježíšův život byl takový, jak byl popsán v Bibli, bylo pro křesťanského antisemitu snadné vytvářet různé skandální výmysly a obvinění. Ježíš údajně řekl Židům: „Vy jste synové ďábla, mistři lži“, v Janovi 1:47 ježíš Židovi Natanaelovi řekl: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“ a v knize zjevení měl Židy spojit se Satanem: Zjevení 2:8: „Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají Židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův!“

Není třeba připomínat, že křesťanské církve se dnes tyto do očí bijící antisemitské výbuchy snaží zatajovat.

Nepřátelství však nezůstalo bez odplaty: Talmud, což je soubor rabínských textů, jež byly přidány do Tanachu (starého zákona), obsahuje mnoho protipohanských poznámek, srovnání nežidů s dobytkem, označení nežidovských žen za děvky a instrukce o tom, jak podvádět nežidy v podnikání.

Jak Židé, tak i křesťané měnili svá náboženská učení ve snaze vybičovat nepřátelství k těm druhým, z čehož vznikl bizarní polonáboženský a polorasový konflikt.

Islámská tolerance judaismu vedla ke zvýšeným antisemitským náladám

Vzestup islámu na Středním východě a jeho pozdější násilné šíření v severní Africe, Španělsku a jihovýchodní Evropě znamenalo zásadní úlevu pro Židy. Ti vstoupili do neformálního partnerství s různými islámskými silami.

Tento čas židovské historie se nazývá období islámské tolerance. Z počátku měla tato doba pro Židy pozitiva, ale později došlo k dramatickému zvýšení nepopularity Židů v Evropě, kde byli Židé a muslimové považování za jedno a totéž: křížové výpravy doprovázely násilné akce proti Židům.

V roce 1215 na čtvrtém lateránském koncilu nařídil papež Inocenc III. všem Židům a muslimům nosit zvláštní oblečení, aby je bylo možné rozeznat.

Muslimské dobytí Španělska přineslo španělským Židům mír a stali se z nich prominentní státníci, lékaři, finančníci a učenci. Mírová éra ve Španělsku skončila v polovině 13. století, kdy byli muslimové vyhnáni ze země.

Židé získávají vrcholné posty v maurském Španělsku a Portugalsku

Po úpadku Římské říše se Židé začali ve stále větším počtu prosazovat v západní Evropě a hodně Sefardských Židů přešlo z Afriky do Španělska. Krátce po nich přišli Maurové, kteří začali v obsazeném Španělsku Židy protěžovat: Židé získali nejvyšší pozice v maurské republice Granada a vlastnili jednu třetinu všech barcelonských nemovitostí.

Když byla maurská okupace zlikvidována, došlo ke změně postojů k Židům. Křesťanští vítězové se k Židům nehodlali chovat tak tolerantně jako Maurové. Z tohoto vzešla španělská inkvizice, která byla zaměřena především na Židy. Ti pak falešně konvertovali ke křesťanství ve snaze uniknout pomstě.

Ve stejném roce, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku (1492), byli Židé vyhnáni ze Španělska.

V roce 1497 vyhostilo Portugalsko – po vzoru Španělska – všechny Židy. Ti se stěhovali do jihovýchodní Evropy, která byla v té době okupována muslimskou Osmanskou říší – i zde Židé těžili z muslimské tolerance..

Turky okupované město Konstantinopol se stalo místem s největší židovskou komunitou v Evropě 16. století.

Židé jako finančníci

Ve většině evropských zemí Židé provádějí jejich stereotypní aktivity: v Anglii židovský bankéř Aaron z Lincolnu vydělal mnoho peněz z financování stavby devíti klášterů v opatství Lincolnshire – neobyčejné filantropické gesto  směrem ke křesťanům.

Vznik mezinárodních židovských bankovních domů, jako je frankfurtský dům Rothschildů, se stal charakteristickým rysem evropského hospodářství a stejně jako španělští Židé konvertovali i Rothschildové ke křesťanství – především ve snaze vyhnout se protižidovským poplatkům.

Taktika zdánlivé konverze byla u předních Židů velmi populární: Žid Benjamin Disraeli se stal britským premiérem jako křesťan v roce 1868, zatímco Karl Marx, autor Komunistického manifestu, byl synem německého židovského rabína, který konvertoval ke křesťanství, aby mohl vykonávat praxi právníka, protože ji mohli vykonávat jen křesťané, kteří složili přísahu před Bohem.

Vyhnání Židů z Rakouska a Itálie

V roce 1420 byli všichni rakouští Židé ze zákona donuceni ke konverzi ke křesťanství a ti kteří nepřešli na křesťanství, se stali předmětem pogromů a byli zabiti nebo vyhnáni ze země.

