Kapitola 66: Otřesy společnosti – „Občanská práva“ a zhroucení komunismu

17.2.2010

PRVNÍ ČÁST KAPITOLY JE NUTNO JEŠTĚ PŘELOŽIT!!

Část druhá: Studená válka a rozpad SSSR

Již před koncem druhé světové války bylo Americe a Británii jasné, že Sovětský svaz nemá v úmyslu dodržet dřívější sliby a dovolit vznik demokratických vlád na okupovaných územích po zhroucení nacistického státu.

Toto podezření se potvrdilo, když byly zemích východní Evropy, jež byly pod sovětskou vládou, zavedeny systémy vlády jedné strany a do zákonů byly zapracovány základní principy marxismu: soukromý majetek byl z velké části zakázán a všechny tržní instituce byly pod kontrolou státu.

Berlínská blokáda

Rozdělení Německa mezi Sověty a západní mocnosti se stalo základem konfliktu, který měl mezi těmito ideologicky odlišnými oblastmi vzniknout: vztyčení zdi kolem rozděleného Berlína a výstavba opevnění podél hranic komunistické země a Západního Německa se stalo symbolem poválečného rozdělení.

Nakonec rostoucí napětí vedlo Sověty k uzavření silnic a železnic, které spojovaly Západní Německo a Západní Berlín, jenž ležel hluboko na komunisty ovládaném území. Západ odpověděl vytvořením tzv. leteckého mostu, což bylo označení pro leteckou dopravu zásob do Berlína. Berlín v mnoha ohledech symbolizoval to, co se stalo běžné v celé východní Evropě po konci války: totalitní diktatury usilující o státní kontrolu každého aspektu života lidí, dlouhé linie zdí a opevnění postavených s cílem znemožnit všechen kontakt se Západem.

Berlínská zeď někdy protínala budovy a dělila ulice na polovinu – dokonale tak symbolizovala rozdělení. Stavba zátarasů a zdí podél hranic Německa, Československa, Jugoslávie a Západního Berlína vedla britského premiéra Winstona Churchilla ke slavné poznámce: „Porazili jsme špatnou svini“.

Studená válka fyzicky dělí Evropu

Zatímco v téměř všech západních zemích (mimo Španělska a Portugalska) došlo k obnovení demokratického zřízení, státy východní Evropy se ponořily na dlouho do období vlády jedné strany, která potlačovala všechny disidenty. I Spojenci kontrolované části Německa ustanovily demokratickou vládu (z politiky byly vyloučeny strany, které podporovaly nebo byly považovány za národně socialistické). tak byly položeny základy půl století trvajícímu napětí mezi komunistickým sovětským impériem a kapitalistickou demokracií na Západě, která byla vedená Spojenými státy.

NATO a Varšavský pakt

V dubnu 1949 se Spojené státy, Kanada a deset západoevropských zemí spojily v Severoatlantické alianci (NATO) a dohodly se, že si budou vzájemně pomáhat s obranou svých zemí. V reakci na to sdružil SSSR své východoevropské satelity do organizace, která se stala známou jako Varšavská smlouva a byla založena v roce 1955. tento pakt trval stejně dlouho jako sám SSSR a skončil v devadesátých letech.

Antikomunistická povstání ve východní Evropě

Komunisté neměli úplně volné pole působnosti při budování svých diktátorských režimů v zemích východní Evropy: v roce 1953 došlo k ozbrojenému povstání v Německu, a v roce 1956 v Polsku a Maďarsku (tyto dvě byly poznamenány silnými protižidovskými nepokoji v reakci na vysoký počet Židů ve státní správě). V roce 1968 došlo k velmi klidnému povstání v Československu, které je známé jako Pražské jaro. Tato povstání byla Sovětským svazem brutálně potlačena a bylo zajištěno, aby se nemohla opakovat a aby sovětský blok držel pohromadě.

[Obrázek]: Němci házejí kameny na sovětské tanky v ulicích Berlína v roce 1953.

[Obrázek]: Tělo maďarského komunistického člena tajné policie leží na budapešťské ulici v roce 1956 poté, co byl protestujícím davem zlynčován. Povstání bylo silou potlačeno.

Konflikt v zemích třetího světa

I když obě strany během následujících 50 let vyhrožovaly a demonstrovaly sílu, očekávaná třetí světová válka mezi Sověty a Američany nikdy nepřišla. Ačkoli Sovětský svaz a Amerika spolu nikdy neválčili, jejich satelity ano: Korea (1953), Vietnam (1967), Latinská Amerika (dlouholetý konflikt) a Afrika (také dlouhodobý konflikt).