V roce 1670 byli všichni Židé, kteří se po roce 1420 usadili v Rakousku, opět vyhnáni; v roce 1498 byli Židé vyhnáni ze Salzburgu a roce 1475 se Židé stali předmětem nepokojů ve městech Trident, Rinn a Linec.

V roce 1520 byli Židé vyhnáni z Tyrolska v jižních Alpách.

Nejslavnější vídeňský starosta Karl Lueger (1844 – 1910) zakázal Židům pracovat ve veřejné službě a vyloučil je z veřejných škol.

V Itálii byli Židé vyhnáni z Florencie v roce 1495, z Neapole v roce 1541 a Milána v roce 1597. Z Maďarska byli vypovězeni v roce 1367.

Vyhnání Židů z Anglie

Židé se poprvé dostali do Anglie po dobytí země Normany v bitvě u Hastingsu roku 1066.

Zde byli obviňováni z rituálních vražd (bizarní a zjevně lživé tvrzení, že se Židé koupou v krvi mladých křesťanů za satanskými účely).

Dřevoryt zobrazující rituální vraždu křesťanského chlapce Simona Trenta v roce 1453. Taková obvinění se šířila po celé středověké Evropě.

I když je to směšné obvinění, bylo velmi časté: slavný anglický spisovatel Geoffrey Chaucer (1340 – 1400) psal ve svých pracích o židovských rituálních vraždách, takže máme konkrétní zmínku o případu mladého křesťanského chlapce Hugha Lincolna, jehož tělo mělo být roku 1255 nalezeno. Chlapec byl zabit takovým způsobem, že to ukazovalo na nějaký druh rituální oběti.

V době třetí křížové výpravy (1189 – 1190) docházelo v celé Anglii k protižidovským povstáním, které se z větší části odehrávaly v Londýně. Židé byli za rituální vraždy postaveni před soud v letech 1238, 1244 a 1276.

V roce 1290 byli vyhnáni úplně všichni Židé za hranice Anglie. Většina z nich odešla přes Lamanšský kanál do Nizozemí, Španělska a Francie. Židům bylo povoleno se vrátit až v roce 1655, kdy k tomu lord protektor Oliver Cromwell vydal zvláštní povolení.

Vyhnání Židů z Francie

Hlavní protižidovské výboje začaly ve Francii v roce 1096 v době první křížové výpravy. Stejně jako v celé Evropě, byli Židé i ve Francii obviňováni z rituálních vražd. V roce 1171 bylo upáleno 31 Židů, kteří byli ve městě Blois shledáni vinnými z rituální vraždy.

V období čtvrté křížové výpravy (1235 – 1236) došlo k zvláště násilnému masakru velkého počtu Židů ve městě Carcassone. V roce 1253 byli vyhnáni z města, ale v letech 1306 a 1394 se jim podařilo do města vrátit.

V roce 1253 byli po obvinění z rituální vraždy vyhnáni z provincie Dauphiné, ale vrátili se v roce 1289. Po roce 1305 začali být postupně vypuzováni z Gaskoňska, v roce 1391 byli vyloučeni z Bretaně. Všichni Židé byli z Gaskoňska vyhnáni v roce 1394.

Jako velcí zastánci Velké francouzské revoluce byli Židé v roce 1791 odměněni rozhodnutím Národního shromáždění o zrušení všech omezení, která se na židovskou komunitu vztahovala.

Napoleon Bonaparte si získal podporu od evropských Židů během svého tažení napříč kontinentem, protože tam, kam přišel, zrušil protižidovské restrikce. Záblesk lepší doby pro Židy ale trval jen krátce. Po Napoleonově pádu začali být Židé spojováni s tímto dobyvačným vojenským dobrodružstvím a prakticky všechny Napoleonovy reformy tak měly opačný výsledek.

Přesto v 60. letech 19. století žila větší část židovských komunit v Evropě mimo uzavřená ghetta.

Vyhnání Židů z Německa

První náznaky antisemitismu v Německu nastaly po vyhnání Židů z Mohuče v roce 1012; v roce 1096 se sami vrátili a stali se obětí masakru během nepokojů v době první křížové výpravy.

Během dýmějového moru zvaného černá smrt byli Židé obviněni ze šíření nákazy: antisemitské nepokoje propukly ve všech státech Německa. Celkem je zaznamenáno pes 350 různých útoků na Židy.

  • V roce 1221 vypukly antisemitské nepokoje v Erfurtu a v roce 1241 byla téměř celá komunita ve Frankfurtu nad Mohanem zčásti povražděna a z části vyhnána.

  • V Koblenci byly antisemitské vzpoury v letech 1265, 1281 a 1287; někteří z 728 Židů bylo zabito během lidové antisemitské vzpoury v Norimberku v letech 1298. V letech 1336 – 1339 proběhly série útoků na Židy v Alsasku, Švábsku a ve Frankách, což je známo pod názvem Armlederské pronásledování.

  • Z polské Vratislavi a německého Norimberku a Rothenburgu byli Židé vyhnáni v roce 1349. Téhož roku se jim podařilo znovu se usadit ve Frankfurtu, aby se záhy stali terčem dalších útoků.

Napadení Frankfurtského ghetta v roce 1614.

  • Židé byli vyhnáni z Trevírska v roce 1418, z Düsseldorfu v roce 1428 a z Mohuče v letech 1438, 1462 a 1470, přičemž se pokaždé vrátili.

  • Roku 1448 byli vyhoštěni z Drážďan poté, co se zjistilo, že padělají peníze. Byli vyhnáni z Halberstadtu v roce 1493 a do roku 1499 se jim podařilo znovu usadit v Norimberku. V témže roce byli z města ale vyhnáni.

  • Z Rothenburgu byli podruhé vyhnáni v roce 1520.
  • Do roku 1594 se jim podařilo vrátit se do Halberstadtu, ale v témže roce byli opět vyhnáni.

  • V roce 1614 došlo ve Frankfurtu k další významné vzpouře, v roce 1796 byla velká část židovského ghetta srovnána se zemí.

Vytvoření sjednoceného Německého císařství v roce 1871 znamenalo konec pro organizované pogromy, které poznamenaly dějiny většiny německých států. Těžké osudy Židů se staly důvodem jejich účasti v komunistickém hnutí a mezinárodním socialismu, jehož ztělesněním se stal německý Žid Karl Marx, který je pro antisemity hlavním symbolem židovského původu marxismu.

Vyhnání Židů z Polska

V roce 1399 začaly antisemitské vzpoury v Poznani, v roce 1407 v Krakově a v roce 1483 byli Židé vyhnáni z Varšavy.

V roce 1491 byli Židé vyhnáni z Krakova, ve městě Kalisz se konalo několik protižidovských vzpour, které trvaly téměř po celé 14. století. Roku 1656 byla židovská komunita v Kaliszi rozprášena polskou armádou pod vedením Stefana Czarnieckého, podle něhož se tyto vzpoury jmenují.

Město Poznaň prošlo dalšími protižidovskými vzpourami v letech 1448, 1577 a 1687. I přesto se Polsko stalo domovem pro velké množství Židů, z nichž mnozí poznali na vlastní kůži antisemitismus nacionálního socialismu, který přišel z Německa.

Vyhnání Židů z Ruska

V roce 1803 si ruský arcivévoda Jaroslav Moudrý podmanil Chazarský lid, jenž absorboval velké množství Židů, kteří uprchli na sever po římsko-židovské válce roku 70 n. l. Protižidovské vzpoury v Polotosku a Vitelisku z roku 1563 měly za následek desítky mrtvých. V roce 1648 vedl Bohdan Chmelnický povstání Kozáků a ukrajinského lidu proti Židům a polským vlastníkům tamní půdy. Odhaduje se, že bylo zničeno nejméně 744 židovských komunit a tyto útoky byly nazvány Chmelnického útoky.

Roku 1667 byli Židé vyhnáni z Ukrajiny a v letech 1727, 1738 a 1742 z Ruska.

V roce 1762 zakázala Kateřina II. Veliká Židům žít v Rusku. Když se jich stále nemohla zbavit, vydala v roce 1791 nařízení, které omezovalo životní prostor na tzv. Oblast vysídlenců, která se nacházela v západní části Ruska u hranic s Polskem. Díky tomuto vznikaly početné židovské komunity v Polsku.

Car Alexandr I. vyhnal z Vitebské a Mohilevské oblasti roku 1824 asi dvacetitisícovou židovskou komunitu. Od roku 1881 docházelo v celém Rusku a východní Evropě k protižidovským vzpourám, které vešly do historie pod názvem pogromy.

V Moskvě došlo v roce 1891 k lidovému protižidovskému povstání, jehož výsledkem bylo vyhnání Židů z města. V důsledku nevydařené revoluce z roku 1905, do něhož byli Židé zapojeni v masovém měřítku, došlo k napadení více než 600 židovských měst a vesnic. Následkem toho se Židé začali stěhovat do západní Evropy a Spojených států amerických.