Válka v Koreji

V červnu 1950, když byla Jižní Korea napadena silami komunistické Severní Koreje, Američané oznámili, že budou pomáhat Jižní Koreji. V listopadu 1950 vstoupili oficiálně do války čínští komunisté, což následovala válka mezi silami Spojených národů a Číňany.

Válka skončila v roce 1953, kdy se hranice obnovily na původních pozicích: do konce 20. století nebyl konflikt oficiálně vyřešen.

Kubánská krize dostává svět na pokraj atomové války

V roce 1962 málem došlo ke střetu mezi USA a SSSR: Sověti na kubánských základnách rozmístili útočné rakety a americký prezident J. F. Kennedy požadoval jejich stažení. Po eskalaci napětí mezi oběma státy připravenými na válku se Sovětský svaz vzdal a rakety stáhl.

[Obrázek]: Sovětská loď nesoucí sovětská letadla na Kubu. Snímek byl pořízen v roce 1962 americkým špionážním letadlem.

Vietnamská válka končí pro Američany katastrofou

Původ tohoto konfliktu spočíval v rozdělení země mezi komunisty na severu a vietnamské nacionalisty na Jihu: jedna soupeřící strana měla opět podporu komunistů, tentokrát čínských, druhá byla podporována Spojenými státy. V roce 1956 se jižní část prohlásila za samostatnou republiku: jako odvetu začala severní armáda (Vietkong) partyzánskou válku proti Jihu. V roce 1965 jižní vojska zažádala o přímou pomoc Ameriky: v roce 1968 Spojené státy poslaly obrovskou armádu o síle 550 000 mužů s velkým počtem černých vojáků.

Přes obrovské materiální výhody a masivní bombardování Severního Vietnamu nebyli američtí vojáci schopní dosáhnout zásadnějších pokroků v boji proti Vietkongu. Vojenská disciplína začala upadat a části Americké armády – černé i bílé – začaly otevřeně zneužívat drogy a chovat se zavrženíhodně.

[obrázek]: Slavný obraz symbolizující americkou porážku ve Vietnamu: poslední vrtulník opouští střechu amerického velvyslanectví v Saigonu v dubnu 1975.

Nakonec se proti přítomnosti Amerických vojáků a používání napalmových bomb a dalších zbraní spojila většina Vietnamců: Američané se v roce 1973 stáhli. byli poraženi a byla to první válka, kterou Amerika prohrála. Severní Vietnam obsadil celý Jih během roku 1975.

Africké státy použity jako fronta

V Africe měli Sověti mnohem větší úspěch než Američané při získávání spojenců. Otevřeně a masivně podporovali dodávkami zbraní všechna antikoloniální osvobozenecká hnutí, stále znovu a znovu se jim dařilo získávat náskok před Američany a získávat obrovská území do svého vlivu.

Sověti také pracovali s rasovou otázkou: podporovali černá osvobozenecká hnutí v Jižní Africe a Rhodésii. V rámci svých snah poslali desítky tisíc kubánských vojáků do Angoly, aby zabránili Jižní Africe tuto zemi v 70. a 80. letech napadnout.

Přestože Američané pomáhali některým antikomunistickým černým partyzánům v Angole skrze zásobování s Jižní Afriky, setkali se s odmítnutím pomoci přímo od Jižní Afriky a Rhodesie, protože černoši nechtěli spolupracovat s bílými vládami.

Sovětská invaze do Afghánistánu v roce 1979 znamenala sovětský Vietnam

V roce 1979 Sověti napadli Afghánistán a zahájili velký rasový střet v regionu: Sověti byli nuceni nasadit jen bílé ruské jednotky potom co zjistili, že mongolští a barevní jiní vojáci přebíhali k muslimským afghánským povstalcům, kteří byli podporováni Spojenými státy z Pákistánu a Indie.

Válka ve Vietnamu se v Sovětském svazu ukázala jako velmi drahá a nepopulární. Sověti se nakonec stáhli a nechali zemi zmítat se v ohni občanské války. Tato invaze uspíšila rozpad Sovětského svazu: neschopnost sovětské armády, která se musela spoléhat pouze na své bílé ruské vojáky ukázala rasové a etnické rozpory, které později povedou k rozpadu Sovětského svazu.

Pád Sovětského impéria

Když komunisté zvolili za svého nového vůdce Michaila Gorbačova, mohli jen stěží předvídat to, co bude následovat: Gorbačov okamžitě zahájil kampaň zaměřenou na transformaci sovětské společnosti – tzv. perestrojku (přestavbu) a glasnosť (otevřenost). To zahrnovalo rozsáhlé politické reformy: roku 1989 bylo umožněno i kandidátům mimo KSSS, aby kandidovali do Nejvyššího sovětu.