Právě roku 1905 byly v Rusku poprvé vydány Protokoly sionských mudrců, které se brzy rozšířily do celého světa. Tento dokument údajného jednání židovských mudrců popisuje židovské plány na dobytí světa pomocí války, peněz a kontroly politiky i médií.

I když jsou zřejmě falzifikátem ruské výroby, velmi rychle se rozšířily a v 80. letech 20. století se v Japonsku dobře prodávaly.

Dlouhodobý a hluboce zakořeněný antisemitismus mezi řadovými Rusy i ruskou vládnoucí třídou byl jedním z hlavních důvodů masivní podpory komunistů Židy v bolševické revoluci z roku 1917.

Židé ve Spojených státech

První známky antisemitismu v Americe pochází od jednoho ze zakladatelů této země – Thomase Jeffersona, jenž při zasedání Kongresu kritizoval možnost imigrace Židů do Ameriky. Přesné informace o tom, co řekl, nejsou známy.

V době Americké revoluce v roce 1780 byla americká židovská komunita odhadována na 2000 osob. Do roku 1880 se toto číslo zvýšilo až na čtvrt milionu. Během občanské války se mnoho Židů stalo prominentními osobami: na straně Konfederace se stal ministrem zahraničí Žid Judah P. Benjamin, jenž po porážce Jihu uprchl do Anglie. Rodina Rothshildů podporovala jak Jih, tak Sever – Rothschildova banka z Londýna financovala Unii a banka z Paříže financovala Konfederaci. Na této strategii Rothschildové vydělali obrovské jmění.

Až do konce 19. století v Americe žilo jen málo Židů: zvyšování počtu Židů začalo po útěku Židů z východní Evropy, kde původně žili.

Vlevo: Tato karikatura vyšla v časopise LIFE dne 5. října 1911 a odráží obavy amerického lidu z velkého počtu židovských emigrantů z Evropy do Spojených států. Matka Evropa podává dítěti Americe židovskou pilulku a Amerika říká: „Čím více jich sním, tím hůř se cítím“. To, že byla taková karikatura otištěna v prestižním americkém časopise, jasně poukazuje na to, že Američané měli na židovskou imigraci rozporuplné názory.Vpravo: Zvětšený obrázek „židovské pilulky“.

Henry Ford a jeho kniha Mezinárodní Žid

Ve 20. letech začali být Židé v Americe spojováni s komunismem. Zakladatel automobilové firmy – Henry Ford – se stal hlavním propagátorem antisemitismu, zdarma šířil kopie Protokolů sionských mudrců a založil vlastní noviny Dearborn Independent, které distribuoval mezi odběratele svých vozů.

Ford svoje názory během války přehodnotil a zakázal vydávání své knihy Mezinárodní Žid.

Protiimigrační zákon z 20. let k zastavení židovské imigrace do USA

Do roku 1920 emigrovalo do Ameriky téměř 2,5 milionu Židů z východní Evropy. Tato přistěhovalecká vlna hrála velkou roli při formulování zákonů o imigraci z let 1921 – 1924, které skutečně ukončily masivní imigraci ze zemí s početnými židovskými komunitami. Židé se pak začali ve velkém usazovat v jiných regionech – v Kanadě, Jižní Americe (hlavně v Argentině), Jihoafrické unii a Palestině. Opatření proti židovské imigraci byla zrušena až po druhé světové válce, což vedlo k tomu, že většina Židů Evropu nadobro opustila a emigrovala do Ameriky.

Židé a komunismus

O roli Židů v bolševické revoluci bylo pojednáno v jedné z předchozích kapitol. Kombinace velké židovské účasti na Velké říjnové revoluci a Marxova židovského původu byl základ pro přesvědčivou národně socialistickou propagandu, která byla podržena Sionskými protokoly.

Antisionismus a antisemitismus

Sionistické hnutí, jehož cílem bylo vytvoření samostatného židovského státu v Palestině na základě rasy a etnického původu, vzniklo v roce 1897 ve Švýcarsku, kde ho založil Theodor Herzl. V roce 1948 se sionistům podařilo vytvořit stát Izrael, což ale způsobilo novou vlnu problémů.

Na konci druhé světové války se objevila nová vlna antisemitismu v Sovětském svazu, jenž byl paradoxně založen právě komunistickými Židy. Mnoho Sovětů ale v Židech vidělo pátou kolonu Izraele v rámci SSSR.

K tomu přispěl zejména Zákon o návratu, podle něhož měli nárok na občanství všichni ti, kteří mohli prokázat, že mají biologické židovské předky – jinými slovy jde o ukázkový příklad rasismu. Tento zákon je v platnosti dodnes.

Jeden z největších antisionistických protestů, který byl organizován ultraortodoxními Židy. Jejich antisionismus čerpá ze svatých židovských knih, které uvádějí, že židovský stát může být vytvořen jen po příchodu židovského Mesiáše a že Izrael je tedy rouháním. Na tomto obrázku antisionističtí Židé protestují v USA.

Sovětský svaz se kvůli odmítnutí rasového nacionalismu (jenž se stal základním principem, na němž byl Izrael vybudován) stal spojencem antisionistického hnutí z arabského světa, který protestuje proti drsnému vyhnání arabských Palestinců z Palestiny, kde byl vytvořen Izrael.

Spojování antisemitismu a antisionismu je především otázka propagandy: sionističtí Židé často označují antisionisty za antisemity. Toto zaměňování pojmů je však nesprávné, protože někteří z největších antisionistů jsou zároveň věřící Židé, kteří protestují proti státu Izrael, protože tento je v rozporu s Talmudem, který říká, že Židé musí před založením vlastního státu čekat na svého Mesiáše.

Jde rovněž o sémantickou nesrovnalost: Je hloupost slovo „antisemitský“ používat i pro protižidovské Araby, kteří jsou sami – stejně jako Židé – Semité.

Konečně i mnoho židovských komunistů se angažovalo v antisionistickém hnutí: tito Židé získali prominentní místa v sovětské společnosti a udrželi si je až do pádu SSSR. Protižidovské perzekuce v Sovětském svazu byly ve skutečnosti akcemi antisionistickými. Jen málo z nich bylo skutečně antisemitských a Sovětský stát je ponechal bez trestu.

Židovská nadvláda v západních médiích

V dnešní době – ať již náhodou či výsledkem plánovaného snažení – patří většina amerických mediálních korporací právě Židům. Stejná situace – i když v menší míře – panuje i v médiích západní Evropy. Vlastníky těchto firem je malá skupina Židů a vše je dobře zdokumentováno a dostupné na internetu. (V ČR jde například o společnost Nova či na Slovensku o TV Markíza, jež jsou vlastněny americkou CME, která patří americkému židovskému podnikateli Ronaldu Lauderovi, pozn. překladatele).

Útok na Světové obchodní centrum z 11. září 2001. Útok vedený muslimy poskytl Židům možnost k udržení podpory Izraele lidem Spojených států, které jsou podrobeny židovské nadvládě. Takové útoky budou trvat tak dlouho, dokud budou západní politici a média podřízeni Židům.

Vzhledem k tomu, že Židé vždy inklinovali k politické levici – kde můžeme najít jak ultrakomunisty, tak i pročernošské spolky – není divu, že hromadné sdělovací prostředky pečlivě filtrují vše, co nezapadá do jejich rovnostářských názorů.

Tato židovská nadvláda ve sdělovacích prostředcích vytváří veřejné mínění tak, aby bylo vždy na straně Židů a hájilo jejich zájmy. Například dojde-li k nějakému zločinu, kde je pachatelem běloch a obětí černoch, média upozorňují na to, že nepochybně šlo o projev rasismu a vzbuzují soucit s černou obětí. Dojde-li však ke zločinu, kdy je pachatelem černoch a obětí běloch, média to přejdou mlčením nebo jen letmou zmínkou.

O židovské nadvládě nad západními médii vypovídá i zápal, s nímž média informovala o útocích z 11. září 2001 na Světové obchodní centrum a Pentagon. Tyto akce byly vyvolány výhradně kvůli udržení podpory Spojených států Izraeli v boji proti Palestincům a ostatním muslimům.

Skutečnost, že Spojené státy a mnoho západních zemí podporuje Izrael za každou cenu – i za cenu smrti mnoha tisícovek vlastních občanů, je jedním z nejsilnějších důkazů síly židovské lobby ve sdělovacích prostředcích, které formují veřejné mínění a že Židé mají kontrolu nad americkou vládou a v menší míře i nad vládami zemí západní Evropy.

Židovská nadvláda vede k nepřátelství k Islámu

Tato nadvláda Židů v mediálních společnostech i politice v zemích západní civilizace bude s rostoucím hněvem muslimů mít vážné důsledky pro naši civilizaci. Pohané na západě jsou totiž podle muslimů spolčeni s Židy – a tomuto názoru se nelze divit, když naše země vojensky podporují (kvůli židovskému ovlivňování veřejného mínění) Izrael a mezinárodní Židovstvo.

Reklamy