Gorbačov stáhl sovětská vojska z Afghánistánu a podepsal smlouvy s americkým presidentem Bushem o ukončení výroby chemických zbraní a snížení počtu jaderných hlavic. V roce 1990 se komunistická strana vzdala výsadního postavení, které zavedl v roce 1918 Trockij, a povolila i jiným stranám účastnit se správy země.

[obrázek]: Ukrajinští demonstranti v Kijevě držící obraz Lenina symbolicky pomalovaný červenou barvou. svého cíle o nezávislost dosáhla při rozpadu SSSR.

Pád komunistických režimů ve východní Evropě

Sovětský svaz také odmítl zasahovat do reforem, které začaly provádět státy východní Evropy. Komunistické vlády v Polsku, Maďarsku a Československu byly zrušeny, komunistické východní Německo se spojilo se svým sousedem a stalo součástí Spolkové republiky Německo. Od sovětské nadvlády se osvobodily i pobaltské země: Lotyšsko, Litvo, Estonsko.

Nicméně spoustě členů komunistických vlád se podařilo změnám přizpůsobit a po přejmenování stran a po transformaci státního socialismu na kapitalismus se jim podařilo zůstat u moci.

Pokus o komunistický převrat v Rusku

Zoufalý pokus tvrdých zastánců komunismu v roce 1991, jenž se měl postavit Gorbačovovi a jeho reformám selhal a moc naopak získalo proreformní křídlo v čele s bývalým komunistou Borisem Jelcinem.

Dne 21. prosince 1991 přestal Sovětský svaz oficiálně existovat a rozdělil se do 11 různých etnicky a rasově oddělených zemí: Arménie, Ázerbajdžánu, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Moldavska, Ruska, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Ukrajiny a Uzbekistánu. Státy společně vytvořily Společenství nezávislých států.

Gorbačov dne 25. prosince 1991 odstoupil a Sovětský parlament uznal rozpuštění SSSR dne 26. prosince.

[Obrázek] Sovětské tanky v Moskvě během pokusu o komunistický puč proti reformám Gorbačova v roce 1991. Pokus skončil neúspěchem kvůli nerozhodnosti vedení a skončil silnou lidovou podporou Borise Jelcina.

[Obrázek] Sovětský parlament se naposledy schází dne 26. prosince 1991. Jak je vidět z obrázku, moc delegátů se neobtěžovalo přijít.

[Obrázek] Jelcin zdraví davy po potlačení komunistického puče v roce 1991. Jelcin se pak dvakrát stal ruským presidentem.

Tento rozpad ale neproběhl klidně: v prosinci 1994 ruští vojáci napadli Čečensko v jižním Rusku, které vyhlásilo nezávislost na Rusku. Válka stála životy 30.000 lidí a skončila v roce 1996 podepsáním příměří.

Rozpad komunistického bloku provází ekonomická bída

Historie Ruska po rozpadu Sovětského svazu byla poznamenána ekonomickou bídou spojenou s vytvořením extrémně bohatých kapitalistických elit, které byly schopné využít náhlé privatizace a podařilo se jim nakoupit státní majetek za nízké ceny.

Nepřiměřeně velké množství členů nové ruské elity byli Židé. To vedlo k dalšímu živení podpory antisemitských stran v zemi, zejména podivně pojmenované, ale vyloženě antisemitské Liberální demokratické strany, která v polovině roku 90. let získala téměř 20% hlasů.

Ekonomická bída v Rusku v 90. letech vyvolala zvýšení podpory Komunistické strany: ta se stala jednou z nejsilnějších stran v parlamentu.

Povstání v Rusku roku 1993

Kromě toho bylo Rusko i politicky nestabilní. Nejdramatičtější byla situace v roce 1993, kdy Jelcin rozpustil parlament potom, co odmítl zrušit některé dekrety: zastánci tvrdé linie zabarikádovaní v budově parlamentu byli nuceni se vzdát, když začaly na budovu střílet tanky, což způsobilo požár.

[obrázek]: Ruské armádní vozidlo před ruským parlamentem zapáleným po zuřivém konfliktu zastánců komunismu a zastánců nacionalismu uvnitř budovy.

Bílí obyvatelé Ruska

V době rozpuštění Sovětského svazu byl počet obyvatel jeho území 250 milionů lidí, z toho 190 milionů lze označit za bílé. V západním Rusku, nových státech na východ od Polska a na západ od Uralu je vyšší koncentrace bílých lidí, než kdekoli jinde na planetě.

Reklamy